ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.942.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 942/2018-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) A. H., narozené dne XY, bytem ve XY, b) Š. U. , narozené dne XY, bytem ve XY, c) I. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, d) M. S. , narozené dne XY, bytem ve XY, e) J. H. , narozeného dne XY, bytem ve XY a f) M. H. , narozeného dne XY, bytem ve XY, všech zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti žalovaným 1) L. M. , narozené dne XY, bytem v XY, 2) P. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Křenová 71, a 3) M. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ivou Nekvapilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Helfertova 17, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 93/2015, o dovolání žalobců b) až f) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2017, č. j. 38 Co 254/2016-278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2017, č. j. 38 Co 254/2016-278, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen nákladový výrok II. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. května 2016, č. j. 13 C 93/2015-216, a dále ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. května 2016, č. j. 13 C 93/2015-216, určil, že ke dni úmrtí J. H. (dále též „zůstavitel“), narozeného dne XY, zemřelého dne 2. listopadu 2011, posledně bytem ve XY, byli žalobkyně a) a jmenovaný J. H. vlastníky budovy č. p. XY, stojící na pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, vše k. ú. XY (dále již „předmětné nemovitosti“), a to ve formě společného jmění manželů (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobcům a) – f) se právo na náhradu nákladů nepřiznává (výrok II.).
V předmětné věci se žalobci domáhali výše uvedeného určení s tvrzením, že kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2011 a ze dne 2. září 2011 (dále již „předmětné kupní smlouvy“), prostřednictvím kterých měly být předmětné nemovitosti převedeny žalobkyní a) a zůstavitelem na obchodní společnost K., která je následně převedla na žalované, byly smlouvami lichevními a jsou tudíž absolutně neplatné. Soud prvního stupně zjistil, že tato otázka byla také předmětem trestního řízení vedeného rovněž před týmž okresním soudem pod sp. zn. 2 T 133/2014, v němž byl manažer společnosti K., M. P. a její jednatel M. P. uznáni vinnými přečinem lichvy. V trestním řízení bylo zjištěno, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činila 2.000.000 Kč. Před zahájením současného řízení podala již dne 6. ledna 2012 žalobkyně a) u soudu prvního stupně žalobu na určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, kterou však podáním ze dne 18. ledna 2012 vzala zpět.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné kupní smlouvy jsou absolutně neplatné. Při hodnocení dobré víry žalovaných konstatoval, že nelze dovodit, že by žalovaní věděli o okolnostech, za kterých byly uvedené nemovitosti převedeny na obchodní společnost K., respektive že žalovaní se na spáchání přečinu lichvy nijak nepodíleli. Soud prvního stupně následně vyložil, jakým způsobem hodnotil dobrou víru na straně žalovaných na straně jedné, a vlastnické právo žalobkyně a) a jejího manžela, na straně druhé, respektive jak věc posoudil i z pohledu obecné idey spravedlnosti a proč rozhodl tak, že vyhověl požadovanému určení.
Své rozhodnutí týkající se nákladových výroků odůvodnil soud prvního stupně následovně:
„Právo na náhradu nákladů řízení by podle §142 odst. 1 o. s. ř. měli žalobci, kteří byli ve věci úspěšní, nicméně za použití §150 o. s. ř. jim soud toto právo nepřiznal. Důvod pro tento postup soud spatřuje v tom, že přinejmenším žalobkyně a) si byla vědoma toho, že v katastru nemovitostí je jako vlastník vedena společnost K. a uvědomovala si také to, že tuto situaci je namístě řešit žalobou na určení vlastnictví. To je zřejmé z toho, že již dne 6. 1. 2012 žalobu na určení vlastnictví podala a pokud by v řízení řádně pokračovala, mohla předejít tomu, že nemovitosti byly dále prodány žalovaným. Za této situace by se soudu jevilo jako nespravedlivé, aby žalovaní byli nuceni nést náklady tohoto řízení, a proto využil možnosti dané §150 o. s. ř.“
K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. května 2017, č. j. 38 Co 254/2016-278, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správný) potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení částku 38.419,- Kč (výrok II.), a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 3) na nákladech odvolacího řízení částku 1.850 Kč (výrok III.).
Odvolací soud ve vztahu k nákladovému výroku soudu prvního stupně uvedl, že nad rámec důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je třeba zmínit i to, že: „v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaní 1) - 3) věděli o okolnostech, za nichž byly předmětné nemovitosti převedeny z manželů H. na společnost K., a i z tohoto důvodu by bylo nepřiměřenou tvrdostí požadovat, aby hradili náklady řízení vzniklé úspěšným žalobcům.“
Odvolací soud dále konstatoval, že uvedenou argumentaci již nelze vztáhnout na řízení odvolací vyvolané žalovanými 1) a 2) ve vztahu k věci samé, v němž byli neúspěšní a jsou proto povinni uhradit úspěšným žalobcům ve smyslu §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. náklady vzniklé žalobcům v odvolacím řízení v souvislosti s jejich právním zastoupením podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „advokátní tarif“), kdy s ohledem na speciální úpravu obsaženou v §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu odvolací soud nevycházel z hodnoty nemovitostí, jak požadovali žalobci, režijní paušál podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, dále kompenzaci za ztrátu času podle §14 odst. 3 advokátního tarifu a náklady jízdného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b) až f) (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání; konkrétně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobcům (dále též „první oblast dovolací argumentace“), a dále proti jeho navazujícím výrokům II. a III., kterými odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (dále též „druhá oblast dovolací argumentace“).
Přípustnost dovolání je podle dovolatelů dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, o které bylo odvolacím soudem rozhodnuto v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací důvod dovolatelé vymezili s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, respektive že odvolací soud zasáhl do jejich základních práv.
V rámci první oblasti dovolací argumentace dovolatelé zpochybňují některé skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, respektive odvolacím soudem. Zejména předkládají vlastní skutkové hodnocení provedených důkazů (např. to, co vyplývá z výpovědí; dovozují míru pravděpodobnosti, že žalovaný 3/ vlastnil více nemovitostí atd.) a polemizují i s právními závěry a úvahami soudů týkajícími se aplikace moderačního práva podle §150 o. s. ř. Dovolatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), z níž má vyplývat, že postup soudů týkající se mimořádné aplikace §150 o. s. ř. musí být řádně vysvětlen, přičemž pouhý formální odkaz na uvedené ustanovení o. s. ř. bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není dostačující. Podle dovolatelů v předmětné věci nebyla aplikace moderačního práva soudy dostatečně odůvodněna. Podle judikatury Ústavního soudu §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi stranami, nýbrž k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva, obdržel náhradu nákladů. Tímto postupem odvolacího soudu bylo podle dovolatelů zasaženo do jejich práva na soudní ochranu.
V rámci druhé oblasti dovolací argumentace se dovolatelé zaměřují na rozhodnutí o výši nákladů odvolacího řízení. Vedle toho, že oba nákladové výroky považují za nepřezkoumatelné a dovozují, že došlo i k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), z níž vyplývá, že pokud je tarifní hodnota jednoznačně určena peněžitou hodnotou nemovitostí, má soud vycházet z takto určené hodnoty, což v posuzovaném případě neučinil. V tomto případě se jedná o plnění penězi ocenitelné a nelze tak aplikovat §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. V tomto ohledu odkazují na rozhodnutí v trestním řízení, kde byla zjištěna hodnota předmětných nemovitostí.
Závěrem dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a aby zavázal žalované zaplatit dovolatelům náklady dovolacího řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný 2), který považuje v dotčeném rozsahu napadený výrok I. odvolacího soudu za věcně správný. Moderační právo podle §150 o. s. ř. bylo aplikováno řádně z několika důvodů. Prvním je jednání žalobkyně a) v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ , když po zahájení řízení ze dne 6. ledna 2012 (viz výše) vzala své podání zpět, místo aby zajistila zveřejnění svého sporného práva k předmětným nemovitostem. Žalovaný 2) dále uvádí, že předmětné nemovitosti žalovaní nabyli v dobré víře. Zdůrazňuje, že nebyl nijak spjatý se společností K., naopak, měl vůči ní pohledávku, která měla být použita při nákupu předmětných nemovitostí. Žalovaný 2) se dozvěděl o trestním řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 2 T 133/2014 až v okamžiku, kdy K. byla uznána vinou ze spáchání přečinu lichvy. Závěrem ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalovanému 2) náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobců b) až f) je - jak bude vyloženo níže - přípustné i důvodné.
Nejvyšší soud se k výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřil v řadě svých rozhodnutí [srov. např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, či ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz ), srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.
S přihlédnutím k uvedené judikatuře lze pro poměry této věci uzavřít, že pokud odvolací soud při úvaze o aplikaci §150 o. s. ř.
- (nad rozsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který k závěru o aplikaci §150 o. s. ř. vyložil, že: „Důvod pro tento postup soud spatřuje v tom, že přinejmenším žalobkyně a) si byla vědoma toho, že v katastru nemovitostí je jako vlastník vedena společnost K. a uvědomovala si také to, že tuto situaci je namístě řešit žalobou na určení vlastnictví. To je zřejmé z toho, že již dne 6. 1. 2012 žalobu na určení vlastnictví podala a pokud by v řízení řádně pokračovala, mohla předejít tomu, že nemovitosti byly dále prodány žalovaným.“ ) –
pouze zohlednil, že: „v průběhu řízení před soudem I. stupně nebylo prokázáno, že by žalovaní 1) – 3) věděli o okolnostech, za nichž byly předmětné nemovitosti převedeny z manželů H. na společnost K., a i z tohoto důvodu důvod by bylo nepřiměřenou tvrdostí požadovat, aby hradili náklady řízení vzniklé úspěšným žalobcům.“ ,
pak jde o úvahu - z pohledu judikaturou shora vyložených (právně relevantních) kritérií z hlediska použití moderačního práva při rozhodování o náhradě nákladů řízení - nedostatečnou, která sama o sobě nemohla vést odvolací soud k závěru o naplnění podmínek pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení ve sporu plně procesně úspěšnému žalobci.
Dovolatelům se tedy prostřednictvím uvedené dovolací argumentace podařilo osvědčit důvodnost jejich dovolání, neboť za stávajícího stavu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné.
V rámci druhé oblasti dovolací argumentace pak dovolatelé namítali, že odvolací soud ve vztahu k nákladům odvolacího řízení vycházel nesprávně z §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, místo aby vycházel z hodnoty předmětných nemovitostí. Dovolací soud zde ve stručnosti shrnuje základní principy vyplývající ze své rozhodovací praxe i praxe Ústavního soudu k této problematice.
Ústavní soud obecně vychází z předpokladu, že je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze bez dalšího aplikovat obecnou tarifní hodnotu podle §9 advokátního tarifu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). V každém případě je třeba zkoumat, zdali lze věc ocenit. O to více toto platí, je-li součástí spisu znalecký posudek, byť vyhotovený pro jiné řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10).
Obdobné stanovisko konstantně zaujímá i Nejvyšší soud, který např. ve svém usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 konstatoval, že i po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. je nezbytné primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti), je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Je však zřejmé, že při určení tarifní hodnoty nelze použít zjevně neaktuální znalecký posudek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2018, sp. zn. 32 Cdo 2351/2016).
Pojem „nepoměrných obtíží“ při zjišťování hodnoty byl vyložen např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15, tak, že tento pojem „implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou dle §8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou dle §9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu.“
I v posuzované věci je třeba vycházet z výše vyložených pravidel. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by se odvolací soud jakkoli zabýval tím, lze-li hodnotu předmětných nemovitostí zjistit, ani nevyložil nic v tom smyslu, proč by takové zjištění bylo značně obtížné.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto usnesení ( když ke zrušení nákladového výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo nutno přistoupit z toho důvodu, že je závislý na nyní již zrušené části výroku I. uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a věc v tomto rozsahu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude vycházet ze shora vyložené judikatury jak v otázce toliko výjimečné aplikace §150 o. s. ř., tak i z pohledu posouzení podmínek, zda je aplikace §9 advokátního tarifu na místě, respektive je-li v daném případě hodnota nemovitostí zjistitelná se značnými obtížemi, a pokud ano, v čem tyto obtíže spočívají, když disproporce mezi odměnou určenou podle §8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou podle §9 téhož předpisu je značná (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Ať již odvolací soud dospěje k jakémukoli závěru, své rozhodnutí i v této otázce řádně odůvodní.
Nejvyšší soud přitom nepřistoupil v dotčeném rozsahu i ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť odvolací soud bude mít nepochybně k dispozici všechny podklady k tomu, aby sám již ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu