ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1416.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1416/2018-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A. V. , zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalované Kooperativa Pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 109 092 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 18/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 70 Co 345/2017-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky představující pojistné plnění, na něž jí měl vzniknout nárok na základě pojistné smlouvy uzavřené se žalovanou.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 3. 2017, č. j. 30 C 18/2016-83 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně jako pojistník a žalovaná jako pojistitel uzavřely s účinností od 12. 4. 2011 pojistnou smlouvu č. 6277906427, na jejímž základě bylo mimo jiné havarijně pojištěno vozidlo A., reg. zn. Dne 19. 5. 2011, resp. dne 20. 5. 2011 došlo na vozidle ke škodné události, kterou žalobkyně považovala za událost pojistnou, a dne 20. 5. 2011 ji u žalované uplatnila. Žalovaná provedla prohlídku poškozeného vozidla a přípisem ze dne 3. 6. 2011 žalobkyni s odkazem na §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“) sdělila, že jí odmítá poskytnout pojistné plnění.
Soud prvního stupně podle odvolacího soudu postupoval správně, přisvědčil-li námitce promlčení vznesené žalovanou. Dne 19. 5. 2011, resp. 20. 5. 2011, začala běžet roční lhůta ve smyslu §8 zákona o pojistné smlouvě, která skončila dne 19. 5. 2012, resp. 20. 5. 2012, načež začala běžet tříletá promlčecí doba podle §101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně však podala žalobu až dne 29. 5. 2015, její nárok je tedy promlčen. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu prvního stupně, že §8 zákona o pojistné smlouvě je ve vztahu speciality k §101 obč. zák., že počátek běhu promlčecí doby nelze vázat na skončení šetření pojistné události a že je nepřiléhavá argumentace žalobkyně, podle níž ke skončení šetření pojistné události ve smyslu §16 zákona o pojistné smlouvě došlo až dne 29. 5. 2015, kdy jí byl doručen dopis žalované ze dne 26. 5. 2015, jímž žalovaná odmítavě reagovala na žádost o pojistné plnění.
Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaná vznesla námitku promlčení nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně byla od 6. 8. 2012 zastoupena advokátem a od konce března 2015 měla k dispozici znalecký posudek, který si nechala vypracovat za účelem stanovení majetkové újmy vzniklé poškozením předmětného motorového vozidla, nemůže proto namítat, že byla ve vztahu k žalované v pozici slabší strany a že by neměla být stižena následky promlčení proto, že se jako bývalý smluvní partner žalované snažila vyhnout soudnímu sporu. Trvala-li žalobkyně na svém požadavku na zaplacení žalované částky, měla podat žalobu včas.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku „okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění ve spojení s otázkou ukončení šetření pojistné události“ a nevypořádal se s její námitkou, že nárok není promlčen. Podle §16 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě je pojistné plnění splatné do 15 dnů po skončení šetření pojistné události a k ukončení šetření pojistné události došlo až dne 26. 5. 2015, resp. dne 29. 5. 2015. Žalovaná ve svém dopise dovolatelce ze dne 20. 6. 2011 uvedla, že požádala o vypracování znaleckého posudku, což lze podle dovolatelky bez jakýchkoli pochybností považovat za pokračování v šetření pojistné události. V případě pojistného plnění nebyla speciálně upravena subjektivní promlčecí doba a je tedy namístě „vycházet z §620 odst. 1 obč. zák.“ Protože pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody není rozhodné, kdy se poškozený dozví o škodné události, ale kdy se dozví o vzniklé škodě, zejména její výši a o tom, kdo za ni zodpovídá, k čemuž došlo až poté, co si dovolatelka nechala vypracovat znalecký posudek, resp. poté, co dne 29. 5. 2015 obdržela dopis žalované ze dne 26. 5. 2015, začaly podle dovolatelky subjektivní i objektivní promlčecí lhůta běžet v jeden den, a to 29. 5. 2015. Její nárok tedy nemůže být promlčen.
Dovolatelka rovněž namítá, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy a lze je považovat za zneužití práva, neboť žalovaná uvedla dovolatelku v omyl, že nadále probíhá šetření pojistné události, avšak ihned poté, co podle žalované uplynula promlčecí doba, nárok dovolatelky na pojistné plnění odmítla.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolatelkou vymezená otázka „okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění ve spojení s otázkou ukončení šetření pojistné události“ nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá přímo z právní úpravy, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014). Řešení této otázky plyne z §8 zákona o pojistné smlouvě, podle něhož „právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá.“ Citované ustanovení, jež je, jak odvolací soud i soud prvního stupně správně uvedly, ve vztahu speciality k §101 obč. zák., nesporně určuje, kdy počíná běžet promlčecí doba práva na pojistné plnění – 1 rok po vzniku pojistné události, přičemž okamžik ukončení šetření pojistné události není pro počátek a běh promlčecí doby rozhodný, jak se dovolatelka mylně domnívá. Nepřípadná je rovněž argumentace dovolatelky týkající se „otázky subjektivní promlčecí doby podle §620 odst. 1 obč. zák.“ (dovolatelka měla zřejmě na mysli §106 odst. 1 obč. zák.). Úprava subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. se totiž vztahuje toliko k právu na náhradu škody, nikoli k nároku z práva na pojistné plnění, vůči němuž žalovaná vznesla námitku promlčení.
V části týkající se otázky zneužití práva a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, trpí dovolání vadou, neboť dovolatelka neuvedla, v čem u této otázky spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje u té které otázky za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud k této otázce pro úplnost uvádí, že závěr odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení nebyla vznesena nemorálně či nepoctivě, neshledal v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ztotožňuje se s posouzením odvolacího soudu, podle něhož žádné jednání žalované nebránilo dovolatelce podat žalobu včas.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části pro nepřípustnost a z části pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 7. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu