ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4275.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4275/2017-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) D. P. , nar. XY, b) J. P. , nar. XY, žalobci a) a b) bytem v XY, c) K. H. , nar. XY, d) A. H. , nar. XY, žalobci c) a d) bytem ve XY, všichni žalobci zastoupeni Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 67 333 446 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 129/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, č. j. 21 Co 95/2017-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2016, č. j. 10 C 129/2015-223, jímž byla odmítnuta žaloba žalobců („podání ze dne 30. 4. 2015 doplněné podáními ze dne 22. 7. 2015, ze dne 7. 9. 2016 a ze dne 19. 10. 2016, kterými se žalobci po žalované domáhají zaplacení 67 333 446 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 5. 2013 do zaplacení“) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I napadeného usnesení), a rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda jsou žalobci povinni v žalobě kromě vylíčení rozhodujících skutečností provést též právní hodnocení skutku, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil svůj závěr o vadách žaloby, které brání jejímu věcnému projednání, nikoliv na tom, že jsou žalobci povinni své nároky právně kvalifikovat, nýbrž na tom, že žalobci v případě tzv. objektivní kumulace nároků (o níž v daném případě jde) musejí v žalobě uvést ohledně uplatněných nároků nejen skutečnosti, kterými vylíčí jednotlivé skutky, ale také uvést konkrétní peněžité částky, jež z titulu každého jednotlivého nároku požadují zaplatit. Řešení žalobci předkládané právní otázky se tak v jejich poměrech nemůže projevit, neboť jejich postavení vůči druhé straně sporu by zůstalo nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobci v dovolání nevymezují žádný další dovolací důvod způsobem požadovaným §241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatelé považují za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Žalobci neoznačili, kterou konkrétní procesní otázku při posuzování vad žaloby odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spokojili se s opětovným obsáhlým vylíčením žalobních tvrzení. Kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dále opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedenému požadavku žalobci nedostáli, pokud sice ohlašují, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto praxi však nijak blíže nevymezují.
Dovolání tak v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. – vyjma shora uvedené právní otázky, která však přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu na ní nezávisí – neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání, ani vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ohledně označení organizační složky jednající za žalovanou Českou republiku vyšel dovolací soud ze své ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu