ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.497.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 497/2018-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. H. , se sídlem v Nedakonicích, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalované RTi Czech s.r.o. , se sídlem v Soběslavi, Rašínova 422/14, PSČ 392 01, identifikační číslo osoby 60647418, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Radobyčická 830/8, o zaplacení 55 049 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 106/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 8. 2017, č. j. 15 Co 219/2017-442, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 247 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Bukovského.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře změnil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 C 106/2013-406, ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci tak, že uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 120 373 Kč (výrok pod bodem II.), a dále uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 843,50 Kč (výrok pod bodem III.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle mínění dovolatelky je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů řízení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Otázku (ať již hmotného či procesního práva) doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou dovolatelka nevymezila. Její námitka, že nepředložení dokladů (předmětných výkazů činnosti) ze strany žalobce, prokazujících jeho nárok na odměnu, o jejíž zaplacení v souzené věci jde, před podáním žaloby, měla být odvolacím soudem posouzena jako důvod pro aplikaci §150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, není formulací právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka svou kritikou nečiní nic jiného, než že se ohledně rozhodnutí o nákladech řízení domáhá přezkumu výsledků právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné. Tím ovšem vymezuje dovolací důvod, nikoliv zvolený předpoklad přípustnosti dovolání.
I kdyby se však právní otázka týkající se výkladu a aplikace §150 o. s. ř. dala z obsahu dovolání dovodit, nemohl by dovolací soud dospět k závěru o naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud §150 o. s. ř. správně vyložil, když jasně a přesvědčivě odůvodnil, proč okolnosti, které vzal soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení v potaz (neochota žalobce přistoupit na představu spolupráce, na návrhy na uzavření dohody i na nabízené smírné řešení předložené žalovanou, nedoložení nároku ze strany žalobce před podáním žaloby, zadržování majetku žalované ze strany žalobce, jehož vrácení žalobce podmiňoval úhradou všech jeho nároků) neposuzoval jako „důvody zvláštního zřetele“ ve smyslu §150 o. s. ř. Jestliže za dané situace důvody k aplikaci §150 o. s. ř. neshledal, nijak se od konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4953/2014, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016, jež jsou – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách a v nichž opakovaně vyjádřil zásady výkladu a aplikace §150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu) neodchýlil. Z uvedeného rovněž vyplývá, že otázka výkladu a aplikace §150 o. s. ř. není otázkou neřešenou.
Pokud dovolatelka směřuje své námitky do řešení otázky účelnosti vynaložených nákladů žalobce na zastoupení advokátem, nijak konkrétně neuvedla, které z nákladů přiznaných žalobci odvolacím soudem považuje za neúčelně vynaložené. Dovolací soud sice sdílí názor Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, uveřejněný pod číslem 43/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), nicméně neúčelnost vynaložených nákladů (resp. zneužití práva na zastoupení advokátem) nemůže prokazovat bez dalšího skutečnost, že sídlo advokáta žalobce je vzdálené od místa sudiště (k tomu srov. právo každého na svobodnou volbu advokáta podle §2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění). Ostatně takovému výkladu ani judikatorní závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, a ani judikatura Ústavního soudu, na něž dovolatelka na podporu své argumentace poukazuje, nesvědčí. Kromě toho pokládá Nejvyšší soud za zcela logické, pokud si účastník zvolí jako advokáta osobu, která poskytuje své služby v blízkosti jeho sídla či bydliště (znalost konkrétní osoby a z toho plynoucí důvěra v ni, větší operativnost a možnost poskytování právní pomoci, atd.) a nikoli v blízkosti sídla soudu, u něhož spor následně probíhá, když v okamžiku převzetí zastoupení advokátem nebývá obvykle ani zřejmé, zda k soudnímu sporu vůbec dojde.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 4. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu