ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.6078.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 6078/2017-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka JUDr. a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Lenkou Radoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5-Hlubočepy, Noutonická 520/23, proti žalované MAFRA, a.s., IČO 45313351, se sídlem v Praze 5-Smíchov, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2-Vinohrady, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 127/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017, č. j. 3 Co 121/2015-146, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2-Vinohrady, Na Kozačce 1289/7.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal omluvy a finanční satisfakce za článek uveřejněný dne 12. prosince 2012 na titulní straně deníku Mladá fronta Dnes a na internetových stránkách idnes.cz o tom, že přijel do Afganistanu vařit a vojáky sklátil průjem.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. 37 C 127/2013-115, výrokem I. uložil žalované zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy v tomto výroku uvedeném znění v deníku Mladá fronta Dnes, výrokem II, uložil žalované zaplatit žalobci částku 400.000 Kč, žalobu, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení dalších 400.000 Kč zamítl a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 32.400 Kč.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že z formulací předmětného článku si každý dovodil, že žalobce způsobil zdravotní potíže vojenské jednotky v Afganistanu. Byla tak zveřejněna neověřená a nepravdivá informace ve vztahu k žalobci objektivně způsobilá zasáhnout do jeho osobnostních práv. Vzhledem k závažnosti zásahu přiznal žalobci vedle morální satisfakce ve formě omluvy, ještě finanční satisfakci.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 3 Co 121/2015-146, k odvolání žalované výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná uveřejnila omluvu a zaplatila žalobci částku 400.000 Kč. Výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 32.400 Kč a za řízení před odvolacím soudem částku 12.228 Kč.
Odvolací soud připomenul práva a povinnosti novinářů, konstatoval, že informace ve sporném článku vyzněla nikoliv tak, že by bylo napadeno kuchařské umění žalobce, přičemž šlo o objektivní a vyvážené zpravodajství. Omluvu požadovanou žalobcem odvolací soud považoval za nepřiléhavou, protože v uveřejněných článcích nebylo uveřejněno žádné z tvrzení v požadovaném znění omluvy, nikde nebylo uvedeno, že to byl žalobce, kdo měl způsobit popsané problémy a naopak články i vyjádření vysokých představitelů armády spekulovaly nad tím, jaké mohly být příčiny těchto zdravotních potíží. Článek tak nebyl objektivně způsobilý výrazně zasáhnout do osobnostních práv žalobce a žalobce ani neprokázal vznik konkrétní nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (např. 30 Cdo 2482/2012, 30 Cdo 2739/2006, 30 Cdo 1563/2013, 30 Cdo 214/2000) při řešení otázky hmotného práva, zda jednání žalované jako zpravodajského média, které se zabývá mimo jiné i investigativní žurnalistikou spočívající v tom, že v předmětném článku a titulku, byly zveřejněny informace o žalobci jako osobě, byly způsobilé zasáhnout do jeho osobnostních práv. Konkrétně se odvolací soud nezabýval vztahem ochrany osobnosti a úkolem investigativní žurnalistiky, když upřednostnil právo žalované na svobodu projevu v rozporu s již provedeným dokazováním a nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi články a tvrzenou újmou žalobce. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud rovněž odchýlil při řešení otázky procesního práva tím, že se odchýlil od skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž by rozhodující důkazy sám zopakoval. Tím zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nepřípustné, když z jeho obsahu není zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit a navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl a jí přiznal náhradu nákladů za dovolací řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, a s ohledem na obsah spisu, pak posuzované dovolání požadavky obsažené v ustanovení §237 o.s.ř. nenaplňuje.
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky odvolává na jeho přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., obsah tohoto podání ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout například ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nikterak nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Ač dovolatel zmiňuje některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž z nich i cituje, nekonkretizuje ve skutečnosti to, v čem by se mělo napadené rozhodnutí odklonit od dosavadního řešení příslušné právní otázky dovolacím soudem, nehledě k tomu, že v dovolání zmíněná rozhodnutí, na rozdíl od nyní posuzované věci, řeší otázky přípustné kritiky, využití podobizny k reklamě, diskriminace, popř. publikovaného rozhovoru ve formě interview. Odvolací soud vyšel z toho, že sporný článek je objektivní a vyvážený, když pravdivě informoval o průběhu událostí v Afganistanu a zmínil i různé příčiny, které k problémům našich vojáků mohly vést, aniž by za „viníka“ označoval žalobce. Dovolatel sice popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale na otázkách, které se snaží klást, napadené rozhodnutí nespočívá. K vadám řízení dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); tento předpoklad však v posuzovaném případě naplněn není.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. fakticky nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
V případě výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel neuvádí ani důvod, z jakého jej napadá, ani se případně nezabývá otázkou přípustnosti dovolání v této části. I zde proto dovolání trpí již neodstranitelnou procesní vadou. Nadto podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu) proto by nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o.s.ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobce povinen nahradit žalované náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř.) spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby v částce 3.100,- Kč [§6, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % [§137 odst. 3 o.s.ř.], tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu