ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5516.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5516/2017-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. B. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody ve výši 1 710 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 138/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017, č. j. 44 Co 569/2017-79, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 8. 2017, č. j. 50 C 138/2016-69, žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I) a neustanovil mu zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci důvodů, které by odůvodňovaly jeho osvobození od soudních poplatků a tedy ani ustanovení zástupce. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v projednávané věci žádal žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů již ve vazbě na podanou žalobu. Vzhledem k zásadním nedostatkům tvrzení obsažených v podání žalobce bylo jeho počínání soudy obou stupňů a následně i soudem dovolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 30 Cdo 1699/2017-48) posouzeno jako svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jež vylučuje, aby žalobci bylo možno přiznat osvobození od soudních poplatků a tedy i ustanovit zástupce dle §30 o. s. ř., a řízení bylo dovolacím soudem zastaveno. Podle soudu prvního stupně, jelikož bylo již podání samotné žaloby soudy tří stupňů posouzeno jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva, je nasnadě, že tento atribut lze přiřknout též podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno odmítnutí podání žalobce pro jeho neodstraněné vady.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 44 Co 569/2017-79, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že se v daném případě jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva a odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Odvolací soud pro úplnost doplnil, že již z tvrzení v žalobě uvedených nelze odpovědnost státu dovodit a žalobce se tak v označené věci domáhá zjevně neexistujících práv.
Výše uvedené usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním (na č. l. 81), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání žalobce nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015).
Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že podání žalobce lze hodnotit jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Nejvyššímu soudu je z vlastní úřední činnosti známo, že žalobce podává desítky dovolání, jež byla ve větší míře odmítána nebo řízení o nich zastavováno. Dovolací soud má tak za nepochybné, že záměrem počínání žalobce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (srov. §1 o. s. ř.), nýbrž pouze vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu, nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. V takové situaci nemůže žalobce ovšem očekávat, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady jeho chováním vznikající na stát nebo na jiné účastníky jím svévolně vyvolávaných sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 830/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). Takové počínání by se dalo pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské) - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce nebyl v tomto dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Žalobce si vzhledem ke značnému množství jím podávaných dovolání musel být vědom podmínky povinného zastoupení, když byl již mnohokrát poučen o následcích neodstranění takové vady, naposledy nejpozději v řízení o žalobě v této věci usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2017, č. j. 50 C 138/2016-60, které bylo žalobci řádně doručeno dne 11. 7. 2017.
V situaci, kdy žalobce neodstranil nedostatek povinného zastoupení a kdy ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že je důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání žalobce zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. ledna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu