ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3384.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3384/2017-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce S. T. , podnikatele, se sídlem v Praze 2 – Vyšehradě, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, proti žalovaným 1. T. K. a 2. M. K. , oběma zastoupeným JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, o zaplacení částky 971 311 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 17/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 69 Co 211/2016-389, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, jež směřuje proti potvrzující části výroku v záhlaví uvedeného rozsudku a proti části jeho kasačního výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 64 000 Kč s příslušenstvím, má dovolatel za přípustné proto, že podle jeho mínění se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v oblasti hmotného i procesního práva“.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Argumentace dovolatele, podle níž se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od jeho rozsudku ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 361/2001) měl odchýlit soud prvního stupně, je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. bez významu, neboť neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti stanovených v §237 o. s. ř.; dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3453/2017).
Argument, že odvolací soud nevzal v potaz, že žalobce, aby mohl v díle vůbec pokračovat, musel akceptovat požadavky žalovaných činěné v rozporu se smlouvou i projektovou dokumentací, postrádá vymezení otázky hmotného či procesního práva, kterou odvolací soud řešil (na jejímž řešení jeho rozhodnutí spočívá) a při jejímž řešení se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Bez zřetele na to je zřejmé, že odkaz na citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 332/2010, je nepřípadný, neboť na závěru, že mezi účastníky byla uzavřena další smlouva o dílo, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud takový závěr neučinil a nedospěl ostatně ani k závěru, že došlo (v jiné než písemné formě) k uzavření dohody o změně písemné smlouvy o dílo.
Námitku, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, v otázce „okolností vyloučení prodlení dlužníka“, dovolatel zakládá na skutkovém tvrzení, že prodlení bylo způsobeno požadavky žalovaných na změny oproti smlouvě o dílo a oproti projektové dokumentaci, a na argumentaci, že soud prvního stupně měl tyto skutečnosti zjistit. Tím ovšem nepředkládá otázku hmotného či procesního práva řešenou odvolacím soudem (odvolací soud závěry odchylné od závěrů vyslovených v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neučinil), nýbrž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení odvolacího soudu založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Požadavkům vytýčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídají n ámitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se zabýval) a v jejímž řešení se odchýlil od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009, je ostatně zjevně neopodstatněná; podle obsahu spisu odvolací soud při jednání konaném dne 17. 8. 2016 toliko vyhlásil napadený rozsudek a žádné dokazování neprováděl.
V rozsudku ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009, na který dovolatel odkazuje jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit stran uplatněného nároku na zaplacení objednaného a neuhrazeného materiálu ve výši 64 000 Kč, Nejvyšší soud posuzoval otázku vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. K otázce souvislosti mezi průtahy v řízení a důsledky neprojednatelnosti žaloby (její části) pro neurčitost žalobních tvrzení se v žádném ohledu nevyjadřoval. Odkaz na uvedené rozhodnutí je proto z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nepřípadný. Dovolatel ostatně ani nenaznačuje, jaký dopad by podle jeho názoru mohla mít v poměrech příslušného řízení nepřiměřená délka doby mezi podáním vadné žaloby a výzvou soudu k odstranění vad, na skutečnost, že pro vady žaloby nelze v řízení v dotčené části pokračovat (§43 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu