ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3324.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3324/2018-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce R. V. U. , se sídlem XY, proti žalované O2 Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o zaplacení 4 785 793 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 2/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 3 Cmo 86/2017-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 589,60 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Antonína Mokrého.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017, č. j. 52 Cm 2/2011-171 (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolání žalobce, z jehož obsahu se podává, že směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, trpí vadou, neboť dovolatel v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). To však dovolatel neučinil, neboť o přípustnosti dovolání neuvedl ničeho. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout k podání ze dne 16. 7. 2018, jímž žalobce zamýšlel dovolání doplnit; žalobce tak učinil po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 26. 6. 2018 (srov. §240 a §241b odst. 3 o. s. ř.). Na tom nemůže nic změnit ani výzva soudu prvního stupně k odstranění vad dovolání (srov. §243b o. s. ř.), učiněná navíc až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby dovolání bylo doplněno včas, žalobce ani v tomto podání přípustnost dovolání nevymezil. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Chtěl-li dovolatel doplněním dovolání uplatnit čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., tedy aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, muselo by být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť neuvedl žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odklonit.
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na „odklad vykonatelnosti nebo právní moci“ napadeného rozhodnutí, který je ve vztahu k dovolání návrhem akcesorickým a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu