ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5387.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5387/2017-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) M. F. , b) H. K. a c) A. K. , všech zastoupených Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Kladno , se sídlem v Kladně, Starosty Pavla 44, zastoupenému JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, 2) České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 a 3) České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 122/2009, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017, č.j. 3 Co 162/2015-543, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 7. 2017, č.j. 3 Co 162/2015-551, takto:
Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2011, č.j. 36 C 122/2009-432, ve znění opravného usnesení ze dne 3. listopadu 2011, č.j. 36 C 122/2009-459, rozhodl, že první žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv žalobců b) a c) tím, že byli při uspokojování potřeby bydlení vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání a uložil mu, aby těmto žalobcům zaslal písemnou omluvu a aby každému z nich na náhradě nemajetkové újmy zaplatil 20.000,- Kč. Ve zbytku, pokud požadovali, aby ve výroku o protiprávním zásahu, stejně jako pokud se týče textu požadované omluvy, kde mělo být uvedeno, že k němu došlo na základě jejich romské národnosti a pokud požadovali zaplacení částky 480.000,- Kč, jejich žalobu zamítl. Dále zamítl žalobu žalobkyně a), která se domáhala určení, že se první žalovaný dopustil protiprávního zásahu do jejích osobnostních práv a omluvy za toto jednání a zaplacení částky 1.000.000,- Kč, ve vztahu ke všem žalobcům zamítl žalobu, aby první žalovaný upustil od aplikování diskriminačních pravidel pro přidělování bytů na základě etnicity, aby byl povinen nabídnout žalobcům nájemní bydlení mimo lokalitu Masokombinátu a mimo veškeré sociálně vyloučené lokality v Kladně. Konečně zamítl žalobu všech žalobců ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ve vztahu k žalobcům b) a c) k závěru, že došlo k porušení jejich práv na soukromí, klidný rodinný život a lidskou důstojnost ze strany prvního žalovaného omisivním způsobem, když jejich nevyhovujícím bydlením od roku 1999 se nikdo nezabýval a nelze věřit tomu, že první žalovaný pro ně neměl jiný, vhodnější byt. Vzhledem k tomu, že druhý a třetí žalovaný nemohli do nájemního vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nijak zasahovat, nemohli se dopustit protiprávního zásahu do jejich osobnostních práv.
K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku, pokud jím byla zamítnuta žaloba, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2012, č.j. 1 Co 328/2011-483, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o povinnosti prvého žalovaného zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně neshledal při aplikaci pravidel pro přidělování bytů prvním žalovaným rasově segregační přístup, popř. i jen nepřímou diskriminaci v nerovném přístupu v oblasti bytové politiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2013, č.j. 30 Cdo 3456/2012-525. Uvedená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp.zn. I. ÚS 1891/13.
Následně ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2017, č.j. 3 Co 162/2015-543,ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 7. 2017, č.j. 3 Co 162/2015-551, kterým rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku X., zamítavé části výroku VIII., ve znění, že se zamítá žaloba, že druhá žalovaná trpěla, že žalobci byli při uspokojování potřeby bydlení na základě své romské národnosti vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání, zamítavé části výroku IX. ve znění, že se zamítá žaloba, aby znění omluvy obsahovalo text: „jako Romům“, před tím městem samotným protiprávně cíleně vytvořené dlouhodobě udržované“, „pro Romy a nepřizpůsobivé“, zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný dne 26. 9. 2017 včasné dovolání v jehož závěru uvádí, že „ podle §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“. Protože s napadeným usnesením nesouhlasí, navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřili žalobci b) a c) a navrhli jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání však neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť prvý žalovaný nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud dovolatel nominálně odkazuje na ustanovení §237 o.s.ř., činí tak bez jakékoliv konkretizace a neuvádí tak, který z jím zmíněných a v zákoně uvedených případů přípustnosti dovolání by měl být podle jeho mínění v označené věci naplněn, a pokud, pak z jakého zákonného důvodu.
Protože tak dovolatelem podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou bránící jeho projednání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu