ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3940.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3940/2017-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně S. R. , narozené XY, bytem XY, právně zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 202/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, č. j. 91 Co 83/2017-43, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 30. 3. 2017, č. j. 91 Co 83/2017-43, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2017, č. j. 24 C 202/2015-31, se ve výrocích, jimiž byla odmítnuta žaloba ze dne 14. 9. 2015, jakož i ve výrocích o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 16. 1. 2017, č. j. 24 C 202/2015-31, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I), neustanovil žalobkyni zástupce k ochraně jejích zájmů (výrok II), odmítl žalobu ze dne 14. 9. 2015 (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala napravení křivd, způsobených vyvlastněním majetku náležícího žalobkyni (resp. jejím právním předchůdcům). Konkrétně žalobkyně tvrdila, že se na základě dědictví po svém otci stala v roce 1957 podílovou spoluvlastnicí (s podílem o velikosti 11/192) pozemku p. č. XY a na něm stojícího domu č. p. XY v XY. Tento dům byl později znárodněn a zbourán. Žalobkyně z popsaného důvodu v roce 1991 na žalované žádala vrácení pozemku a vyplacení náhrady za zbouraný dům. Žalovaná v důsledku toho žalobkyni v letech 1994 a 1995 vyplatila celkovou částku ve výši 67 942 Kč a převedla jednu akcii v hodnotě 10 000 Kč. Žalobkyně přiznanou výši odškodnění považovala za nedostatečnou, a proto se v nyní v posuzovaném řízení domáhala dorovnání přiznané náhrady do ceny obvyklé domu a zpětného vyplacení nájemného od roku 1992 s příslušenstvím, a dále navrácení pozemku, eventuálně finanční náhrady za pozemek ve výši 300 000 Kč za m 2 . Dále žalobkyně tvrdila, že její již zesnulá teta M. S. byla vlastnicí 1/8 stejného domu a pozemku, který byl na základě zákona č. 108/1945 Sb. označen jako konfiskát a zabaven, ačkoliv byla židovského původu. Ve vztahu k tomuto podílu žádala, aby došlo ke zrušení konfiskace, a dále požadovala finanční náhradu za dům ve výši odpovídající dnešním tržním cenám, které činí 300 000 Kč za m 2 , navrácení pozemku, eventuálně finanční náhradu za pozemek ve výši 300 000 Kč za m 2 s příslušenstvím. V souvislosti s podáním žaloby žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Co do právního posouzení věci měl odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že v případě podané žaloby jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, v důsledku čehož nejsou splněny podmínky pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků ani podmínky pro bezplatné ustanovení zástupce z řad advokátů. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se žalobkyně domáhá nároků, které nemohou být podle práva uspokojeny, když není možné pro stejnou již jednou odčiněnou křivdu opětovně zahájit řízení o zmírnění následků majetkových a jiných křivd dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, čehož se žalobkyně zjevně domáhala v části nároku za pozemek a dům po svém otci, a současně není ani možná náprava konfiskace provedená dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy , neboť restituční předpisy náhradu takových konfiskací neumožňují.
4. Odvolací soud rovněž potvrdil za správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého žaloba i přes výzvu a poučení soudu prvního stupně dle §43 odst. 1 o. s. ř. nesplňuje náležitosti dle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř, přičemž chybějící náležitosti činí žalobu neprojednatelnou. Podle závěrů odvolacího soudu žalobkyně sice vymezila skutková tvrzení tak, že je jasná podstata uplatněného nároku, avšak nejednoznačně uvedla nárokovanou částku a rozhodné skutečnosti vylíčila pouze v hrubých obrysech. Dle odvolacího soudu v žalobě chybí údaje o nástupnictví po otci a tetě, a to minimálně co do jejich rozsahu. Rovněž okolnosti odškodnění a tvrzených křivd jsou dle odvolacího soudu v žalobě popsány nejednoznačně. Konečně ani petit žaloby nebyl dle odvolacího soudu vyjádřen v jednoznačné, určité a ve vykonatelné podobě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud její žalobu odmítl jako neprojednatelnou, ačkoliv v žalobě (resp. v pozdějších podáních) byla skutková tvrzení vymezena tak, že byla jasná podstata uplatňovaného nároku. Dále žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že posoudil její žalobu jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva, aniž se danou otázkou dostatečně zabýval. Žalobkyně má přitom za to, že k závěru o zjevné bezúspěšnosti její žaloby nelze dojít pouze se stručným odkazem na restituční předpisy a dekrety prezidenta republiky. Z tohoto důvodu žalobkyně v této části shledává odůvodnění napadeného usnesení nepřezkoumatelným, čímž dle jejího názoru bylo zároveň porušeno její právo na spravedlivý proces.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
9. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Namítá-li žalobkyně, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné (v části odůvodnění týkající se posouzení žaloby jako zjevně bezúspěšné), nemůže její námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Nejvyšší soud v uvedené věci neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovou vadou odůvodnění, která by žalobkyni bránila v uplatnění opravného prostředku, a neztotožnil se proto s jejím názorem o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení.
12. Otázka projednatelnosti žaloby v rozsahu nároku na zpětné vyplacení nájemného, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se ohledně této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že žaloba v tomto rozsahu není projednatelná, když žalobkyně nevymezila, jakou peněžitou částku za uvedený nárok požaduje. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom plyne, že požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (určitě) alespoň v přibližné výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4484/2016). Žalobkyně však v žalobě a ani v pozdějších podáních ve vztahu k tomuto nároku požadovanou částku nespecifikuje ani v přibližné výši.
13. V rozsahu zbývajících nároků (finanční náhrady za podíly na zbouraném domě, vydání podílů pozemků, event. finanční náhrady za tyto pozemky) je dovolání přípustné pro řešení otázky, zda je žaloba v uvedeném rozsahu projednatelná, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
16. Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
17. Podle §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
18. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, č. 1, ročník 1998, poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
19. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj, tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
20. V nyní posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na závěru, že skutková tvrzení žalobkyně jsou nedostatečná. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným. Dovolací soud se ztotožňuje s žalobkyní, že její podání ve znění pozdějších podání obsahovalo (alespoň v minimální míře) dostatečné množství údajů, které svědčily pro závěr jak o žalovaném subjektu, tak i o vlastním předmětu sporu a jeho základu. To se ostatně podává i ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud odvolací soud v konkrétní rovině shledává nedostatečnost žaloby v absenci uvedení údajů a důvodů o nástupnictví po otci a tetě, přičítá k požadavkům kladeným na žalobu rovněž uvedení tvrzení, jež jsou nezbytná pro účastníkův úspěch ve věci. Uvedená tvrzení jsou nepochybně významnými skutečnostmi z hlediska hmotného práva, jež svědčí o aktivní legitimaci žalobkyně k uplatnění žalobního nároku, nelze je však považovat za rozhodující skutečnosti z hlediska dostatečné individualizace takového nároku.
21. S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že by žalobkyně nedostála povinnosti jasně formulovat, čeho se žalobou domáhá (tzv. žalobní petit). K uvedenému požadavku Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že jej nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, přičemž stačí, pokud ji lze z obsahu bez pochybností dovodit (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2632/2017).
22. V projednávané věci takový požadavek žalobkyní doplněná žaloba splňuje. Je z ní totiž zřejmé, že se žalobkyně jednak domáhá finanční náhrady za podíly na vyvlastněném domě, a jednak vydání spoluvlastnického podílu na pozemku, na kterém tento dům stál; eventuálně pro případ, že by vydání těchto pozemků nebylo možné, žádá za tyto pozemky finanční náhradu. Rovněž způsob určení požadovaných částek (cenou za jednotku m 2 ) je dostatečně určitý, když z žaloby je současně patrné za jaké konkrétní nemovitosti a za jak velké spoluvlastnické podíly na nich žalobkyně tyto částky žádá.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. – v rozsahu v němž odvolací soud potvrdil odmítnutí žaloby ze dne 14. 9. 2015 – zrušil, jinak dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v předmětném rozsahu i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu