ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4434.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4434/2017-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně E. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vinohrady, Korunní 2569/108a, proti žalované obchodní společnosti MAFRA, a.s., IČO: 45313351, se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Hanou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rybná 9, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 186/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č. j. 3 Co 182/2014-361, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Křížkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Rybná 9.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č.j. 37 C 186/2007-292, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo uveřejnit v deníku Mladá fronta Dnes omluvu ve znění uvedené v tomto výroku (výrok I.), a zamítl též žalobu, pokud požadovala, aby žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v penězích (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. května 2016, č.j. 3 Co 182/2014-361, jímž napadené rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 30. října 2016 včasné dovolání s tím, že je „ podává dle §237 o.s.ř. do všech výroků rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3Co 182/2014-361, ze dne 10. 5. 2016,“ kdy „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci“. Dovolatelka po té v tomto dovolání obsáhle podává vlastní náhled na skutkový výklad předmětné věci (týkající se např. otázky její klasifikace jako osoby veřejného zájmu), vytýká neprovedení všech důkazů jí navrhovaných. Nedefinuje však a nezdůvodňuje důvod, který by osvědčoval případnou přípustnost tohoto dovolání.
K dovolání žalobkyně se písemně vyjádřila žalovaná, která zejména navrhla jeho odmítnutí s ohledem na to, že žalobkyně nedostála direktivě obsažené v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání však neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně nevymezila zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud dovolatelka odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejichž část i reprodukuje, pak je třeba připomenout, že odvolací soud svoje rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž se od závěrů uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil (což ostatně dovolatelka případně ani výslovně netvrdí a i v této souvislosti tak zdůvodňuje vlastní skutkový náhled věci).
Protože tedy dovolatelkou podané dovolání trpí výše popsanou zásadní procesní vadou bránící jeho projednání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované zastoupené advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu