ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.92.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 92/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. G. , zastoupeného Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Běhounská 2/22, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 22/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2017, č. j. 70 Co 299/2016-92, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho práva na soukromí, cti a vážnosti, domáhal nepeněžitého zadostiučinění ve formě omluvy prostřednictvím dopisu adresovaného žalobci a současně i zadostiučinění v penězích. Do jeho práv mu podle jeho názoru žalovaný zasáhl otištěním jeho fotografie v lednu roku 2014 v novinách „Brněnský Metropolitan“, a to bez jeho souhlasu.
Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2016, č. j. 33 C 22/2014-60, výrokem I. uložil žalovanému poslat žalobci omluvný dopis ve znění : „Magistrát města Brna se Vám pane R. G. tímto omlouvá za otištění fotografie s Vaší podobiznou ve výtisku č. 1/2014 Brněnského Metropolitanu vydaného dne 11. 1. 2014 na straně č. 8 (v její horní části) s názvem „Lidé bez domova nejsou neviditelní“, kde jsme Vás necitlivě spojili s fenoménem bezdomovectví. Výrokem II. zamítl žalobu v části požadované omluvy ve slově „nepravdivě“, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a výrokem IV. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §81 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nebylo v řízení prokázáno, že žalobce by byl osobou, která by žila nedůstojným způsobem, který je s fenoménem bezdomovectví spjat, ale že je pouze a jenom osobou, která se vlivem nepříznivých životních okolností dostala do situace, kdy musela využít služeb noclehárny, pobírat dávky v sociální nouzi, hlásit se na úřadu práce a zajišťovat si trvalé bydlení i zaměstnání. Žalovaný zveřejněním fotografie bez souhlasu žalobce v kontextu s nadpisem a komentářem k fotografii zasáhl do jeho osobnostních práv, přičemž jeho újmu prohlubuje i ta skutečnost, že podobizna byla otištěna v periodiku, které se distribuuje zadarmo na území města Brna, kde žalobce žije a kde má přátele a dále skutečnost, že žalovaný neučinil nic proto, aby své jednání omluvil a pochybení přiznal. Žalobci tak svědčí vůči žalovanému prostředky ochrany osobnosti. Vzhledem k tomu, že článek již byl distribuován a zpřístupněn veřejnosti, nelze žalovanému uložit aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno, anebo aby byl odstraněn jeho následek (§82 o.z.). Žalovanému tak vznikla povinnost odčinit žalobci újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními občanského zákoníku, a to v rozsahu požadované omluvy. Současně žalobci přiznal i požadovanou náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §2956 a násl. o.z.
Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. března 2017, č. j. 70 Co 299/2016-92, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu, aby žalovaný poslal žalobci omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku, zamítl. Výrokem II. odmítl odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobu, podle které měl žalovaný zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 30 000 Kč, zamítl a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud opakovaně provedl dokazování předmětným článkem, jehož součástí je posuzovaná fotografie a zjistil, že zveřejnění podobizny žalobce je zasazeno do kontextu článku „Lidé bez domova nejsou neviditelní“, který vyznívá vysoce humánně, neboť se zajímá o potřeby a realizaci pomoci lidem v tíživé životní situaci. Této situace jsou si představitelé města vědomi a jejich problémy se s nimi snaží řešit a tradičně pro ně připravují vánoční setkání s diskusí, pohoštěním a dárky. Odvolací soud dovodil, že článek neobsahuje nic, co by bylo možno označit za negativní kritiku osob bez domova, či co by bylo možné označit za útočný či dehonestující projev vůči nim. Současně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návštěvníci akce (vánočního setkání) mohli rozumně počítat s pořizováním fotografií pro interní potřeby žalovaného, nikoli však pro šíření v tisku. Odvolací soud zdůraznil, že svolení k zachycení podoby a svolení k použití vzniklé podobizny ovšem nejsou jedinými právními důvody vylučujícími neoprávněnost zásahu do práv k podobě a podobizně. Ustanovení §89 o.z. dává zákonnou oporu pro její použití přiměřeným způsobem v rámci tiskového zpravodajství (tzv. zpravodajská licence). Podmínkou vylučující neoprávněnost zásahu i zde je, aby zákonný důvod zásahu obstál rovněž z pohledu proporcionality zásahu, neboť nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka (§90 o.z.). Odvolací soud připomněl, že byť soud prvního stupně test proporcionality provedl, nemůže se s ním sám ztotožnit. Považuje za nutné zdůraznit, že z hlediska minimalizace zásahu lze komparovat jen takové prostředky, které mají efektivní potenciál skutečně dosáhnout sledovaného cíle, tj. v daném případě naplnit legitimní smysl celého článku, jehož je posuzovaná podobizna součástí, podle něhož „lidé bez domova nejsou neviditelní“. Článek sám není v žádném případě útočný či dehonestující, právě naopak sleduje stejně jako vánoční akce, vysoce humanitární a solidární poselství o potřebě a realizaci sociální pomoci potřebným lidem v nouzi. Fotografie takových lidí může mít přitom větší vypovídací hodnotu než prostý text či odosobněné fotografie…. Odvolací soud v této souvislosti zmínil i sám fakt, že v rámci předmětné akce žalobce sám iniciativně vstoupil do popředí zájmu, neboť podle vlastních tvrzení i výpovědi navštívil akci za účelem kontaktování tehdejší náměstkyně primátora ohledně stížnosti, že klienti noclehárny si vždy při opuštění noclehárny museli vzít věci s sebou. Tento moment předání stížnosti je právě zachycen předmětnou fotografií. Odvolací soud proto uzavřel, že posuzovaný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v podobě otištění podobizny žalobce v předmětném periodiku je krytý právním důvodem v podobě zákonné zpravodajské licence, vzhledem k ustanovení §89 o.z., přičemž zákonný důvod zásahu nebyl žalovaným využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce (§90 o.z.).
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání do výroků I. a III., doplněné jemu ustanoveným zástupcem, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odvolací soud nesprávně hodnotil otázku zásahu do osobnostních práv žalobce, přičemž nesprávně vyhodnotil střet svobody projevu a ochrany osobnosti žalobce ve vztahu k základním principům proporcionality, tedy rovnováhy mezi základními právy a svobodami jednotlivce na straně jedné a chráněnými hodnotami společnosti na straně druhé. Poukazuje na to, že odvolací soud dovodil, že je zde silnější právo společnosti na informování o společenských fenoménech v daném případě bezdomovectví, než-li právo jednotlivce na jeho čest a vážnost. Taktéž nerespektoval požadavek „přiměřenosti“ vyjádřený v ustanovení §89 o.z., týkající se zpravodajské licence. V této souvislosti současně odkazuje na studii počítačových vědců Kolumbijské univerzity a Francouzského národního institutu, podle kterého vyplynulo, že uživatelé sociálních médií vnímají pouze nadpis a fotografie, přičemž text článku pro ně není natolik významný. V daném kontextu podle dovolatele tak není významné, zda bylo o lidech bez domova referováno pozitivně či negativně, podstatné je to, že článek je o bezdomovcích a podobizna člověka je tak vznímána jako osoba bez domova. Běžnými konzumenty je fenomén bezdomovectví či osoby sociálně potřebné vnímán v negativních konotacích, což je způsobilé přivodit újmu člověku, jehož podobizna je k článku připojena. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1677/2011.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje s názory odvolacího soudu ohledně neexistence způsobené újmy a nepřiléhavosti omluvy ve znění žalobního petitu. S názory dovolatele uvedenými v rámci dovolací argumentace nesouhlasí. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Bylo již uvedeno, že dovolatel přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp.zn. 30 Cdo 1677/2011. Poukazuje na to, že odvolací soud dovodil, že je zde silnější právo společnosti na informování o společenských fenoménech v daném případě bezdomovectví, než-li právo jednotlivce na jeho čest a vážnost, přičemž taktéž nerespektoval požadavek „přiměřenosti“ vyjádřený v ustanovení §89 o.z., týkající se zpravodajské licence.
Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012 se mimo jiné uvádí, „ že při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí nebo na podkladu svolení, či na bázi jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: Použití se musí stát vždy přiměřeným způsobem a dále použití nesmí být v rozporu s takovými osobnostními zájmy oprávněného, jichž je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným zásahem ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., s nímž jsou spojeny občanskoprávní sankce vyplývající z uvedeného ustanovení. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu i obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence a jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým způsobem. Užití samo o sobě přípustné může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry např. i vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popř. do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 291 násl.)“ .
V daném případě však z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že z uvedených zásad při svém rozhodování vycházel, když s ohledem na zjištěné okolnosti případu dovodil, že posuzovaný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v podobě otištění podobizny žalobce v předmětném periodiku je krytý právním důvodem v podobě zákonné zpravodajské licence, vzhledem k ustanovení §89 o.z., přičemž zákonný důvod zásahu nebyl žalovaným využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce (§90 o.z.). Nelze proto dovozovat, že by se v tomto případě odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o.s.ř. odmítl.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř., když dovolací soud při aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. přihlédl k nelehké životní situaci žalobce – dovolatele.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu