ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3987.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3987/2017-259
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, identifikační číslo osoby 000 25 429, o zaplacení částky 2.446.853,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 274/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017, č. j. 15 Co 71/2017-236, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017, č. j. 15 Co 71/2017-236, se v části meritorního výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2016, č. j. 20 C 274/2014-199, v části zamítavého výroku I., jakož i v nákladovém výroku II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. října 2016, č. j. 20 C 274/2014-199, zamítl žalobu o zaplacení částky 2.446.583 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení.
2. V předmětné věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2.446.583,- Kč s příslušenstvím, jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 619/93 (dále již „předmětné řízení“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni ode dne doručení žaloby, tj. od 4. května 1994 do 15. dubna 2016, kdy bylo jejímu právnímu zástupci doručeno odmítnutí ústavní stížnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše přiměřeného zadostiučinění by měla činit 191.250,- Kč. Jelikož však žalovaná žalobkyni v rámci předběžného projednání poskytla přiměřené zadostiučinění v částce 194.167,- Kč, soud prvního stupně žalobu pro její nedůvodnost zamítl.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 15 Co 71/2017-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 203.249 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. listopadu 2014 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení.
4. Odvolací soud shledal odvolání žalobkyně zčásti důvodným, když se „v podstatě ztotožnil se závěry, k nimž po skutkové i právní stránce dospěl soud prvního stupně, pouze kritérium složitosti řízení a postupu soudů posoudil poněkud odlišně.“ Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vycházel z celkové doby řízení v trvání téměř 22 let. Odvolací soud přihlédl ke „zcela nepřiměřené až extrémní“ délce předmětného řízení a proto vycházel ze základní částky na horní hranici rozmezí vymezeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „Stanovisko“), tj. z částky 20.000,- Kč za každý rok řízení s tím, že za první dva roky řízení náleží zadostiučinění ve výši jedné poloviny z těchto částek.
5. Odvolací soud tedy vycházel ze základní částky 418.333,- Kč, kterou snížil o 20 % pro hmotněprávní i procesní složitost řízení, navýšil o 10 % pro postup soudů (zejména opakované nedůvodné průtahy), navýšil jí o dalších 5 % pro „mírně zvýšený význam“ předmětného řízení pro žalobkyni; celkem tedy základní částku snížil o 5 %. Celková výše odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v délce předmětného řízení tak činí částku 397.416,- Kč (418.333,- Kč x 0,95 = cca 397.416,- Kč). S ohledem na to, že žalovaná již dobrovolně plnila částku 194.167,- Kč, odvolací soud uzavřel, že žalobkyni zbývá ještě zaplatit částku 203.249,- Kč (397.416,- Kč – 194.167,- Kč = 203.249,- Kč). Nad rámec výše uvedeného odvolací soud konstatoval, že „požadavek žalobkyně na náhradu úroku z prodlení, který musela z důvodu dlouho trvajícího řízení zaplatit, není důvodný. Placení úroků z prodlení totiž nelze považovat za škodu, která žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s dlouhotrvajícím řízením. Žalobkyně byla v namítaném řízení neúspěšná a rozhodnutí soudů pouze deklarovalo povinnost žalobkyně k úhradě jejího již existujícího závazku. Pokud by žalobkyně uhradila svůj závazek, o který byla v namítaném řízení žalována, včas, nedošlo by k prodlení a žalobkyně by nebyla nucena platit tak vysoký úrok z prodlení.“ Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni přiznal částku ve výši 203.249,- Kč a ve zbytku potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“). Konkrétně pak odvolací soud nedostatečně zohlednil okolnosti případu a nesprávně aplikoval některá kritéria podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“).
7. Dovolatelka nejprve shrnula procesní vývoj předmětného řízení, poukázala na nekonzistenci v rozhodování soudů, přičemž dospěla k závěru, že to byl postup soudů, který v předmětné věci „naprosto zásadním způsobem“ ovlivnil celkovou délku předmětného řízení. Dovolatelka v této souvislosti navrhovala, aby z hlediska kritéria postupu soudů během původního řízení byla základní částka navýšena nejméně o 50 %.
8. Ve vztahu ke kritériu významu řízení pro poškozenou dovolatelka uvedla, že po dobu 22 let byla ve stavu nejistoty, zda bude či nikoli muset uhradit žalovanou částku. Namítla také, že „příslušenstvím nároku protistrany v předmětném řízení na zaplacení byl shledán zákonný úrok z prodlení ve výši 19 % p. a., když soudy stanovily, že jeho výše není v rozporu s dobrými mravy ani se nejedná o výkon práva proti poctivému obchodnímu styku.“ Nepřiměřená délka předmětného řízení pak pro dovolatelku znamenala značné navýšení celkové částky, kterou musela uhradit. Dále zdůraznila, že na jistině zaplatila celkem částku 772.906,20 Kč (oproti žalobou uplatněné částce ve výši 983.544,70 Kč, když v rozsahu 210.638,50 Kč s příslušenstvím soud přisvědčil v předmětném řízení její obraně) a na (zákonném) úroku z prodlení v předmětném řízení částku 251.712,- Kč, a dále státu na nákladech řízení dalších 66.615,- Kč. Pro dovolatelku mělo předmětné řízení existenční význam, přičemž je přesvědčena o tom, že za okolností, za nichž předmětné řízení probíhalo, je naprosto nepřípadná jakákoli úvaha o tom, že si měla sama vyhodnotit, jakou částku má protistraně zaplatit, čímž by předešla narůstání částky o úrok z prodlení. Dovolatelka oprávněně očekávala, že soud v přiměřené době rozhodne o vzájemných nárocích. Dovolatelce vznikla morální újma, když žila v nejistotě, což se mělo podepsat na psychickém stavu jejím i jejího manžela. Z důvodu významu předmětného řízení pro dovolatelku měla být základní částka navýšena o 30 % z důvodu její morální újmy a o částku ve výši cca 1.773.890,- Kč – 1.920.750,- Kč, která má představovat částku zaplacenou dovolatelkou „z důvodu extrémně dlouhého řízení na úrocích navíc, než které by poškozená platila v případě přiměřené doby trvání soudního řízení v délce 5 – 6 let.“
9. Dovolatelka uvádí, že její podnikání spočívalo v provozování pensionu rodinného typu, přičemž zavádějící je argument soudů, že si coby podnikatelka musela být vědoma možnosti zvýšeného rizika vyplývajícího z podnikání. Podle dovolatelky stát, v podobě moci soudní, v předmětném řízení selhal, když řízení trvalo mimořádných 22 let. Odvolací soud však tuto mimořádnost nezohlednil, ač řízení bylo zahájeno v 90. letech dvacátého století, kdy docházelo k převratným společenským a hospodářským změnám. Podle dovolatelky odvolací soud nezohlednil ani vliv předmětného řízení na její psychický stav, respektive míru její frustrace. Ve vztahu k otázce narůstajících úroků z prodlení pak odvolací soud tuto otázku posoudil, jakoby se dovolatelka domáhala náhrady škody, ačkoli tomu tak není. Dovolatelka se domáhala zohlednění této skutečnosti při posuzování zvýšeného významu řízení v její věci. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 a v něm odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále již „ESLP“), když při posouzení významu řízení pro poškozenou z hlediska narůstajících úroků z prodlení po dobu předmětného řízení, odvolací soud nepřihlédl ke všemu, co bylo pro dovolatelku tzv. v sázce, čímž se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka má za to, že skutečnost, že soudní spor potrvá 22 let, není podnikatelským rizikem, jehož si má být podnikatel vědom, když vstupuje do smluvních vztahů. Podle dovolatelky měl dále odvolací soud (ale i soud prvního stupně) zohlednit to, že dovolatelka byla v předmětném řízení nejen v postavení žalované, ale též v postavení žalobkyně – rozhodně se tak nejednalo o řízení, v němž by byl od počátku zřejmý neúspěch dovolatelky. Dále dovolatelka opakuje, kolik celkem byla nucena uhradit po pravomocném ukončení předmětného řízení: „s ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení v trvání 22 let na úroku z prodlení zaplatila částku o 1.773.890 Kč až 1.920.742 Kč vyšší než by zaplatila v případě stejného výsledku řízení, pokud by ho bylo dosaženo v přiměřené době 5 až 6 let.“ Navýšení základní částky o 5 % tak není dostačující.
10. Dovolatelka dále odkázala na judikaturu, z níž má plynout, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (konkrétně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Zdůraznila, že v rámci individuálního posouzení případu může být výše zadostiučinění stanovena i výrazně mimo rozpětí, které v obecné rovině stanovil Nejvyšší soud. V této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. května 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13. Žalobou uplatněný nárok je základním právem každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, kdy podle OdpŠk je nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Závěrem dovolatelka uvedla, že výše jí poskytnutého přiměřeného zadostiučinění není přiměřená k její utrpěné újmě. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (ve výroku I. v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání žalobkyně písemně nevyjádřila.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
13. Podle §13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
14. Podle §31a OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestli nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.
15. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věty druhé a třetí či §22 odst. 1 OdpŠk věty druhé a třetí), přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k:
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
16. Shora popsaná kritéria, která mají soudy hodnotit při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění, byla konkretizována v judikatuře Nejvyššího soudu, zejména pak v jeho Stanovisku. Dovolatelka přes svoji velmi širokou argumentaci směřuje toliko ke kritériu „významu předmětu řízení pro poškozeného.“ Ač dovolatelka zmiňuje v dovolání i kritérium postupu soudů, popř. další – v OdpŠk neuvedená - kritéria, která měl odvolací soud vzít od úvahy, respektive je hodnotit jiným způsobem, tak hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu – argumentačně spojila toliko s kritériem „významu předmětu řízení pro poškozeného.“
17. V rámci kritéria významu řízení pro poškozeného dovolatelka argumentovala ve dvou rovinách, jež se týkají:
17.1 zásahu, který měl nesprávný úřední postup přivodit stran délky předmětného řízení do jejího soukromého a rodinného života (psychický stav, morální újma); v této souvislosti dovolatelka navrhovala navýšit základní částku o 30 %, a
17.2 zásahu, který měl nesprávný úřední postup přivodit stran délky předmětného řízení do její majetkové sféry (tj. náklady na právní zástupce, výše úroku z prodlení); v této souvislosti dovolatelka navrhovala navýšit základní částku o 1.733.890 Kč až 1.920.750 Kč.
18. Předně je třeba uvést, že odvolací soud stanovil výši základní částky v jejím horním limitu tak, jak vyplývá ze Stanoviska, a to právě s odůvodněním, že délka předmětného řízení byla nepřiměřená až extrémní.
19. Otázce významu řízení pro poškozeného se Nejvyšší soud věnoval ve svých rozhodnutích opakovaně, detailně pak v citovaném Stanovisku, v němž mj. konstatoval, že kritérium významu řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Zejména je třeba hodnotit to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se zejména o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování. Přikládá-li ovšem účastník k těmto obecným typovým aspektům i tvrzení, umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou řízení, pak je třeba, aby žalobce tato svá tvrzení prokázal, neboť jimi poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení či typových okolností na straně účastníka. Ze Stanoviska vyplývá, že v těchto situacích poškozený „tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Jedná se například o tvrzení, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství.“
20. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (z rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá, že se oba soudy otázkou psychického stavu žalobkyně, respektive její morální újmy při stanovování výše zadostiučinění, resp. při stanovování výše procentuální úpravy základní částky, zabývaly (viz odkazy na provedené znalecké posudky). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná svoji dřívější konstantní judikaturu, z níž plyne, že „ stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30%).“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Odvolací soud hodnotil otázku morální újmy a psychického stavu dovolatelky a přistoupil v této souvislosti k procentuální úpravě základní částky. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud při hodnocení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Ve vztahu k požadavku dovolatelky, aby základní částka byla navýšena o 1.733.890 Kč až 1.920.750 Kč, Nejvyšší soud uvádí následující. V prvé řadě je třeba poukázat na nekoncepčnost dovolací argumentace. Dovolatelka totiž na jednom místě ve svém dovolání kritizuje odvolací soud, že otázku narůstajících úroků z prodlení právně posoudil, jakoby se dovolatelka domáhala náhrady škody, ačkoli se „domáhala zohlednění této skutečnosti při posuzování zvýšeného významu řízení…“ , zatímco na druhém místě zase namítá, že „je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu.“ Nejvyšší soud však z dovolací argumentace vyrozuměl, že dovolatelka v rámci dovolání nevznáší nárok na náhradu škody, která by jí měla vzniknout zaplacením úroků z prodlení, ale domáhá se navýšení základní částky. V tomto jí lze dát – ač toliko částečně – za pravdu.
22. Odvolací soud v souvislosti s požadavkem dovolatelky o navýšení základní částky vyložil, že „ požadavek žalobkyně na náhradu úroku z prodlení, který musela z důvodu dlouho trvajícího řízení zaplatit, není důvodný. Placení úroků z prodlení totiž nelze považovat za škodu, která žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s dlouhotrvajícím řízením. Žalobkyně byla v namítaném řízení neúspěšná a rozhodnutí soudů pouze deklarovalo povinnost žalobkyně k úhradě jejího již existujícího závazku. Pokud by žalobkyně uhradila svůj závazek, o který byla v namítaném řízení žalována, včas, nedošlo by k prodlení a žalobkyně by nebyla nucena platit tak vysoký úrok z prodlení“.
23. S odvolacím soudem lze souhlasit, že dovolatelka za této procesní situace nemůže požadovat náhradu škody spočívající v kompenzaci úroků z prodlení, které zaplatila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, z nějž mimo jiné plyne, že: „Stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup státu.“ ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
24. Na druhou stranu – ve vztahu k požadavku navýšení základní částky – však z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že: „Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z prodlení není pro posouzení věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění nevyplývá, zda a popř. do jaké míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu pro žalobkyni zvyšována. Stejné pak platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení (§121 odst. 3 obč. zák.), jejichž úhrada může být v konečném rozhodnutí žalobkyni uložena.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Obdobné pravidlo vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, na který odkázala ve svém dovolání žalobkyně.
25. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku ovšem nevyplývá, že by odvolací soud při hodnocení kritéria významu řízení pro dovolatelku hodnotil i výši úroků z prodlení, která v průběhu 22 let dlouhého řízení narůstala.
26. Pominul-li tedy odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku kritérium popsané v ad 24, které je podle ustálené rozhodovací praxe ve skutkově obdobných věcech nezbytné zohlednit, je nasnadě, že z uvedeného důvodu dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jako věcně správné rozhodnutí – obstát nemůže.
27. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že jeho rozsudek ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, na který rovněž dovolatelka odkázala – tentokrát v souvislosti s „obecně sdílenou představou spravedlnosti“ – je pro posuzovanou věc relevantní v tom smyslu, že jej odvolací soud musí brát do úvahy při výše uvedeném hodnocení kritéria významu řízení pro dovolatelku.
28. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dotčeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
29. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne (odvolací) soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu