ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5975.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5975/2016-413
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 270/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016, č. j. 53 Co 481/2015-378, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016,
č. j. 53 Co 418/2015-378, se zrušuje v části, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2015, č. j. 11 C 270/2010-289, ve výroku I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. 12. 2010 do zaplacení, ve výroku II., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 230 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. 12. 2010, a ve výrocích IV. a V., a pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 41 853,90 Kč a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2015, č. j. 11 C 270/2010-289, se zrušuje ve výroku I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. 12. 2010 do 24. 2. 2014 a od 25. 2. 2014 do zaplacení, ve výroku II., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 230 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 %ročně od 24. 12. 2010, a ve výrocích IV. a V. a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně.
III. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se prostřednictvím žaloby domáhal po žalované náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu způsobenou nezákonně a po nepřiměřenou dobu vedeným trestním řízením. Žalobce uvedl, že byl dne 25. 3. 1998 slovně i fyzicky napaden pracovníkem Finančního úřadu Ostrava R. D., jenž mu před tím odmítl předložit služební průkaz pracovníka správce daně. V souvislosti s tím byl delší dobu v pracovní neschopnosti. Na místě volal na linku 158, policistům nahlásil napadení uvedeným pracovníkem a o události byl sepsán záznam. S odstupem času byl žalobce k věci vyslechnut policií, nikoliv ovšem jako poškozený, ale jako obviněný z trestného činu výtržnictví. Městské ředitelství Policie ČR v Ostravě s ním jednalo jako s obviněným, přestože sdělení obvinění z 6. 4. 1999 mu nikdy nebylo doručeno. Žalobce obdržel pouze usnesení o pokračování v přerušeném trestním stíhání ze dne 20. 3. 2002, č. j. 3 Nt 1167/99, jež mělo být přerušeno usnesením ze dne 9. 11. 2000, neboť neměl být dostupný. Usnesení o přerušení trestního stíhání však nikdy neobdržel, byť stále bydlí na stejné adrese a veškerou korespondenci si přebírá. V době, kdy mělo být řízení přerušeno, navíc probíhaly vyšetřovací úkony. Dne 30. 7. 2004 OSZ v Ostravě podalo na žalobce obžalobu vedenou pod sp. zn. 5 T 190/2004, v níž byl skutek překvalifikován z trestného činu výtržnictví na trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin vydírání. Žalobce nebyl na změnu právní kvalifikace upozorněn. Věc byla následně přidělena k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který pod sp. zn. 2 T 118/2006 věc vrátil OSZ k došetření. Nová obžaloba byla podána dne 2. 3. 2009 pro trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví, ale věc byla opět vrácena k došetření OSZ pro Prahu 5. Následně Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 2 T 118/2006 zprostil žalobce obžaloby, neboť tvrzený skutek není trestným činem. Postupem orgánů činných v trestním řízení vznikla žalobci škoda a nemajetková újma. Trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když zahájeno mělo být 6. 4. 1999 a rozsudek, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, nabyl právní moci dne 1. 1. 2010. S ohledem na výsledek nemělo být trestní řízení nikdy vedeno. Žalobce pociťoval stres a frustraci umocňovanou nejistotou ohledně výsledku trestního řízení. Krom uvedeného žalobci vznikla též škoda spočívající v nákladech zastupování, za znalecké posudky a hotové výdaje.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 11 C 270/2010-289, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 237 396 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 303 396 Kč od 24. 12. 2010 do 24. 2. 2014, z částky 237 396 Kč od 25. 2. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu co do částky 299 625 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. 12. 2010 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby soud konstatoval porušení žalobcových základních práv zaručených článkem 2 odst. 2 a článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným a úřední osobou oprávněnou jednat jménem Ministerstva spravedlnosti podepsaným dopisem za porušení žalobcových základních práv zaručených článkem 2 odst. 2 a článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 217 138,60 Kč k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 53 Co 418/2015-378, tak, že se odvolací řízení o odvolání žalované co do částky 109 521 Kč se 7,75% úrokem z prodlení z této částky zastavuje, rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku, který byl napaden odvoláním žalované, potvrzuje a dále se potvrzuje ve výrocích II., IV. a V., ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se tento výrok nevydává, a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 41 853,90 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Boučka.
Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2014, č. j. 53 Co 295/2014-269, částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2013, č. j. 11 C 270/2010-197, a částečně řízení zastavil.
Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. R. D. podal na žalobce dne 22. 4. 1998 trestní oznámení (vedené PČR, Městským ředitelstvím Ostrava, pod sp. zn. ČTS NOV-285/150-105-2002) s tím, že jej žalobce přirazil na skříň stojící za ním na pracovišti FÚ Ostrava III. Večer zjistil, že ho píchá v nártu. Dne 12. 2. 1999 žalobce podal k věci vysvětlení na PČR, MO R., přičemž uvedl, že to on byl napaden D., on volal policii na místo incidentu, kde byl sepsán protokol, že nebyl vyrozuměn ve věci podání trestního oznámení na D. pro zneužití pravomoci veřejného činitele, a popřel tvrzení D. z trestního oznámení. Dne 16. 7. 1999 bylo žalobci doručeno na adresu, s požadavkem na přeposlání na adresu, a na adresu, sdělení obvinění z trestného činu výtržnictví, kdy nejprve slovně a následně natlačením na inventář místnosti napadl D., který musel následně vyhledat lékařskou pomoc. Žalobce byl vyslechnut dne 5. 11. 1999 jako obviněný, přičemž potvrdil verzi incidentu, již uvedl do protokolu o podání vysvětlení, a k obvinění se vyjádřil tak, že je nepravdivé, smyšlené a skutek se uvedeným způsobem nestal. Od prosince 1999 do ledna 2000 byly prováděny výslechy svědků a následně proběhlo několik pokusů o výslech svědka Z.. Žalobce se následně ze zdravotních důvodů a z důvodu kolize jednání opakovaně omlouval z účasti na úkonech trestního stíhání. Dne 29. 6. 2004 byl podán návrh na podání obžaloby, dne 30. 7. 2004 podalo OSZ Ostrava, po předchozím upozornění na změnu právní kvalifikace, na žalobce obžalobu pro trestné činy výtržnictví, ublížení na zdraví a vydírání. Následně se žalobce opakovaně ze zdravotních důvodů omlouval z účasti na úkonech trestního řízení. K návrhu předsedkyně Okresního soudu v Ostravě byla věc tomuto soudu odňata a přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5, neboť žalobce dle názoru znalců nebyl schopen dostavovat se k soudu v Ostravě, kdežto k soudu v místě bydliště mu to potíže nečinilo. Obvodní soud pro Prahu 5 dne 31. 7. 2006 vrátil věc OSZ Praha 5 k došetření. Následně byl žalobce opakovaně předvoláván k seznámení se se spisem, z čehož se opětovně omlouval. Dne 2. 3. 2009 OSZ Praha 5 podalo na žalobce obžalobu pro trestné činy výtržnictví, ublížení na zdraví a vydírání. Dne 25. 5. 2009 bylo rozhodnuto o vrácení věci OSZ k došetření. Ke stížnosti OSZ Praha 5 Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil a uložil mu ve věci rozhodnout. Dne 29. 10. 2009 byl žalobce zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu výtržnictví, ublížení na zdraví a vydírání, neboť v žalobním návrhu označený skutek se nepodařilo prokázat. Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 1. 2009. Soud dále učinil zjištění o částkách požadovaných znalci za znalecké posudky a o žalobcových nákladech za poštovné a fotokopie trestního spisu. Žalobce vypověděl, že se jednalo o v řadě páté vykonstruované obvinění. Na Finančním úřadě v Ostravě doprovázel otce kamaráda, jehož zastupoval, a konflikt vznikl v souvislosti s protokolací. Jeden zaměstnanec přítomný konfliktu se mu odmítl legitimovat a při odchodu z místnosti do žalobce vrazil tak, že žalobce narazil do dveří za sebou. Žalobce na místo volal policii. Na dotaz policii sdělil, že jej bolí krk, a D. řekl, že jej nic nebolí. Ostatní zaměstnanci netvrdili, že by k incidentu došlo jinak, než jak uvedl žalobce. Za tři čtvrtě roku se žalobce dověděl, že je trestně stíhán pro trestný čin výtržnictví, jehož se měl dopustit vůči pracovníkovi finančního úřadu. K věci byl vyslechnut jako obviněný na oddělení policie v Praze. Několik let se nic nedělo a v roce 2002 obdržel usnesení o pokračování v trestním stíhání, jež mělo být přerušeno 9. 11. 2000. To považoval za zfalšované a antedatované. Nikdy jej neobdržel. Zproštěn obžaloby byl až v roce 2009. Trestní stíhání trvalo přes deset let, bylo pro něj ponižující, těžce to snášel, negativně poznamenalo jeho zdravotní stav, je diabetik II. typu a bere inzulín. V době probíhajícího trestního stíhání měl vysoké hladiny cukru, s čímž souvisely další komplikace, otékaly mu nohy, a nemohl tedy cestovat na delší vzdálenosti. Asi rok po skončení trestního stíhání se jeho zdravotní stav začal zlepšovat, byť se dále léčí. Stres jeho zdravotní stav zhoršuje. Celé trestní stíhání pociťoval jako šikanující, ponižující a stresující. V předchozích případech byl vždy obviněn za verbální delikty. V tomto případě se obával vazby. Znalecké posudky v rámci trestního stíhání si nechal vypracovat podle §110a trestního řádu. Ministerstvo spravedlnosti požádal o nemajetkovou újmu a škodu, ale nároky mu nebyly přiznány. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce uplatnil nárok na poskytnutí omluvy a zadostiučinění ve výši 620 000 Kč (120 000 Kč jako náhrady škody a 500 000 Kč jako náhrady nemateriální újmy), a to z titulu nezákonného rozhodnutí a nepřiměřené délky řízení. Žalovaná konstatovala, že žádný z orgánů činných v trestním řízení nebyl nečinný a žalobce ani žádné úkony neurgoval. Pokud délku řízení žalobce pokládal za nepřiměřenou, neměl se úmyslně vyhýbat prostudování spisu a účasti při hlavních líčeních, jak činil v období od března 2000 do června 2004, od listopadu 2004 do srpna 2005, od listopadu 2005 do prosince 2009.
Soud prvního stupně věc posoudil podle §7 odst. 1, §8 odst. 1, §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). V daném případě bylo pravomocně zahájeno trestní stíhání, přičemž následně byl žalobce obžaloby zproštěn s tím, že skutek kladený mu za vinu není trestným činem. Usnesení o sdělení obvinění bylo nezákonným rozhodnutím. Žalobce se domáhal újmy za deset let a tři měsíce trvání řízení. Žalobce byl stíhán pro závažné trestné činy výtržnictví, ublížení na zdraví a vydírání, pro které trestní zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody v řádu let. Trestní stíhání se v jeho osobní sféře promítalo zhoršením jeho zdravotního stavu v souvislosti s léčbou cukrovky druhého typu a s tím souvisejícím otékáním nohou. Trestní stíhání pociťoval jako šikanující, ponižující a stresující. Žalobce si uvědomoval, že v předchozích případech byl vždy obviněn za verbální delikty, kdežto v tomto případě se jednalo o trestné činy, v souvislosti s nimiž na něj mohla být uvalena vazba, čehož se obával. V daném případě se jednalo o liché obvinění, neboť žalobce byl zproštěn obžaloby proto, že skutek mu kladený za vinu nebyl trestným činem. Žalobce má, vzhledem k délce trestního stíhání, nárok na zadostiučinění v penězích. Nemajetková újma vznikla délkou řízení, a proto nebylo nutné ji prokazovat, a pokud jde o výši, vychází se ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud žalobci přiznal 15 000 Kč za prvé dva roky trvání trestního stíhání a 15 000 Kč za každý další rok (tj. 138 750 Kč), načež tuto částku zvýšil o 20 % (s ohledem na průběh trestního řízení pouze v jednom stupni) a o dalších 10 % s ohledem na význam řízení pro žalobce, když byl stíhán pro násilné trestné činy, hrozil mu nepodmíněný trest odnětí svobody, a vzhledem ke skutečnosti, že to byl žalobce, kdo volal k incidentu policii. Ačkoliv se na délce řízení podílel též žalobce tím, že se opakovaně omlouval z úkonů trestního řízení, dospěl soud k názoru, že tuto skutečnost způsobenou zdravotním stavem nelze dávat žalobci k tíži a že nelze z tohoto důvodu stanovenou částku snížit. Nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o sdělení obvinění bylo v konkrétním případě takovým zásahem do osobní integrity žalobce, že je na místě mu přiznat zadostiučinění i za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. S ohledem na význam předmětu řízení pro poškozeného soud dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nezákonné rozhodnutí je 20 000 Kč. Jelikož přiznání peněžitého zadostiučinění konzumuje požadavek na konstatování porušení práva, žalobu v části, v níž se žalobce takového konstatování domáhal, soud zamítl. Žalobci bylo naopak přiznáno, vedle zadostiučinění v penězích, též zadostiučinění ve formě omluvy. Za účelně vynaložené soud pokládal náklady žalobce na znalecké posudky (neboť tyto byly ze strany soudů použity a považovány za správné a částky za ně účtované se pohybovaly v rámci obvyklých cen za obdobné znalecké posudky), za vyhotovení kopií podstatné části spisu a za poštovné.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v zásadě se ztotožnil i s jeho právním hodnocením. Odvoláním napadený rozsudek shledal nesprávným toliko ve výroku III., který vůbec neměl být vydán. Pokud se jedná o výrok vyhovující do částky 20 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí, nesdílel odvolací soud ani námitky žalobce, ani žalované. Odvolací soud uvedl, že ze spisu je patrné, že soud prvního stupně rozhodoval o obou uplatněných nárocích v rozsahu jedné poloviny z celkově uplatněné částky, přičemž žalobce před odvolacím soudem tento záměr potvrdil. Nemůže být pochyb, že došlo k nezákonnému rozhodnutí, za něž žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy, neboť žalobce byl žaloby zproštěn, a to při jediném jednání trestního soudu. Výsledky dokazování dovolují usoudit, že žalobci nemajetková újma vznikla zejména ve formě stresu a nejistoty o výsledek trestního stíhání. Soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobci z uvedeného titulu přiznal satisfakci ve formě peněžitého plnění, a to už jen s ohledem na délku namítaného řízení, v částce 20 000 Kč. Žalobce označil namítané trestní řízení za účelově vykonstruované a zlovolně vedené, což je závěr, který na základě výsledků dokazování učinit nelze. Je nepochybné, že ke konfliktu mezi žalobcem a údajně poškozeným D. došlo, okolnost, že trestní stíhání bylo vedeno proti žalobci, nenasvědčuje zlému úmyslu a snaze orgánů činných v trestním řízení žalobce poškodit, svědčí spíš o nesprávném skutkovém vyhodnocení provedených důkazů. Pochybení odpovídá satisfakci 20 000 Kč, zvláště když žalobci jako právníkovi muselo být už s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost zřejmé, že mu nepodmíněný trest fakticky nehrozí. Žalobce ve svých tvrzeních o nemajetkové újmě zdůraznil také zhoršení zdravotního stavu v podobě zhoršení onemocnění cukrovkou druhého typu, avšak z těchto tvrzení nevyplývá nárok na nemajetkovou újmu, nýbrž možný nárok na náhradu skutečné škody na zdraví, který však v řízení uplatněn nebyl. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru ohledně přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání. Jako satisfakce nepostačuje pouhé konstatování porušení práva a podrobně se též zabýval judikaturou vyvozenými hledisky, které příhodně aplikoval. Pokud žalovaná namítala, že to byl žalobce, kdo se svými četnými omluvami přičinil o dlouhé trvání namítaného řízení, soud ji správně odmítl, neboť žalobce své omluvy řádně doložil zdravotním stavem, a tak mu tyto omluvy nelze klást k tíži. V souzené věci vedle sebe obstojí jak omluva žalované, tak přísudek peněžitého plnění. Požadovaná omluva byla formulována střízlivě a věcně, není vůči žalované dehonestující, přičemž ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti by měla být omluva vždy k dispozici jako kompenzační prostředek první volby.
Výše uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovoláním v části potvrzující zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se má jednat o otázku výkladu podmínek a kritérií pro stanovení formy a výše odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému jeho nedůvodným (tj. nezákonným) trestním stíháním, které skončilo pravomocným rozhodnutím o zproštění obžaloby, a otázku, jakým právním předpisem se řídí odškodňování nemajetkové újmy způsobené poškozenému jeho nedůvodným (tj. nezákonným) trestním stíháním, které bylo započato ještě před účinností zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 160/2006 Sb.) a skončeno po jeho účinnosti.
Dovolatel v první řadě namítl, že částku 20 000 Kč považuje za zcela nedostatečnou jako náhradu újmy mu vzniklé v důsledku nedůvodného a nezákonného trestního stíhání. Nejednalo se o první trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno a které vyústilo v závěr, že žádný trestný čin nespáchal. Šlo o vykonstruované a zlovolně vedené trestní stíhání, během kterého úřední orgány soustavně porušovaly trestní řád a dovolatele šikanovaly, což bylo popsáno v písemných podáních, účastnické výpovědi a prokázáno dalšími provedenými listinnými důkazy, které soud prvního stupně ani všechny neuvedl v odůvodnění svého rozsudku. Dovolatel celé trestní řízení vnímal jako nesmírně ponižující a obával se vzetí do vazby. Dovolatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1873/08, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2688/2008, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, a zmínil, že podmínkám a kritériím pro stanovení formy a výše odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání částka 20 000 Kč neodpovídá a že odvolací soud nepřihlédl ke skutkovým okolnostem případu a ke skutečnosti, že samotné nezákonné trestní stíhání znamená negativní dopad do osobnostní sféry obviněného. Poukázal na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno 25. 3. 1998, tedy před účinností zákona č. 82/1998 Sb. a skončeno zprošťujícím rozsudkem, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2010, tj. za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. i zákona č. 160/2006 Sb. Dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudky ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3326/2011, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2530/2012, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1154/2000, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004, uveřejněný pod číslem 81/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4487/2009, přičemž je zjevné, že některá z uvedených rozhodnutí pokládá za vzájemně rozporná. Dovolatel závěrem uvedl, že pokud odvolací soud jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy posoudil podle §31a OdpŠk, je právní posouzení této otázky hmotného práva nesprávné a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že jej chápe především jako výhradu proti tomu, že soud část nároku nevyloučil k samostatnému projednání jako nárok na ochranu osobnosti. Žalobce v rámci řízení před soudy nižších stupňů nezmiňoval, že by nárok požadoval jednak podle OdpŠk, jednak podle obecné úpravy na ochranu osobnosti, ale argumentoval judikaturou vztahující se k nemajetkové újmě způsobené nezákonným trestním stíháním posuzované podle OdpŠk. Argumentace žalobce přípustnost a důvodnost dovolání nezakládá a částka soudně přiznaná žalobci je více než dostačující. Žalovaná pak Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto (příp. zamítnuto) a žalované bylo přiznáno 600 Kč jako náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání obsahuje argumentaci vztahující se pouze k nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby. Jelikož za tuto újmu žalobce požadoval konstatování porušení práva, omluvu, a (jak bylo následně u odvolacího soudu žalobcem potvrzeno) částku 250 000 Kč, z níž mu bylo přiznáno 20 000 Kč (a žaloba ohledně tohoto požadavku byla tedy zamítnuta co do částky 230 000 Kč), dovolací soud odmítl dovolání, pokud jím dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně 69 625 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. 12. 2010.
Dovolání směřujícímu proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla žaloba co do částky 230 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 %ročně od 24. 12. 2010 zamítnuta, shledal dovolací soud přípustným pro řešení otázky aplikovatelnosti OdpŠk, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, vzniklou do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Byť dovolatel své argumenty staví na tvrzení, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 25. 3. 1998, což je závěr rozporný s tím, který učinily soudy nižších stupňů, nemění tato skutečnost ničeho na relevanci dovolatelova názoru ohledně možnosti (resp. nemožnosti) aplikace OdpŠk, zvláště s ohledem na v dovolání zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu (z ní citované pasáže), čímž je založena přípustnost dovolání, a údajnou tvrzenou rozpornost této judikatury, která přípustnost tohoto dovolání sama o sobě nazakládá.
Nejvyšší soud totiž nadále vychází z názorů vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, a v následné konzistentní a konstantní, četně opakované judikatuře, podle níž stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. občanského zákoníku. Nejvyšší soud se zde též vyrovnal s nejednotnou judikaturou Ústavního soudu k dané právní otázce. Taková judikatura je zjevným sjednocením soudní praxe. Dovolatelem uváděný rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2530/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud se žalobce po 27. 4. 2006 domáhal nároků s odůvodněním, že do jeho osobnostních práv zasáhla žalovaná neoprávněným zahájením trestního stíhání, přičemž je z odůvodnění rozhodnutí zjevné, že tvrzená újma žalobci měla (přinejmenším v části) vzniknout před uvedeným datem, že by měla být taková věc posuzována v mezích OdpŠk, a nikoli podle občanského zákoníku, jenž je ke zmíněnému OdpŠk zákonem obecným a že za dané situace měl o žalobě v prvním stupni rozhodovat okresní soud, je oproti jinému rozhodování Nejvyššího soudu v těchto otázkách případem zjevně vybočujícím z tehdejšího hlavního proudu diskursu a výsledku řešení dané problematiky a je vysvětlitetný potřebou konkrétních zrušovacích argumentů v oné věci, kde byl právní důvod nároku soudy nižších stupňů nesprávně posuzován mimo poměry odpovědnosti orgánů veřejné moci.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Jak bylo vysvětleno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, podle článku II. zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., se „odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1, věty druhé a třetí, a §22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, [...] vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.“ Z uvedeného je zřejmé, že zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., působí zpětně toliko ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Nevztahuje se […] na odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
Z důvodů, které byly rovněž uvedeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, a není je tedy třeba opakovat, se Nejvyšší soud přiklonil k názoru přijatému Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, oproti názoru plynoucímu z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08.
Vzhledem k výše uvedenému je nutné dovolateli dát za pravdu v tom ohledu, že ohledně újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku zahájeného a vedeného trestního stíhání před účinností zákona č. 160/2006 Sb., nebylo možné rozhodovat podle OdpŠk, ale tato újma mohla být odškodněna cestou ochrany osobnosti. Újmu vzniklou již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., byť vznikla v důsledku zahájení trestního stíhání, ke kterému došlo v době před uvedenou účinností, je ovšem třeba posuzovat podle OdpŠk ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Rozsudek odvolacího soudu je tedy částečně nesprávný a dovolání žalobce částečně důvodné.
S ohledem na §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, jenž není dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle §104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout. To ovšem neplatí ohledně dovolatelova požadavku na zadostiučinění ve formě omluvy, neboť o věcné příslušnosti v tomto rozsahu bylo již rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2011, č. j. Ncp 1772/2011-38, a tímto usnesením jsou podle §104a odst. 7 o. s. ř. účastníci řízení a soudy vázáni (rovněž viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť žalobce musí k výzvě soudu nejdříve vymezit, v jaké části jím dosud uplatněného nároku na zadostiučinění se jedná o kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 27. 4. 2006 a v jaké části se jedná o kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené od 27. 4. 2006. Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti OdpŠk, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle §31a odst. 2 tohoto zákona.
Vzhledem ke shora uvedené skutečnosti, že soudy za daného stavu nemohly jednat ve věci samé o nárocích na zadostiučinění za újmu způsobenou v důsledku zahájeného a vedeného trestního stíhání (jelikož předmět řízení nebyl vymezen zvlášť ve vztahu k újmě vzniklé před a po 27. 4. 2006), a jelikož ve věci jde o případ, v němž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), nezabýval se Nejvyšší soud dalšími dovolacími námitkami, postupoval podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v rozsahu, pokud jimi bylo rozhodováno o nárocích na zadostiučinění za újmu způsobenou v důsledku zahájeného a vedeného trestního stíhání, o náhradě nákladů řízení a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu