ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.611.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 611/2016-78
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 126/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, č. j. 53 Co 159/2015-65, takto:
Odůvodnění:
Rozsudek Obvodního soudu pro Praze 2 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 23 C 126/2014-50, s výjimkou výroku zamítajícího příslušenstvím pohledávky, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, č. j. 53 Co 159/2015-65, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky 80 000 Kč představující dle žalobce adekvátní zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena (nezákonným) zahájením a pokračováním trestního stíhání vedeného proti jeho osobě pro spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne 16. 7. 2012 a skončeného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 6 T 275/2012, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby s tím, že v obžalobě popsaný skutek není trestným činem. V rámci předběžného projednání žalovaná shledala zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení (34 005 Kč) a hotových výdajích žalobce (1 518,50 Kč). K uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu konstatovala, že v trestním řízení vedenému proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „OdpŠk“). Toto konstatování považovala vzhledem ke stavu věci jako dostatečné zadostiučinění za porušení práva, když za formu zadostiučinění v morální rovině lze považovat také samotný rozsudek o zproštění obžaloby, jímž bylo deklarováno, že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno, není trestným činem. Žalovaná také pro absenci titulu neuznala nárok žalobce na náhradu ušlého zisku.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 23 C 126/2014-50, zamítl žalobu o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ustanovení §115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, vzal z žalobcem předložených listin a shodných tvrzení účastníků za prokázaný průběh trestního stíhání žalobce ve smyslu účastníky zcela shodně popsaného (a tudíž nesporného) základního ohraničení, tj. že trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 16. 7. 2012 pro spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a skončeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 6 T 275/2012, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu a který nabyl právní moci dne 27. 5. 2013.
4. Soud prvního stupně uvedl, že nepochybuje o tom, že žalobci jistá újma ztotožnitelná již s presumovatelnými subjektivními pocity nepohodlí, frustrace či obav mohla vzniknout. Tuto újmu, záležející v povýtce subjektivním vnímání jistě nikoliv příznivé životní situace, však dle názoru soudu nelze dost dobře ztotožnit s podle zákona odškodnitelnou nemajetkovou újmou představovanou objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby, tj. zejména práv (na ochranu lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti, soukromého a rodinného života) vyčtených v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tedy do sféry osobní, soukromé, rodinné, profesní, příp. i jiné. Takovou újmu žalobce ani netvrdil – jím zmíněná „přítomnost“ trestního stíhání v argumentaci žalované Hanácká zemědělská, a. s. (střízlivé a věcné, nikoliv dehonestující, jak soud zjistil z textu jejího odporu proti platebnímu rozkazu) jakoukoliv újmu představovat nemůže.
5. Soud prvního stupně uzavřel, že nikterak nezpochybňuje, že žalobce mohl být nucen v průběhu trvání trestního stíhání konfrontovat své výhledy, plány a úmysly s možností odsouzení za jednání, jež nespáchal, a že celou situaci mohl vnímat úkorně. Uvedené však samo o sobě ještě není kvalifikovatelné jako trestním stíháním způsobená újma imateriální povahy, tím méně odškodnitelná v penězích. Soud prvního stupně citoval nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, podle kterého „je jistě právem a povinností státu zajišťovat ochranu společnosti skrze vyšetřování podezření ze spáchání trestní činnosti a jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z toho vyplývající snášet. Pokud však orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení počínají nezákonným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou základních práv, čítajíc v tom nejen extrémní případy nelidského a ponižujícího zacházení, ale též případy průtahů v řízení, jedná se o postupy, kterými již porušují jednotlivá osobností práva, jejichž ochrana je garantována čl. 10 Listiny“. V případě žalobce dle soudu prvního stupně k žádnému z takto zmíněných postupů nedošlo. Proto soud žalobu zamítnul pro absenci vzniku odškodnitelné újmy, kterýžto vznik ostatně žalobce ani netvrdil.
6. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 53 Co 159/2015-65, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku zamítajícího příslušenství pohledávky a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který správně rozebral jednotlivé složky žalobou tvrzené újmy a došel k odpovídajícímu závěru, že žalobou tvrzená újma žalobce není újmou odškodnitelnou podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud uvedl, že žalobce tvrdil konkrétní újmu jen ve vztahu k samotné skutečnosti, že byl několik měsíců trestně stíhán a že byl fakt jeho stíhání použit v civilním sporu. Samotné trestní stíhání bez dalšího nezakládá nárok na satisfakci nemajetkové újmy, která musí být tvrzena. Žalobce odkázal na subjektivní pocity spojené s trestním řízením, ty samy o sobě nejsou znakem odškodnitelné nemajetkové újmy, přičemž žalobce ani netvrdil poškození cti, dobrého jména, práva na rodinný život, netvrdil ani poškození pověsti v očích konkrétních osob ze svého sociálního okolí. Uplatnění skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán (v rámci námitek protistrany v občanskoprávním řízení), nepovažoval odvolací soud v poměrech souzené věci za znak nemajetkové újmy a toto tvrzení nebylo ani způsobilé ovlivnit výsledek civilního řízení, jak se ukázalo z výsledku řízení.
8. Odvolací soud dále uvedl, že pokud žalobce v odvolání obsáhle poukazuje na jiné spory, údajně s obdobným skutkovým základem, přehlíží, že v jiných věcech nutně musely být i jiné okolnosti představující nemajetkovou újmu žadatelů, její rozsah a intenzitu, jsou tedy v popisovaném rozsahu pro srovnání s předmětným řízením nepoužitelné, není-li zároveň zřejmý rozsah tvrzení o vzniku nemajetkové újmy těchto jiných žadatelů, aby rozsah bylo možné porovnat s tvrzením nemajetkové újmy žalobce. Pokud žalobce naznačuje, že žalovaná svým způsobem odpovědnost za nezákonné rozhodnutí přiznala v rámci předběžného projednání nároku, nemůže ani tato námitka zvrátit správnost úvah soudu prvního stupně, který totiž není posouzením oprávněnosti nároku žalovanou vázán.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího osudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním.
10. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, když dovolateli nebylo poskytnuto zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
11. Nesprávný právní závěr odvolacího soudu podle dovolatele spočívá v závěru, že nemajetková újma tvrzená žalobcem jen ve vztahu ke skutečnosti trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a jen ve vztahu užití faktu trestního stíhání protistranou v jiném civilním sporu, není újmou odškodnitelnou dle zákona č. 82/1998 Sb. Takto také dovolatel vytyčil právní otázku, protože je přesvědčen o tom, že právě tato nemajetková újma je újmou odškodnitelnou dle zákona č. 82/1998 Sb.
12. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, s tím, že při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní stíhání významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož je jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, popřípadě není trestným činem.
13. Odkázal-li odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, který vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, podle kterého na rozdíl nepřiměřené délky řízení musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by o notorietu, kterou dokazovat netřeba, poukázal dovolatel naproti tomu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, podle kterého každé trestní stíhání ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění liché.
14. Podle dovolatele tak byl základ nároku dán, neboť každé trestní stíhání zasahuje do soukromého života jednotlivce, a to zvlášť, když se současně dotýká jeho sociálního okolí tak jako v případě žalobce, kdy se k trestnímu řízení dostavovali jako svědci jednatelé zemědělské obchodní společnosti, pro kterou byl žalobce činný jako kombajnér.
15. Z hlediska povahy trestní věci odkázal dovolatel na trestní zákoník, podle kterého v daném případě činila horní hranice trestní sazby 8 let. Z hlediska délky trestního řízení, které trvalo 10 měsíců, trval zásah do osobnostních práv žalobce po významně kratší dobu než v případě trestního řízení, jež bylo předmětem kompenzačního řízení dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, v němž šlo ale jinak o skutkově podobnou věc, navíc s nižší trestní sazbou. Z citovaného rozsudku dovolatel mj. poukázal na závěr, že samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života.
16. Podle dovolatele má být v daném případě formou zadostiučinění peněžitá náhrada, přičemž nebyla poskytnuta ani konstatace porušení práva, která musí spočívat nikoliv jen v konstatování nezákonného rozhodnutí, ale v konstatování zásahu do osobnostních práv poškozeného. Dovolatel přitom odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1891/2012 a sp. zn. 30 Cdo 3389/2012 s tím, že samotné zproštění obžaloby nepředstavuje satisfakci ve formě konstatování porušení práv obviněného, jemuž vznikla nemajetková újma v důsledku trestního stíhání.
Dovovatel navrhl, aby dovolací soud buď rozsudek odvolacího soudu změnil a žalované uložil zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění a náhradu nákladu řízení, anebo rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále je „o. s. ř.“
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, jaké skutečnosti jsou relevantní pro posouzení důvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Soud prvního stupně a potažmo odvolací soud, který na závěry soudu prvního stupně odkázal, vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), podle kterého „zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje…, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba.“ K uvedenému závěru dospěl dovolací soud v řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem správních (daňových) orgánů.
24. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena jako obviněnému trestním stíháním. Jakkoliv i v případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání shora uvedené závěry platí, odvolací soud se nijak nezabýval otázkou, zda se s ohledem na žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do jména a pověsti, občanské cti, vyžadující přizpůsobení soukromého života potřebám trestního stíhání, nejedná o případ, kdy by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností (tj. trestním stíháním za stejných okolností jako žalobce) postižena.
25. Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), na který odkazoval i soud prvního stupně, uvedl, že „každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny.“ Obdobně v nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, konstatoval, že „každé trestní stíhání ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění ‚liché‘, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“ (takový byl i výsledek trestního stíhání žalobce; poznámka dovolacího soudu). K posléze uvedenému závěru se přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.
26. Jakkoliv uvedené závěry nelze absolutizovat, bude v případě trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, jistě výjimečné, že obviněnému žádná nemajetková újma trestním stíháním nevznikne, tím spíše v případě, byl-li v průběhu trestního stíhání obviněný i nepravomocně shledán vinným, jak poukázal žalobce již v žalobě; ledaže by závěr soudu o neexistenci nemajetkové újmy byl procesním důsledkem neunesení břemene tvrzení (viz dále).
27. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním Nejvyšší soud uzavřel, že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012).
28. „Výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v Odůvodnění:svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016).
29. Ačkoliv závěry vyplývající z rozhodnutí R 122/2012 byly již v době rozhodování soudu prvního stupně známy, všemi tam uvedenými kritérii se soudy dále nezabývaly, a nadále hodnotily toliko dílčí skutková tvrzení žalobce obsažená v žalobě týkající se konkrétního dopadu trestního stíhání do sféry žalobce (uplatnění skutečnosti trestního stíhání v občanskoprávním řízení). Nadto z Odůvodnění:jejich rozhodnutí není zřejmé, proč neshledaly ani zásah do práva na ochranu lidské důstojnosti, dobré pověsti či profesní sféry žalobce, jestliže současně připustily újmu spočívající v nepohodlí, frustraci a obavách a žalobce tvrdil použití informace o trestním stíhání v občanskoprávním sporu, který vedl právě v souvislosti se svoji podnikatelskou činností v oboru zemědělských prací.
30. Ve světle citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je tak právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
31. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2, písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Odvolací se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, mj. „že žalobou tvrzená újma žalobce není újmou odškodnitelnou…“, dále že „žalobce tvrdí konkrétní újmu jen ve vztahu k samotné skutečnosti, že byl několik měsíců trestně stíhán, dále tvrdí, že byl fakt jeho stíhání použit v civilním sporu,“ či že „žalobce ani netvrdil poškození cti, dobrého jména, práva na rodinný život, netvrdil ani poškození pověsti v očích konkrétních osob…“ Podle odvolacího soudu, „pokud žalobce v odvolání obsáhle poukazuje na jiné spory, údajně s obdobným skutkovým základem, přehlíží, že v jiných věcech nutně musely být i jiné okolnosti představující nemajetkovou újmu žadatelů, její rozsah a intenzitu, jsou tedy v popisovaném rozsahu pro srovnání s předmětným řízením nepoužitelné, není-li zároveň zřejmý rozsah tvrzení o vzniku nemajetkové újmy těchto jiných žadatelů, aby rozsah bylo možné porovnat s tvrzením nemajetkové újmy žalobce.“
33. Žalobce učinil předmětem řízení nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním, ačkoliv (jak se z Odůvodnění:rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího podává) neuvedl žádné konkrétní tvrzení, z nichž by se dala dovozovat míra zásahu do jeho osobnostních práv a výše přiměřeného zadostiučinění.
34. Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011; uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012). Z uvedeného současně vyplývá, že chtěl-li soud rozhodnout na základě neunesení břemene tvrzení, nebyly splněny podmínky pro postup podle §115a o. s. ř., tj. pro rozhodnutí jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a bez nařízení jednání.
35. Rozhodl-li soud prvního stupně ve věci samé, ačkoliv nebylo možno vyloučit, že je vylíčení rozhodných skutečností žalobcem z hlediska právního posouzení věci soudem neúplné, a aniž byl žalobce předtím při jednání postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. řádně soudem vyzván, aby svá tvrzení doplnil, spolu s poučením, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, a ani odvolací soud tento nedostatek postupem podle §213b o. s. ř. nenapravil, zatížili soudy řízení vadou, která ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jejich závěr o neexistenci nemajetkové újmy je tak důsledkem nejen neúplnosti (nesprávnosti) právního posouzení předpokladů jeho vzniku, nýbrž i uvedené procesní vady, která neumožňuje přijmout závěr o neexistenci nemajetkové újmy jako procesní důsledek neunesení břemene tvrzení na straně žalobce.
V. Závěr
36. Jelikož rozsudek odvolacího soudu při posuzování důvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním nevychází důsledně z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívá jeho závěr o neexistenci nemajetkové újmy na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci. Současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně závislých výroků o nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek (v rozsahu, v jakém byl původně napaden odvoláním) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu