ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3584.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3584/2018-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce R. I., narozeného XY, bytem XY, kontaktní adresa XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 115/42, proti žalovaným 1) J. S. , XY, bytem XY, 2) V. S. , narozenému XY, bytem XY, 3) A. K. , narozenému XY, zemřelému 28. 9. 2014, naposledy bytem XY, 4) K. V. , narozenému XY, bytem XY, 5) SaJaS, v.o.s. v likvidaci , se sídlem v Brně, Olšová 660/1, PSČ 637 00, identifikační číslo osoby 46961283, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 552/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2015, č. j. 5 Cmo 228/2014-308, takto:
I. Dovolaní se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. 4. 2014, č. j. 18 Cm 552/2006-268, Krajský soud v Brně zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 1 Cm 51/96 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolání, jež podle svého obsahu směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, trpí vadou, neboť dovolatel v něm, ač zastoupen advokátem, neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014)].
Uvedl-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když takováto problematika je rozhodována dovolacím soudem rozdílně“, uplatnil současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují – rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být ustálená a zároveň rozporná (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016). I kdyby bylo možné z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel zamýšlel uplatnit toliko jeden z těchto předpokladů, neodkázal v dovolání na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, či která by měla být ve vzájemném rozporu.
K obsahu dovolání sepsaného samotným dovolatelem (č. l. 316 spisu) Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou další skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé nemůže obstát z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu