ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4998.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4998/2017-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce P. Z. , zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalované České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, o zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 189/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 91 Co 29/2017-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 12 C 189/2015-73, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1 500 Kč a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a má za to, že „odvolacím soudem byla řešena otázka hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu … řešena a částečně se při jejím řešení odvolací soud odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe“. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje jej potvrdit.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. například usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť jím formulované vymezení přípustnosti dovolání spočívá v pouhém odkazu na část textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by dovolatel vymezil konkrétní hmotněprávní či procesní otázku, kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a která by tedy měla být vyřešena právě v této věci, popřípadě aniž by vymezil otázku, od jejíhož řešení dovolacím soudem se měl odvolací soud odchýlit, a aniž by příslušnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu konkrétně označil. Splnění těchto náležitostí není patrno ani z dalšího obsahu dovolání, v němž dovolatel toliko popisuje skutkový stav, právní posouzení věci odvolacím soudem a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením obsahu dopisu žalované ze dne 4. 6. 2012 soudy obou stupňů.
Označené předpoklady přípustnosti dovolání se ostatně navzájem vylučují; z povahy věci vyplývá, že u každé řešené otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, jež je veřejnosti dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Není dost dobře možné, aby byla určitá právní otázka dosud nevyřešená dovolacím soudem a současně aby se odvolací soud od řešení téže otázky dovolacím soudem odchýlil, lhostejno zda zcela či zčásti. Od absentujícího řešení se odchýlit nelze.
Dovolání žalobce výslovně směřuje i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, avšak v tomto směru postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí též údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení.
Veškeré uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 10. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu