ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3808.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3808/2018-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně TUTIX, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Vinohrady, Korunní 2569/108g, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 25042599, zastoupené Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem se sídlem v Liberci, Kostelní 10/5, proti žalovanému T. A. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o zaplacení 642 917 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C 257/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 4. 2018, č. j. 29 Co 248/2017-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Davida Rolného.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání obou účastníků řízení zčásti potvrdil a zčásti změnil (zčásti vyhovující a zčásti zamítavý) rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 6. 2017, č. j. 59 C 257/2015-189, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 59 C 257/2015-195, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 67 469,69 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z částky 67 469,69 Kč od 2. 9. 2014 do zaplacení, a co do zbytku žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a změnil body III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že rozhodl o vrácení přeplatku zálohy na znalecký posudek žalobkyni (výrok III.).
Podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po kvantitativní stránce.
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovodil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě (jak ji vymezuje §240 o. s. ř.) podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto (srov. například usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v nyní projednávané věci. Z dovolání se přitom podává, že dovolatelka v něm nevymezila rozsah, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž rozsah dovoláním dotčeného rozhodnutí nebylo možné dovodit ani z dovolacího návrhu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání namítá, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byť dovolatelka výslovně žádnou právní otázku neformuluje, lze z obsahu její argumentace dovodit, že odvolacímu soudu vytýká pochybení ve způsobu interpretace pojmu neurčitost právního úkonu a při posuzování ujednání obsaženého v čl. XII. bodu 5. předmětné smlouvy o dílo, ústícího v jeho závěr o neplatnosti pro neurčitost. Dovolatelka, zastávajíc názor, že smluvní strany si pro případ prodlení objednatele s úhradou dílčích faktur evidentně sjednaly úrok z prodlení, však na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud svým závěrem o neplatnosti předmětného smluvního ujednání podle jejího mínění odchýlit, neodkazuje.
Dovolání tedy trpí vadami, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Za situace, kdy zákonná lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání již uplynula, staly se tímto marným uplynutím lhůty vady dovolání neodstranitelnými a dovolání trpí vadami, které brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 11. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu