ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4304.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4304/2018-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 233/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, č. j. 30 Co 193/2018-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 18. 1. 2018, č. j. 41 C 233/2016-148, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, které jsou veřejnosti dostupné - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách, a z judikatury Ústavního soudu usnesení ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, in www.usoud.cz ). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).
Právě o takovou situaci jde i v projednávané věci. Částka 51 000 Kč, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu v jeho prvním výroku, je součtem čtyř žalobcem uplatněných samostatných nároků na náhradu škody, vzniklých na základě čtyř samostatných smluv o společném postupu a čtyř samostatných smluv o spolupráci s cílem vytvořit obchodní místa, která budou nabízet základní bankovní produkty a služby žalované, uzavřených mezi žalobcem a žalovanou. Konkrétně se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 25 000 Kč ze vztahu založeného rámcovou smlouvou ze dne 1. 7. 2010 o společném postupu vedoucímu k otevření obchodního místa XY, k níž byla dne 28. 1. 2011 uzavřena smlouva o spolupráci č. 3008, dále náhrady škody ve výši 25 000 Kč ze vztahu založeného rámcovou smlouvou o společném postupu ze dne 1. 8. 2011 k otevření pobočky XY., k níž byla dne 29. 8. 2011 uzavřena smlouva o spolupráci č. 3023, náhrady škody ve výši 500 Kč ze vztahu založeného rámcovou smlouvou o společném postupu ze dne 31. 7. 2012 k otevření pobočky XY, k níž byla dne 30. 8. 2012 uzavřena smlouva o spolupráci č. 3048, a konečně náhrady škody ve výši 500 Kč ze vztahu založeného rámcovou smlouvou o společném postupu ze dne 30. 8. 2012 k otevření pobočky XY, k níž byla uzavřena dne 30. 8. 2012 smlouva o spolupráci č. 3007-II. Jednotlivé nároky mají samostatný skutkový základ.
Jelikož výše žádného z těchto nároků nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu