ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5467.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5467/2017-898
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 713 47 658, insolvenčního správce společnosti Link, a.s., se sídlem v Praze 1, Jungmannovo náměstí 14/754, identifikační číslo osoby 250 60 759, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 212/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2017, č. j. 17 Co 327/2016-839, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2017, č. j. 17 Co 327/2016-839, se v dovoláním napadených výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2016, č. j. 8 C 212/2011-757, určil, že obchodní společnost Link, a. s., se sídlem v Praze, Jungmannovo náměstí 754/14, identifikační číslo 250 60 759 (dále již „Link, a. s.“) je vlastníkem nemovitostí vymezených ve výroku I. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (dále již „předmětné nemovitosti“), dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 1.177.305,- Kč (výrok II.) a státu (České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5) částku 25.100,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že předmětné nemovitosti měly být převedeny na základě kupní smlouvy ze dne 10. července 2008 společností Link, a. s. na žalovaného (dále již „kupní smlouva“), kterou však soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyhodnotil jako „neplatný právní úkon“ s tím, že se jednalo o „simulované (předstírané) jednání“ , které „ je absolutně neplatné, a to z důvodu vady ve vážnosti vůle dle §37 obč. zák. Na základě absolutně neplatného právního úkonu se žalovaný nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. S. (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 885/2012).“ Podle soudu prvního stupně za společnost Link, a. s. jednal J. K., který si byl vědom finančních problémů společnosti. Předmětné nemovitosti chtěl na základě kupní smlouvy převést na žalovaného, svého synovce. Dále soud prvního stupně uvedl, že v kupní smlouvě byla sjednána kupní cena, která byla cca o 2,1 až 2,9 mil. Kč nižší, než cena tržní, přičemž se jednalo o převod majetku ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu (srov. §196a obch. zák.), a tak měla být kupní cena stanovena na základě znaleckého posudku znalce jmenovaného soudem, respektive cena sjednaná ve smlouvě měla být více výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá, což však nebyla. Podle soudu prvního stupně je tak kupní smlouva i „absolutně neplatná dle §37 odst. 1 a §39 obč. zák., žalovaný se na jejím základě nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí, proto bylo určeno, že jejich vlastníkem je žalobce.“
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. 17 Co 327/2016-839, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.), změnil jej v nákladovém výroku II. tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a dále rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, což odůvodnil následovně (výrok III.):
„Při rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků postupoval soud prvního stupně podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení plně úspěšnému žalobci přiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Dle názoru odvolacího soudu je však v projednávané věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky na místě zohlednit důvody zvláštního zřetele hodné a výjimečně postupem podle ust. §150 o. s. ř. v řízení úspěšnému žalobci právo na náhradu řízení nepřiznat. Důvody zvláštního zřetele hodné přitom odvolací soud spatřuje v okolnostech daného případu spočívajících v tom, že na vzniku sporu v této věci se podíleli simulovaným právním jednáním oba účastníci, a to jak žalovaný, tak společnost Link a. s. V této souvislosti se tedy jeví odvolacímu soudu jako nepřiměřeně tvrdé, aby náklady řízení nesl výlučně žalovaný. Proto odvolací soud postupoval podle ust. §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve výroku o nákladech řízení účastníků napadený rozsudek změnil tak, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.“ Stejné důvody hodné zvláštního zřetele pak odvolací soud zohlednil i při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, tj. proti nákladovým výrokům. Dovolatel uvedl, že důvodem dovolání je chybné právní posouzení věci odvolacím soudem, přičemž vymezil (následující) čtyři otázky (týkající se aplikace) procesního práva, na jejich vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, respektive při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (dále dovolatelem v dovolání vyložené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o:
1) „otázku nepřiznání náhrady nákladů řízení plně procesně úspěšnému účastníkovi s odkazem na úpravu obsaženou v §150 o. s. ř.; lze-li pohlížet na případný podíl původního žalobce na zahájení sporu jako na okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v situaci, kdy místo původního žalobce – společnosti – ve sporu úspěšně pokračuje insolvenční správce, který hájí zájmy věřitelů a který se na zahájení sporu nepodílel,
2) otázku, jestli je možné na společnost Link a. s. nahlížet jako na původce sporu, když nemovitosti se ze společnosti pokusil vyvést její statutární orgán, který si chtěl takto získaný majetek nechat pro sebe, nikoli pro společnost, společnost byla tak jednáním svého statutárního orgánu a žalovaného poškozena,
3) otázku, zda byl odvolací soud oprávněn uplatnit postup podle §150 o. s. ř. bez toho, aby o případné aplikaci tohoto ustanovení účastníky řízení poučil, aby se tito k tomuto postupu mohli vyjádřit,
4) otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.“
K těmto otázkám předložil dovolatel související dovolací argumentaci, v níž akcentoval zejména okolnost, že je insolvenčním správcem společnosti Link, a. s., tj. je osobou odlišnou od původního žalobce (společnosti Link, a. s.). Dovolateli v důsledku výkonu činnosti insolvenčního správce vznikly náklady řízení, které by ovšem měl podle odvolacího soudu nést sám. Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, co se týče důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř., konkrétně pak od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 20. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016, respektive od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, v nichž je mj. vyloženo, k čemu mají soudy přihlížet, rozhodnou-li se aplikovat §150 o. s. ř.
Dále dovolatel namítá, že původcem sporu není společnost Link a. s., ale její statutární orgán, konkrétně J. K., „kdo se snažil na úkor společnosti simulovaným právním jednáním nemovitosti ze společnosti pro sebe vyvést“. Společnost Link, a. s. tak byla jednáním svého statutárního orgánu poškozena. Odvolací soud neposkytl dovolateli procesní prostor k tomu, aby mohl účinně uplatňovat své námitky a argumenty proti aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř., čímž byl dovolatel zkrácen na svých právech. Nadto rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení nebylo řádně odůvodněno a je tudíž nepřezkoumatelné. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřil žalovaný. Uvedl zejména, že se ztotožňuje se závěry výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu, který správně konstatoval, že na vzniku sporu se podíleli oba účastníci. Hlavní těžiště argumentace žalovaného se týká toho, že původcem sporu nebyl J. K. – jak tvrdí žalobce – ale společnost Link, a. s., za níž J. K. jednal. V případě jednání statutárního orgánu se jedná o přímé jednání právnické osoby, jejíž vůle byla vyjádřena. Pokud byl Link, a. s. jednáním svého statutárního orgánu poškozen, pak se jedná o soukromoprávní vztah mezi žalobcem J. K.. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
S přihlédnutím k výše uvedenému (kdy prvoinstanční rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů žalobci ve výši 1.177.305,- Kč bylo rozhodnutím odvolacího soudu změněno tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení vůči žalovanému nepřiznává, a taktéž bylo rozhodnuto též o nákladech odvolacího řízení) je zřejmé, že se v tomto případě postup podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dále konstatuje, že dovolání žalobce je – jak bude vyloženo níže – přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky aplikace §150 o. s. ř. odchýlil od (níže vyložené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předně je třeba připomenout, že řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno na základě žaloby, kterou podala (dne 22. června 2011) společnost Link, a. s., přičemž v průběhu řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. MSPH 96 INS 24474/2011-A-38, byl zjištěn úpadek dlužníka Link, a. s., na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem společnosti Link, a. s. byl ustanoven nynější žalobce, tj. insolvenční správce JUDr. Oldřich Řeháček, Ph.D.
Podle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) platí:
„Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, přerušují se soudní a rozhodčí řízení, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, prohlášením konkursu. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem; možnost postupovat podle ustanovení §141a tím není dotčena.“
Dále insolvenční zákon v §264 odst. 1 stanoví:
„V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu, rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu, u kterého je řízení vedeno, došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka .“
Přípisem ze dne 12. srpna 2013, č. l. 389, nynější žalobce navrhl s odkazem na §264 odst. 1 insolvenčního zákona, aby v řízení bylo pokračováno.
Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že dnem, kdy soudu došel návrh nynějšího žalobce na pokračování řízení, tj. zde dne 12. srpna 2013, se žalobce stal účastníkem řízení místo společnosti Link, a. s. Založil-li proto odvolací soud v daných poměrech svůj právně kvalifikační závěr o aplikaci §150 o. s. ř. na argumentaci, že: „ Důvody zvláštního zřetele hodné....spatřuje v okolnostech daného případu spočívajících v tom, že na vzniku sporu v této věci se podíleli simulovaným právním jednáním oba účastníci, a to jak žalovaný, tak společnost Link a. s. “, pak zcela (v odůvodnění svého rozhodnutí) pominul, že uvedená argumentace nemůže obstát ve vztahu k té fázi řízení, kdy již účastníkem řízení nebyla společnost Link, a. s., nýbrž žalobce.
Co se týče (části) otázky vztahující se na kritéria aplikace moderačního práva, pak dovolací soud připomíná, že k výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí [srov. např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, či ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 632/2012).
S přihlédnutím k uvedené judikatuře lze pro poměry této věci uzavřít, že pokud se odvolací soud při úvaze o aplikaci §150 o. s. ř. zabýval pouze tím, kdo z předmětných účastníků se podílel na předmětném simulovaném právním úkonu, pak jde o úvahu z pohledu judikaturou vyložených kritérií z hlediska použití moderačního práva při rozhodování o náhradě nákladů řízení nedostatečnou, která sama o sobě nemohla vést k závěru o naplnění podmínek pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení ve sporu plně procesně úspěšnému žalobci.
Otázka procesního práva, v níž dovolatel tvrdí, že původcem sporu nebyla společnost Link, a. s., ale její jednatel, ovšem nemůže založit přípustnost, respektive důvodnost dovolání. Odvolací soud postupoval správně, pokud za původce sporu implicitně považoval společnost Link, a. s. a nikoli její statutární orgán. Právnická osoba jedná ve všech věcech svým statutárním orgánem (§20 odst. 1 obč. zák. a §13 odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného vyplývá, že právní úkony právnické osoby činí statutární orgán, tj. konkrétní fyzické osoby. Z ustanovení §191 odst. 1 obch. zák. pak vyplývá, že statutárním orgánem akciové společnosti, kterou je i žalovaná, je její představenstvo. Nevyplývá-li ze stanov akciové společnosti něco jiného, jedná navenek jménem společnosti každý jeho člen. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Jednala-li obchodní společnost Link, a. s. prostřednictvím svého statutárního orgánu, pak původcem simulovaného převodu byla společnost Link, a. s., jak správně dovodil odvolací soud (ač již nesprávně zhodnotil ostatní aspekty – viz výše; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 632/2012).
Jestliže tedy nebyly odvolacím soudem důsledně zohledněny všechny právně významné okolnosti daného případu (především otázka účastnictví a kritérií aplikace moderačního práva) nezbylo Nejvyššímu soudu, než ve smyslu §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.
V dalším řízení tedy odvolací soud bude důsledně posuzovat, zda se nynější žalobce, jakožto účastník odlišný od původního žalobce, podílel simulovaným právním jednáním na vzniku sporu, ač nebyl smluvní stranou kupní smlouvy. Dále se odvolací soud, dospěje-li k závěru, že je vhodné aplikovat moderační právo podle §150 o. s. ř. bude zabývat i konkrétními kritérii aplikace moderačního práva. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že s ohledem na právo na spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06). Dospěje-li tedy v dalším řízení odvolací soud k tomu, že je na místě aplikovat moderační právo, zajistí účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby se k uvažovanému moderačnímu právu vyjádřili a vznesli před rozhodnutím své právní argumenty.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu