ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5052.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5052/2016-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně N. T. D. T. , zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 648/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 18 Co 122/2016-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 32 500 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o vydání povolení k trvalému pobytu vedeného u Ministerstva vnitra pod sp. zn. OAM-15259/TP-2012, jakož i zaplacení částky dalších 32 500 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do jejího práva na soukromý a rodinný život, na ochranu lidské důstojnosti a na získání povolení k trvalému pobytu (podle směrnice Rady č. 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, a podle §68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů), neboť žalobkyně byla nucena pobývat v České republice po dobu 13 měsíců v postavení držitele dlouhodobého pobytu a byl jí upírán statut trvalého pobytu, na který měla právní nárok. Vedle peněžitého zadostiučinění žalobkyně rovněž výslovně požadovala konstatovat porušení uvedených práv.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 10. 2015,
č. j. 10 C 648/2014-30, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 16 250 Kč s příslušenstvím (výrok I) coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení zbývající částky 48 750 Kč a na konstatování porušení práva žalobkyně (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 18 Co 122/2016-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a znovu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu jen v té části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadavku žalobkyně na konstatování porušení jejích práv. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označeného správního řízení a představujících přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající jednak v porušení práva na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou řízení (požadované zadostiučinění 32 500 Kč s příslušenstvím), jednak porušení dalších konkretizovaných práv odlišných od práva na spravedlivý proces (požadované zadostiučinění dalších 32 500 Kč s příslušenstvím), přičemž v druhém případě žalobkyně požadovala vedle peněžitého zadostiučinění též konstatovat porušení jejích práv.
Žalobkyně tak předmětem řízení pro každý z uvedených nároků učinila peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a touto požadovanou výší peněžitého plnění coby nejvyšší formy zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu jsou soudy v řízení vázány a nemohou návrh žalobkyně překročit.
Soudní praxe přitom zároveň dlouhodobě dovozuje, že v případě zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky přímo z právního předpisu a v tomto ohledu je žalobkyně v možnosti se svými nároky volně nakládat omezena, neboť soud rozhoduje o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. V případě odškodnění nemajetkové újmy nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně žalobou požadovat a rozhodnutím soudu v samostatném výroku přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Je přitom nerozhodné, že soud v případě shledání oprávněnosti nároku žalobkyně může namísto požadovaného peněžitého plnění přiznat nižší formu zadostiučinění v podobě konstatování porušení jejích práv, neboť i v takovém případě platí omezení přípustnosti dovolání hranicí peněžitého plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3606/2014).
Jak správně uvedl v poučení svého rozhodnutí i odvolací soud, dovolání žalobkyně není přípustné a jako takové bylo ze shora rozvedeného důvodu odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu