ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3872.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3872/2018-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) J. M. , narozeného XY, a b) P. M. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 64/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28 Co 270/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení na žalované domáhali jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 99 750 Kč s příslušenstvím, jednak náhrady škody v celkové výši 83 933 Kč s příslušenstvím, to vše v souvislosti s řízením o vydání územního rozhodnutí vedeným před stavebním úřadem městyse XY.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 25 C 64/2014-36, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců částku 30 000 Kč s příslušenstvím a dále oběma žalobcům společně a nerozdílně částku 52 173 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 19 875 Kč s příslušenstvím, jakož i co do částky 31 760 Kč s příslušenstvím, které se oba žalobci domáhali společně a nerozdílně (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit oběma žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 29 267 Kč (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 28 Co 270/2016-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ve věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců a na zaplacení částky 52 173 Kč s příslušenstvím oběma žalobcům společně a nerozdílně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
O dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 28 Co 270/2016-99, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Cdo 1268/2017-130, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom zavázal odvolací soud právním názorem, že na posuzované územní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odvolací soud v dalším řízení napadeným rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28 Co 270/2016-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců a na zaplacení částky 52 173 Kč s příslušenstvím oběma žalobcům společně a nerozdílně, avšak konstatoval, že v řízení o vydání územního rozhodnutí vedeném před stavebním úřadem městysu XY, došlo k porušení práva žalobců a) a b) a na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a dovolacím soudem částku 77 509,60 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28 Co 270/2016-148, napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval jednak o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu pro každého z žalobců ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, jednak o nárocích na náhradu škody v celkové výši 52 173 Kč s příslušenstvím, jíž se oba žalobci domáhali společně a nerozdílně, která se však skládala z několika dílčích částek (ve výši 1 000 Kč za správní poplatky, ve výši 500 Kč za žádost o připojení ke komunikaci, ve výši 400 Kč za výpisy z katastru nemovitostí, ve výši 2 856 Kč za zpracování podkladů pro územní řízení, ve výši 2 500 Kč za měření radonu, ve výši 110 Kč za vyjádření vlastníka sítí, ve výši 36 492 Kč za rozpracovanou projektovou dokumentaci, ve výši 87 Kč za poštovné a ve výši 8 228 Kč za odměnu advokáta).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku každého z žalobců na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v rozsahu jednotlivých nároků na náhradu škody (ve výši 1 000 Kč s přísl., ve výši 500 Kč s přísl., ve výši 400 Kč s přísl., ve výši 2 856 Kč s přísl., ve výši 2 500 Kč s přísl., ve výši 110 Kč s přísl., ve výši 36 492 Kč s přísl., ve výši 87 Kč s přísl. a ve výši 8 228 Kč s přísl.), bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K tomu dovolací soud dodává, že v případě zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky přímo z právního předpisu a v tomto ohledu jsou žalobci v možnosti se svými nároky volně nakládat omezeni, neboť soud rozhoduje o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. V případě odškodnění nemajetkové újmy nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně žalobou požadovat a rozhodnutím soudu v samostatném výroku přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Je přitom nerozhodné, že soud v případě shledání oprávněnosti nároku žalobců může namísto požadovaného peněžitého plnění přiznat nižší formu zadostiučinění v podobě konstatování porušení jejich práv, neboť i v takovém případě platí omezení přípustnosti dovolání hranicí požadovaného peněžitého plnění, jež v daném případě činila v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) pro každého z žalobců 30 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3606/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5052/2016).
Vada řízení namítaná žalobci (spočívající v nedostatku výzvy a poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. v souvislosti s posouzením nákladů spojených s realizací stavby ve výši 36 492 Kč) nezakládá přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
V projednávané věci žalobci dovoláním napadli rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a soudem dovolacím ve výši 77 509,60 Kč. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu