ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1129.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1129/2018-300
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠKOLKY ALEJ s.r.o. , se sídlem v Klešicích č.p. 1, PSČ 538 03, identifikační číslo osoby 25934511, zastoupené Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, proti žalovanému M. K. , se sídlem v Klešicích, zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká 294, o zaplacení 63 680,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 78/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2017, č. j. 27 Co 152/2017-260, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2017, č. j. 27 Co 152/2017-260, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 6 C 78/2014-221, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2017, č. j. 6 C 78/2014-228, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 63 680,50 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Dále uložil žalovanému nahradit náklady řízení České republice. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně v řízení domáhala po žalovaném uhrazení faktury číslo 0112, kterou mu vyúčtovala cenu zboží, které podle žalobních tvrzení žalovaný odvezl, ale nezaplatil.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný z pozemku užívaného žalobkyní odebral rostlinný materiál popsaný v žalobě. Za stavu, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by ohledně soupisu specifikovaného zboží byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, posuzoval vztah mezi účastníky podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (platného a účinného do 31. 12. 2013 – dále též jen „obč. zák.“), tedy podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť žalovaný se odebráním zboží na úkor žalobkyně obohatil. Námitku žalovaného o promlčení žalobního nároku posoudil jako nedůvodnou v situaci, kdy předmětem sporu se stala hodnota rostlinného materiálu, který je předmětem podnikání všech zúčastněných osob a je určen k dalšímu prodeji. Soud má proto za to, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý plněním bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, kde promlčecí doba činí podle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), čtyři roky. Jestliže zboží bylo neoprávněně odebráno v období od 20. 3. 2012 do 23. 3. 2012 a žaloba byla podána 4. 4. 2014, k promlčení žalobního nároku nedošlo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu a uložil žalobkyni nahradit žalovanému a České republice náklady za řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Odvolací soud přisvědčil námitce odvolatele, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo žádným hodnověrným způsobem prokázáno, že by zboží dle specifikace a v objemu, jak je uvedeno v soupisu, převzal a odvezl a už vůbec nebylo prokázáno, že by takovému jeho jednání mělo předcházet uzavření jakékoliv smlouvy se žalobkyní, případně objednávka takového zboží. Ztotožnil se však se soudem prvního stupně v tom, že s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření kupní smlouvy mezi účastníky je třeba věc posoudit z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně ohledně vznesené námitky promlčení pochybil, vyšel-li při jejím posuzování ze čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák. na základě nesprávného závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý plněním bez právního důvodu má v souzené věci obchodněprávní charakter. Odvolací soud tento názor nesdílí, maje za to, že u plnění bez právního důvodu, a případně i majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů, lze jen stěží dovodit naplnění atributů obchodního závazkového vztahu, jak o něm hovoří §1 a §261 odst. 1 obch. zák. Vycházeje i ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 861/2001 dospěl k závěru, že vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení nemá v souzené věci obchodní povahu, když svévolné a jednostranné jednání žalovaného, který bez souhlasu a vědomí žalobkyně vykopal a odvezl rostlinný materiál žalobkyně, nemůže založit obchodněprávní vztah. Odvolací soud proto shledal důvodnou námitku odvolatele, že jde mezi účastníky o vztah typicky občanskoprávní. Za situace, kdy u práva na vydání bezdůvodného obohacení činí promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. dva roky, posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným jako důvodnou, neboť žalobkyně podala žalobu až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešil otázku právního charakteru závazkového vztahu mezi účastníky, vzniklého z bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu, včetně délky promlčecí doby, jestliže přisoudil tomuto vztahu občanskoprávní povahu a aplikoval tak dvouletou subjektivní promlčecí dobu podle §107 odst. 1 obč. zák.
Podle dovolatelky odvolací soud vyšel při posuzování otázky právního charakteru vztahu mezi účastníky sice správně z §261 odst. 1 obch. zák., nicméně při jeho aplikaci nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem (k jednání účastníků o předmětném zboží poté, co je žalovaný přemístil, k pořízenému soupisu zboží, jakož i ke skutečnosti, že žalovaný potvrdil převzetí zboží na soupisu svým podpisem), resp. tyto relevantní okolnosti (zda šlo o vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti obou stran, za jakých okolností k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo) pominul. Poukazuje na to, že odvolací soud zcela odhlédl od skutečností, k nimž došlo po převezení zboží a které vzal soud prvního stupně za prokázané. Tvrdí, že odvolací soud nepovažoval skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně, za správně zjištěný, a vycházel tak při rozhodování z jiného skutkového stavu, obsahujícího pouze zjištění, že žalovaný vykopal a odvezl její rostlinný materiál. Podle mínění dovolatelky se tak odvolací soud, aniž sám opakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dopustil nesprávnosti při aplikaci procesního postupu podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., čímž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka dále rozvádí skutečnosti, svědčící podle jejího názoru o tom, že žalovaný nabyl předmětné zboží s jejím souhlasem na základě dvoustranného jednání účastníků.
Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud nevzal při posuzování právního charakteru předmětného vztahu mezi účastníky v úvahu, že podle výpisů z obchodního rejstříku jsou oba účastníci podnikatelé, kteří podnikají v oboru zemědělské rostlinné a školkařské výsadby a předmětem jejich vztahu je zboží určené k dalšímu prodeji, se kterým oba účastníci obchodovali. Z těchto okolností, jakož i z celkového objemu odebraného rostlinného materiálu uvedeného v soupisu, z nabídky žalovaného a z jeho objednávky na koupi dalšího zboží je podle dovolatelky zřejmé, že žalovaný zboží odebral v rámci své obchodní činnosti za účelem jeho dalšího prodeje a dosažení zisku. Pakliže ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti obou stran, je třeba vyjít ze čtyřleté promlčecí doby upravené v §397 obch. zák. a její žalobní nárok tak promlčen není.
Pro případ, že by dovolací soud neshledal dovolání důvodným, dovolatelka dále namítá nesprávní právní posouzení otázky, zda mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva a zda byly splněny podmínky pro závěr o neunesení jejího důkazního břemene k tomuto tvrzení. V této souvislosti poukazuje na to, že soud prvního stupně, byť správně připustil v obecné rovině možnost ústního uzavření smlouvy, nezhodnotil všechny důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Vytýká mu, že závěr o neuzavření kupní smlouvy založil na zhodnocení jediného důkazu – soupisu zboží a popření jejího tvrzení ze strany žalovaného a nijak nevysvětlil, proč se nevypořádal s ostatními důkazy; odvolací soud pak svůj závěr o neuzavření smlouvy neodůvodnil vůbec. Podle jejího názoru tak soudy nerespektovaly zásady pro hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř., čímž zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a postupovaly v rozporu jak s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i s judikaturou ESLP, jejichž rozhodnutí se dovolává. Dovolatelka poté vyjmenovává důkazy, skutečnosti a události, jimiž byla podle jejího mínění v řízení prokázána ústní dohoda účastníků o všech podstatných náležitostech kupní smlouvy, a tím i uzavření kupní smlouvy.
V závěru dovolání dovolatelka poukazuje na překvapivost napadeného rozhodnutí, jestliže odvolací soud vyhovující rozsudek změnil, aniž v odvolacím řízení provedl nějaké důkazy a aniž ji poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že bude v řízení neúspěšná, pokud neunese důkazní břemeno ke svému tvrzení o uzavření smlouvy.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží žalovanému zaplatit jí žalovanou částku a nahradit jí náklady za řízení před soudy všech stupňů.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje, neboť podle jeho názoru odvolací soud posoudil vznesenou námitku promlčení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se neodchýlil ani při hodnocení důkazů a při posuzování důkazního břemene žalobkyně k tvrzení o uzavření smlouvy. Dovolání označuje za nepřípustné a nedůvodné; proto navrhuje jeho odmítnutí či zamítnutí.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky, zda závazkový vztah z bezdůvodného obohacení mezi účastníky vzniklý plněním bez právního důvodu je vztahem občanskoprávním nebo obchodněprávním, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro posouzení žalobního nároku je v souzené věci rozhodné, kterým kodexem (zda občanským zákoníkem či obchodním zákoníkem) se bude řídit promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, a zda se tak na vznesenou námitku promlčení uplatní dvouletá promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. či čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák.
Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona (míněna jeho třetí část) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle §489 obč. zák. (jenž platí i pro obchodní závazky) závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Z posléze citovaného ustanovení obsahujícího demonstrativní výčet právních skutečností, které jsou právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů, a to jak smluvních, tak mimosmluvních, je třeba dovodit, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře (srov. například rozsudek ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, z něhož vyšel i odvolací soud, byť jeho právní závěry nesprávně aplikoval, a jenž je – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz , dále rozsudek ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, či rozsudky ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 805/2003, ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 671/2005, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, či usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016) vysvětlil, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu (jak tomu bylo i v posuzované věci) se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním. Přitom pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. je závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné vyřešit otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 obch. zák. (případně §261 odst. 2 a 3 a §262 obch. zák.), tedy zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran, či nikoli. Tento závěr přitom koresponduje i s právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným například v jeho nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněném pod číslem 101/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Odvolací soud však ve světle shora uvedených ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu nepostupoval, vyšel-li v souzené věci při posuzování právní povahy vztahu vzniklého z bezdůvodného obohacení z úvahy, že u plnění bez právního důvodu (a případně i majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů), lze jen stěží dovodit naplnění vymezení obchodního závazkového vztahu, jak o něm hovoří §1 a §261 odst. 1 obch. zák. Neobstojí přitom ani názor odvolacího soudu, že svévolné a jednostranné jednání žalovaného, který podle jeho zjištění odvezl předmětný rostlinný materiál (jeho část) bez souhlasu a vědomí žalobkyně, nemůže mezi účastníky založit obchodněprávní vztah, neboť takto odvolacím soudem hodnocená skutečnost je pro posouzení charakteru právního vztahu vzniklého z bezdůvodného obohacení irelevantní. Odvolacímu soudu je tak třeba vytknout, že při posuzování právní povahy vztahu vzniklého z bezdůvodného obohacení, který vyústil v jeho závěr, že mezi účastníky šlo o vztah typicky občanskoprávní, vyšel z okolností, které nejsou právně rozhodné, a přitom naopak pominul skutečnosti, z nichž vyšel při posuzování vznesené námitky promlčení soud prvního stupně, který na základě jejich hodnocení správně uzavřel, že v souzené věci vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý plněním bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, u něhož promlčecí doba podle §397 obch. zák. činí čtyři roky. Odvolací soud tak zcela rezignoval na zjištění soudu prvního stupně, že oba účastníci řízení podnikají v oboru zemědělské rostlinné výroby a školkařské výsadby, přičemž předmětem žalobního nároku se stala hodnota rostlinného materiálu, který je předmětem podnikání všech zúčastněných osob a je určen k dalšímu prodeji.
Posoudil-li proto odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovaným jako důvodnou, když na ni aplikoval dvouletou promlčecí dobu podle §107 odst. 1 obč. zák. na základě nesprávného závěru, že mezi účastníky šlo o vztah občanskoprávní, Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
S ohledem na tento právní závěr nebylo již třeba, aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími dovolacími námitkami včetně naznačované vady řízení, poukazovala-li dovolatelka na překvapivost napadeného rozhodnutí a na nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení mezi účastníky navzájem i ve vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu