ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.781.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 781/2017-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) A. S. , a b) R. N. , zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 153 318 Kč s příslušenstvím žalobci a), o zaplacení 69 690 Kč s příslušenstvím žalobkyni b), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 213/2009, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 18 Co 165/2016-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2015, č. j. 13 C 213/2009-196, ve vztahu k žalobci a) ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu v části, v níž jí soud prvního stupně vyhověl (tj. co do částky 55 752 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 11. 6. 2011 do zaplacení) a dále ve vztahu k oběma žalobcům rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části ve výrocích II, III a IV potvrdil [tj. v zamítavém výroku II vůči žalobci a) co do částky 97 566 Kč spolu s požadovaným příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku III vůči žalobkyni b) co do částky 34 845 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 11. 6. 2011 do zaplacení, jakož i v zamítavém výroku IV vůči žalobkyni b) co do částky 34 845 Kč spolu s požadovaným příslušenstvím]. Dále odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem tak, že žalované vůči žalobci a) právo na náhradu nepřiznal (výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu), a že ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobci – žalobce a) jakožto podílník a žalobkyně b) jakožto právní nástupkyně podílnice paní V. H. podílového fondu FUTURUM AURUM – domáhali náhrady škody za údajný nesprávný úřední postup státu v souvislosti s výkonem dozorové činnosti Ministerstva financí nad investičními společnostmi a investičními fondy v období let 1995–1996.
Žalobci podali dovolání „do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud změnil výrok I a potvrdil výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně, a do souvisejících výroků o nákladech řízení“. Jakkoliv žalobci vymezili rozsah dovolání citovaným způsobem, z obsahu dovolání je nepochybné, že napadají rozsudek odvolacího soudu v tom rozsahu, v němž se týká každého z nich, a to v části, v níž každému z nich nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno jejich žalobním požadavkům. Lze tedy shrnout, že žalobce a) napadl dovoláním výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud vůči němu změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně na zamítavý (co do částky 55 752 Kč s příslušenstvím) a potvrdil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně (ve zbytku žalobního požadavku) a závislé výroky o nákladech řízení; žalobkyně b) napadla dovoláním výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud vůči ní potvrdil zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně (co do částky 34 845 Kč s příslušenstvím) a závislé výroky o nákladech řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání obou žalobců byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobkyně b) není přípustné dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, nepočítaje v to příslušenství. Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu k žalobci a) a k žalobkyni b) samostatně, neboť se vzájemně nachází v samostatném procesním společenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010). Dovolací soud proto odmítl dovolání žalobkyně b) dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolací soud dále neshledal přípustným ani dovolání žalobce a), neboť žádná z nastolených otázek přípustnost dovolání v intenci citovaného ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobce a) vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud měl buď odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že jde o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Takto žalobce a) formuluje následující otázky dovolacího přezkumu a hlediska jejich přípustnosti:
1) jako otázku „momentu vzniku existence nesprávného úředního postupu na straně žalované v období po vydání povolení investiční společnosti“ a „délku lhůty pro učinění opatření vůči investiční společnosti po doručení zprávy o hospodaření ISF (Investiční společnost Futurum, a. s.) a PFFA (podílový fond FUTURUM AURUM) Ministerstvu financí ČR“. Tuto otázku měl odvolací soud posuzovat rozdílně od ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž žalobce a) výslovně označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, dále
2) otázku „existence nesprávného úředního postupu na straně žalované spočívající v posouzení okamžiku nutnosti zásahu státu vůči investiční společnosti, tj. délky lhůty pro přijetí opatření státem dle zákona o investičních společnostech a investičních fondech od přijetí účetní závěrky“, která neměla být dosud dovolacím soudem „jasně“ řešena, dále
3) otázku „komplexního posouzení porušení povinností státu při výkonu dohledu nad investiční společností“, v níž žalobce a) tvrdí rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, a
4) otázku „jaká opatření ze strany státu měla být provedena po zjištění nedostatků na straně investiční společnosti, jež by mohla vést k zabránění odčerpání peněžních prostředků z investiční společnosti“. V této otázce se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013.
Nejvyšší soud se zabýval žalobcem a) předestřenými otázkami z hlediska přípustnosti dovolání, zda se odvolací soud napadeným rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či nikoliv a dospěl k následujícím závěrům.
Otázky ad 1) a ad 2) ohledně okamžiku vzniku existence nesprávného úředního postupu na straně žalované se zřetelem k délce lhůty pro učinění opatření vůči investiční společnosti po doručení zprávy o hospodaření Ministerstvu financí nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že se Ministerstvo financí dopustilo nesprávného úředního postupu tím, že sankční opatření podle §37 odst. 2 písm. d) zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, nepřijalo již k datu 30. 11. 1995 (na základě informací o hospodaření investiční společnosti, dostupných ke dni 30. 9. 1996), nýbrž až na jaře 1996 (na základě veřejného přiznání prokuristy společnosti ke zpronevěře prostředků z Podílového fondu). Na základě zprávy o hospodaření Podílového fondu předložené dne 30. 9. 1995 mělo Ministerstvo financí ve lhůtě dvou měsíců (§37 odst. 4 zákona o investičních společnostech a investičních fondech), tj. nejpozději do 30. 11. 1995, přijmout opatření podle §37 odst. 2 písm. c), resp. písm. d), zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Napadené rozhodnutí je tak souladné s žalobcem a) odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu (např. právě se stěžejním rozsudkem ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a dále navazujícími rozhodnutími, zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 466/2016, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5463/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5886/2017). Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na závěr, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 2362/2015-341, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla bývala přijata). Tito podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli koupit, a škoda by jim proto nevznikla.
Dovolací otázkou ad 3) „komplexního posouzení porušení povinností státu při výkonu dohledu nad investiční společností“, v níž žalobce a) tvrdí rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 466/2016, a v usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5886/2017, kdy závěry těchto rozhodnutí spočívají v tom, že nebyla zjištěna existence takových skutečností, které by musely vést ministerstvo k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě již před datem 30. 9. 1995 na základě některého z jiných porušení zákona o investičních společnostech a investičních fondech, přičemž ze strany žalobce a) jde v této otázce pouze o polemiku skutkovou, která přípustnost dovolání nezakládá (§237 a §241a odst. 6 o. s. ř.). Uvedené závěry lze vztáhnout i na poměry projednávané věci, kdy odvolací soud stejně jako v citovaných případech nedospěl k zjištění takových skutečností, které by musely vést ministerstvo k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě již před rozhodným datem 30. 9. 1995 na základě některého z jiných porušení zákona zákon o investičních společnostech a investičních fondech, kdy žalobce a) byť se skutkovými závěry polemizuje, způsob, jakým byly tyto skutkové závěry učiněny, v konkrétní rovině nenapadá a dovolací otázku na proceduře dokazování či hodnocení důkazů nekonstruuje. Není zřejmé, v jakém konkrétním ohledu se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí v této otázce odchýlit od žalobcem a) citovaných rozhodnutí.
Otázku ad 4) „jaká opatření ze strany státu měla být provedena po zjištění nedostatků na straně investiční společnosti, jež by mohla vést k zabránění odčerpání peněžních prostředků z investiční společnosti“, kterou se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, považuje za spekulativní, směřující do skutkového stavu a ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5886/2017, za otázku, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. Ani u této otázky není patrno, v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od citovaných rozhodnutí.
Označuje-li dovolávající se žalobce a) rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, namítá tak vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce a) polemizuje se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tím ovšem nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.). Má-li žalobce a) za to, že skutkový základ věci, z něhož vychází napadené rozhodnutí, je založen na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pak v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, platí, že otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. Tento požadavek však dovolání nenaplňuje. Pokud žalobce a) shledává dovolání přípustným s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, uveřejněné pod číslem 5/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, patří dodat, že uvedené nemění nic na tom, že i k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce a) neuvádí vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani dovolání žalobce a) přípustným, odmítl je dle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu