ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4707.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4707/2017-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PPG Deco Czech a.s. , se sídlem Břasy č.p. 223, PSČ 338 24, identifikační číslo osoby 26052555, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalovanému P. Š. , se sídlem v Kraslicích, zastoupenému Mgr. Kateřinou Holečkovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Slezská 996, o zaplacení 186 722 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 38/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2017, č. j. 25 Co 33/2017-185, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 23. 12. 2016, č. j. 9 C 38/2016-180, jímž Okresní soud v Sokolově žalovaného osvobodil od soudních poplatků z jedné poloviny. Poplatková povinnost ve výši 8 106 Kč vznikla žalovanému podáním odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 8. 2016, č. j. 9 C 38/2016-146, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 162 120 Kč s úrokovým příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně a odkazuje pro stručnost na velmi podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí, se ztotožnil s jeho závěrem, že jsou splněny podmínky pro osvobození žalovaného od soudních poplatků zčásti, když nelze dovodit, že by odvolání žalovaného bylo svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatněním práva. Žalovaný doložil, že je uchazečem o zaměstnání, který je veden v evidenci úřadu práce a kterému již uplynula podpůrčí doba. Přitom má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti a žije z nikterak vysokých úspor. Za tohoto stavu by vyžadování úplného zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 8 106 Kč bylo nepřiměřeným tvrdým postupem soudu, který by žalovanému v konečném důsledku mohl znemožnit přístup k soudní ochraně jeho práv. Současně ale neshledal důvody, pro které by bylo možné osvobodit žalovaného od placení soudních poplatků zcela a za něž označil naprosto ojedinělé okolnosti, jako jsou například živelné pohromy, vážný zdravotní stav účastníka nebo opodstatněná obava závažných následků, které mu hrozí nastat, pokud by v důsledku nezaplacení soudního poplatku nebyla věc soudem projednána, případně výjimečná hmotná nouze, která brání tomu, aby se účastník bez ohrožení plnění svých základních potřeb mohl alespoň zčásti na nákladech jím zahájeného řízení podílet. Takové okolnosti však v řízení nebyly zjištěny.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že nedisponuje spravedlivou možností opatřit si prostředky na zaplacení soudního poplatku, byť ve snížené výši. Podle názoru dovolatele se odvolací soud v napadeném usnesení vůbec nezabýval významem objektivního nedostatku finančních prostředků, který pro něj představuje překážku pro uplatnění práv před soudem, a rovněž nijak nezdůvodnil přiměřenost osvobození v rozsahu stanoveném soudem prvního stupně. Tvrdí, že soudy obou stupňů měly při rozhodování přihlédnout k jeho celkovým poměrům včetně toho, že má řadu dluhů. Je proto přesvědčen o tom, že v řízení náležitě doložil objektivní neschopnost dostát své poplatkové povinnosti, byť ve snížené výši. Dovolatel rovněž označuje dovoláním napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, pokud odvolací soud pouze stručně odkázal na z jeho pohledu velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž vysvětlil důvody, pro které souhlasí s posouzením soudu prvního stupně, a zároveň se nevypořádal s odvolacími námitkami. Podle dovolatele tak jde o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na jejíž právní závěry poukazuje a podle nichž účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. A takový stav podle jeho názoru nastal, neboť je v důsledku pouze částečného osvobození od soudních poplatků fakticky nucen čelit překážce přístupu k soudní ochraně.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, maje za to, že je závažně ohrožen na svých právech.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, jež je – stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Byť proto dovolatel výslovně nic o přípustnosti dovolání neuvádí, lze z obsahu jeho dovolacích námitek dovodit, že spojuje přípustnost dovolání, jež přichází v úvahu jen podle §237 o. s. ř., s tvrzením, že se odvolací soud při posuzování jeho objektivní (ne)schopnosti dostát své poplatkové povinnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014), osvobodil-li ho od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. jen z poloviny, a nikoli zcela.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (viz například usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i s odkazem na komentářovou literaturu Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit nejen soudní poplatky, ale i nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
V důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněného pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyložil, že určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle §138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12, uveřejněný pod číslem 33/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále nález téhož soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08, uveřejněný pod číslem 161/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
S účinností od 1. 9. 2011 (zákonem č. 218/2011 Sb.) došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků tím, že je stanovena podmínka existence zvlášť závažných důvodů. Tento zákonný požadavek byl zaveden se snahou zákonodárce, aby se účastník, který nemá dostatek prostředků na zaplacení soudních poplatků v plné výši, podílel alespoň dílčí částkou, kterou je schopen zaplatit, na nákladech soudního řízení. Soudní poplatky mají mít regulační funkci; zvláště to pak platí v případě dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku.
Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu tak musí na straně účastníka s ohledem na jeho poměry existovat objektivní neschopnost splnit poplatkovou povinnost (logicky se jedná o neschopnost splnit poplatkovou povinnost v plné výši, pouze částečná neschopnost nestačí), musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku a plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulační funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv (srov. shodně například již cit. R 99/2013).
Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti (srov. shodně například již cit. R 31/2015).
V souzené věci odvolací soud zvažoval při posuzování žádosti odvolatele o osvobození od soudních poplatků za podané odvolání veškeré dovolatelem uváděné důvody, které také popisuje v odůvodnění svého rozhodnutí, a to včetně toho, že přihlédl i k jeho celkovým poměrům, tedy posoudil všechny okolnosti, které jsou rozhodné i podle dovolatelem odkazované judikatury pro osvobození od soudních poplatků. Pokud za této situace podle názoru odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) jsou na straně žalovaného splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků jen z části, když v posuzované věci nelze dovodit, že by podané odvolání bylo svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, a přitom však nebyly zjištěny zvlášť závažné důvody, jejichž existence je podle §138 odst. 1 o. s. ř. nezbytná pro úplné osvobození od soudních poplatků, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud postupoval při posuzování předpokladů pro osvobození žalovaného od soudních poplatků v rozporu se shora popsanými judikatorními závěry Nejvyššího soudu.
Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Proto ani pouhé tvrzení dovolatele o jeho „objektivní neschopnosti poplatkové povinnosti“ (což je především otázka skutková) nemůže být argumentem směřujícím k závěru o tom, že se v této otázce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a tedy k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, nečiní nic jiného, než že předkládá námitku procesní vady, kterou měl řízení svým postupem zatížit odvolací soud. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídá (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
K obsahu dovolání ze dne 19. 6. 2017 (č. l. 193 spisu), sepsanému samotným dovolatelem dovolací soud nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání, v němž dovolatel uvedl rozsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vymezil důvod dovolání, nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. 1. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu