ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1051.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1051/2018-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Monikou Herešovou Mrákovou, advokátkou se sídlem v Praze, U Průhonu 1589/13a, proti žalované EURO CAR Vik, s.r.o. , se sídlem v Lučanech nad Nisou č.p. 692, PSČ 468 71, identifikační číslo osoby 64650243, zastoupené Jiřím Šrámkem, advokátem se sídlem v Rumburku, Palackého 205/4, o zaplacení 897 712,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 9/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 2 Cmo 247/2016-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení částky 897 712,28 Kč s příslušenstvím jako nároku z titulu vrácení kupní ceny po té, co pro neodstranění vady spočívající v prorezavění karoserie osobního automobilu odstoupil od kupní smlouvy, k němuž po uplynutí doby leasingu nabyl vlastnické právo.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 39 ECm 9/2012-164, zastavil řízení co do částky 294 155,28 Kč pro zpětvzetí žaloby.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 5. 5. 2016, č. j. 39 ECm 9/2012-319, uložil žalované zaplatit žalobci 277 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a vydat jí osobní automobil specifikovaný ve výroku rozhodnutí (výrok II.) a zamítl žalobu v rozsahu částky 326 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (výrok IV.) a o povinnosti obou účastníků řízení nahradit náklady řízení České republice (výroky V. a VI.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 2 Cmo 143/2014-259, zrušil (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2013, č. j. 39 ECm 9/2012-190, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 8. 9. 2014, č. j. 39 ECm 9/2012-237, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby žalobce podle §5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) poučil o potřebě upravit žalobní petit tak, aby jím byla vyjádřena vzájemná podmíněnost poskytnutých plnění, a poté aby opětovně o věci rozhodl.
Soud prvního stupně (po úpravě žalobního petitu ze strany žalobce) vyšel při opětovném rozhodování věci ze závěru o platném odstoupení žalobce od kupní smlouvy, k němuž dospěl Okresní soud v Jablonci nad Nisou v řízení vedeném mezi týmiž účastníky pod sp. zn. 11 C 216/2004, v němž se žalobce neúspěšně domáhal po žalované slevy z kupní ceny zaplacené žalobcem za předmětný osobní automobil. Podle posouzení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou žalobce platně odstoupil od smlouvy, když žalovaná nereagovala na včasnou reklamaci žalobce týkající se prorezavění karoserie předmětného osobního automobilu a vytčenou vadu ani v dodatečné přiměřené lhůtě neodstranila, třebaže byla žalobcem upozorněna na jeho záměr od smlouvy odstoupit. Jestliže žalobce platně odstoupil od smlouvy, čímž zaniklo jeho právo požadovat po žalované slevu z kupní ceny, má v souzené věci podle posouzení soudu prvního stupně právo, aby mu bylo vydáno poskytnuté plnění; má však také povinnost vrátit žalované plnění (předmětný osobní automobil), které obdržel.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 603 557 Kč s příslušenstvím oproti vydání předmětného osobního automobilu (bod I. výroku) a uložil žalobci nahradit jednak žalované náklady za řízení před soudy obou stupňů (bod II. výroku) a dále zaplatit náhradu nákladů řízení České republice (bod III. výroku). Odvolací soud po jednání, v němž zopakoval dokazování rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. 8. 2009, č. j. 11 C 216/2004-341, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 4. 2010, č. j. 29 Co 34/2010-384, a dále listinou nazvanou Záruční podmínky pro nová vozidla, dospěl k závěru o důvodnosti odvolání žalované a o nedůvodnosti odvolání žalobce. Odvolací soud uvedl, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou neměl k datu vydání rozhodnutí informaci o tom, že ještě před reklamací měl předmětný osobní automobil rozsáhlou havárii a že na něm byla provedena oprava. Za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že podle záručních podmínek nárok na šestiletou záruku na neprorezavění karoserie nevznikne, jestliže příčinou vady je působení vnějších mechanických nebo chemických vlivů na vozidlo, dospěl s ohledem na uvedenou havárii vozidla (jeho přední části) k závěru, že žalobci nárok ze záruky nevznikl. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu právně pochybil, posoudil-li, že žalobce jím namítanou vadu vozidla řádně reklamoval a že v důsledku nevyhovění této reklamaci řádně od smlouvy odstoupil. Odvolací soud dále vysvětlil, že v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byla otázka odstoupení od smlouvy řešena jako předběžná otázka, když závěr o ní byl učiněn na základě jiného skutkového stavu, jestliže uvedeným soudem nebyla zohledněna popsaná havárie vozidla. Z tohoto důvodu nelze §135 odst. 2 o. s. ř. v souzené věci aplikovat.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozhodl-li o neplatnosti jeho odstoupení od smlouvy v situaci, kdy toto odstoupení od smlouvy jako předběžná otázka bylo již jiným soudem v dřívějším sporu mezi účastníky závazně pravomocně rozhodnuto. Odvolacímu soudu vytýká, že se s rozhodnutím tohoto jiného soudu nesprávně vypořádal, jestliže neaplikoval §135 odst. 2 a §159a o. s. ř. Dovolatel tak nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou v důsledku neznalosti podstatných okolností případu rozhodl nesprávně o platnosti odstoupení od smlouvy jako předběžné otázce, na základě čehož pak pochybil i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v souzené věci. Zastává a obhajuje názor, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou, jemuž byly známy při rozhodování všechny potřebné skutečnosti, rozhodl o předběžné otázce správně, ve všech následných řízeních soudy považovaly předběžnou otázku za vyřešenou, a proto měl odvolací soud postupovat podle §135 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel v této souvislostí vyjmenovává listiny a okolnosti, které podle jeho mínění jednoznačně svědčí o tom, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou byl při rozhodování s havárií předmětného osobního automobilu obeznámen a měl tak k dispozici všechny podklady nutné pro správné posouzení otázky platnosti odstoupení od smlouvy. Byť je řešení předběžné otázky ohledně platného odstoupení od smlouvy uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, a nikoli v jeho výroku, tak podle dovolatele z jím odkazované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolací soud musí i takto vyřešenou otázku brát v potaz.
Dovolatel dále poukazuje na to, že žalovaná nejenže o uvedené havárii věděla, nýbrž i neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že koroze prahů dveří vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Akcentuje, že havárie nemohla mít vliv na záruku poskytnutou žalovanou, neboť ke korozi došlo na části karoserie, jež nebyla havárií vůbec dotčena, nebyla ani opravována či měněna.
Dovolatel má rovněž za to, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou. Vytýká mu překvapivost a nepředvídatelnost, když jako nepředvídatelný označuje záměr odvolacího soudu vypořádat se při novém rozhodování s předběžnou otázkou, která v žádném z dotčených soudních rozhodnutí nebyla rozporována. Podle jeho názoru je nepřijatelné, aby v situaci, kdy se odvolací soud při svém prvním rozhodování nevypořádal se všemi aspekty případu a ani k nim nevyslovil závazný právní názor, vzrostly náklady řízení na více než trojnásobek výše, kterou určil soud prvního stupně. Výši nákladů řízení v rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke své osobě pokládá za likvidační.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřisvědčil názoru dovolatele, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a nepostupoval tak v souladu s §135 odst. 2 a §159a o. s. ř.), rozhodl-li o neplatnosti jeho odstoupení od smlouvy v situaci, kdy (jiný) soud v dřívějším pravomocně ukončeném sporu posoudil jako předběžnou otázku, že odstoupení od smlouvy bylo platné. Odvolací soud postupoval při řešení této otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. například rozsudky ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uveřejněné pod čísly 120/2004 a 130/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009) .
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se od shora uvedených judikatorních závěrů (včetně těch, jimiž argumentuje dovolatel) při posuzování otázky platnosti jeho odstoupení od smlouvy nijak neodchýlil, dospěl-li při jejím řešení k opačnému závěru než Okresní soud v Jablonci nad Nisou v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. 11 C 216/2004-341, když i vysvětlil, proč se §135 odst. 2 o. s. ř. v souzené věci neuplatní. Ostatně i sám dovolatel si je vědom, že řešení předběžné otázky ohledně platného odstoupení od smlouvy je uvedeno v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, a nikoli v jeho výroku. Lze tak uzavřít, že dovolatelem formulovaná otázka k problematice řešení předběžné otázky v jiném soudním rozhodnutí (v jeho odůvodnění) a jeho vázanosti soudem v jiném řízení tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít nemůže.
Poukazuje-li dovolatel na neprokázání příčinné souvislosti mezi korozí dveří předmětného osobního automobilu a jeho havárií a vytýká-li napadenému rozhodnutí jeho nepředvídatelnost v otázkách posouzení odstoupení od smlouvy a výše náhrady nákladů odvolacího řízení přiznané protistraně, nemohou tyto námitky otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. již z toho důvodu, že dovolatel oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. v této části uplatňuje.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu