ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.637.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 637/2018-623
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) E. K. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, a b) J. O., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1025/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 329/2011, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, č. j. 58 Co 172/2014-366, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V předmětném řízení se žalobci domáhali odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 15/2001. Žalobci se domáhali zadostiučinění v celkové výši 2 500 000 Kč s tím, že částka 2 000 000 Kč připadá na žalobkyni a) a částka 500 000 Kč žalobci b).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 26 C 329/2011-280, nepřipustil změnu žaloby (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 108 875 Kč (výrok II), avšak žalobu, jíž žalobkyně a) uplatňovala nárok na zaplacení částky 1 891 125 Kč, zamítl (výrok III), taktéž zamítl žalobu, kterou se žalobce b) domáhal zaplacení částky 500 000 Kč (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací odmítl odvolání žalobce b) (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 49 375 Kč potvrdil, a co do částky 59 500 Kč změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a přiznal právní zástupkyni žalobkyně a) Mgr. Kateřině Macháčkové odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 6 800 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. O dovolání žalobce b) podaném dne 18. 8. 2015 (č. l. 464) a doplněném dne 17. 12. 2015 (č. l. 517), bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2110/2016. Předmětem tohoto dovolacího řízení je proto výhradně dovolání žalobkyně a), které tato sama sepsala a podala dne 4. 9. 2014 (č. l. 385). Zástupci, jež byli žalobkyni a) ustanoveni, doplnili její dovolání podáními doručenými soudu prvního stupně včas ve lhůtě určené soudem, a to dne 14. 9. 2015 (č. l. 493), dne 4. 4. 2016 (č. l. 537) a dne 6. 4. 2016 (č. l. 550).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobkyně a) v dovolání namítá, že odvolací soud snížil výši odškodnění v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když jí z hlediska prodloužení délky řízení přičetl k tíži, že hojně využívala svých procesních práv. Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení [srov. část IV písm. b) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009]. Odvolací soud přitom v posuzovaném řízení neshledal žádné průtahy ze strany soudu, naopak uzavřel, že rozhodující podíl na jeho nepřiměřené délce měla nesčetná a opakující se podání rodičů i bratra nezletilé, s nimiž se soudy obou stupňů musely vypořádat.
Pokud žalobkyně a) namítá, že podle Stanoviska je velmi důležitým objektivním kritériem význam řízení pro poškozeného, a to zejména v případě rodinněprávních vztahů, kde je konkrétně poukázáno na řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného, přičemž právě v obou těchto řízeních byla délka řízení nepřiměřená, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zohlednil, že mezi řízení, která mají pro účastníka obvykle vyšší význam se řadí i řízení ve věci výživného. Ani typově zvýšený význam předmětu řízení ovšem nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017). Vystupoval-li totiž poškozený v řízení o výživném jako účastník, jemuž měla být uložena povinnost hradit výživné, nelze bez dalšího předpokládat, že pro něj řízení mělo zvýšený význam. Typově zvýšený význam je totiž vždy vázán jen na osobu toho účastníka řízení, v jehož poměrech se důvody typového zvýšení významu předmětu řízení projevují, tj. v případě vyživovací povinnosti osoby výživou oprávněné, jejíž potřeby mají být výživným zajištěny. Odvolací soud proto přiléhavě zhodnotil, že řízení mělo pro žalobkyni a) význam standardní, neboť nebyl prokázán opak (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 881/2016).
Žalobkyně a) neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (oddělené posuzování řízení o výchově a řízení, o výživném, výše zadostiučinění s ohledem na věk a zdravotní a citovou újmu, nespokojenost s ustanovenými zástupci). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně a) trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně a) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní a) v zákonné ani soudem stanovené lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu