ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5493.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5493/2017-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Citibank Europe plc , se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irsko, registrační číslo 132781 (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5 - Stodůlky, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo 28198131), zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému L. P. , zastoupenému Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 450/38, o zaplacení 48 508,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 140/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 53 Co 428/2016-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 2016, č. j. 4 C 140/2013-125, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 48 508,45 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů 39 016,40 Kč (výrok pod bodem III.), není přípustné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelkou předestřené otázky nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i další jeho uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění žalobního nároku. K tomuto posouzení dospěl na základě zjištění, že žalobkyně ještě před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně uzavřela se společností Raiffeisenbank a.s. smlouvu o koupi části závodu, na jejímž základě na uvedenou společnost převedla vlastnické právo ke všem svým pohledávkám včetně pohledávky za žalovaným. Pokud pak žalobkyně z tohoto důvodu v průběhu odvolacího řízení podle §107a o. s. ř. navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila společnost Raiffeisenbank, a.s., odvolací soud tento návrh usnesením ze dne 2. 5. 2017, č. j. 53 Co 428/2016-161, zamítl z důvodu, že skutečnost, s níž žalobkyně spojuje převod práva, o které v řízení jde, nastala ještě před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně. Ke dni rozhodování odvolacího soudu o odvolání byla věřitelkou pohledávky za žalovaným společnost Raiffeisenbank, a.s., přičemž žalobkyně nijak neosvědčila, že by na ni byla pohledávka převedena zpět nebo že by byla touto společností zmocněna k vymáhání pohledávky svým jménem. Žalobkyně tak není v řízení aktivně věcně legitimována, na čemž nic nemůže změnit ani skutečnost, že žalobkyně jako postupitelka žalovanému dosud postoupení pohledávky na společnost Raiffeisenbank, a.s. neoznámila.
I když dovolatelka v dovolání podrobuje kritice závěr odvolacího soudu o absenci její aktivní legitimace k uplatnění nároku, je z vylíčení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř. zřejmé, že napadá procesní postup odvolacího soudu v otázkách neposkytnutí lhůty k prokázání tvrzení o zpětném postupu předmětné pohledávky, nedostatky v poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., jakož i dvojí přístup k tvrzením a důkazům, jestliže na straně jedné odvolací soud podle svého vyjádření nemohl přihlížet ke skutečnostem a důkazům, které nastaly před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně, a na straně druhé přijal závěr, že ke dni jeho rozhodování byla věřitelkou pohledávky za žalovaným společnost Raiffeisenbank, a.s. Odvolací soud však tyto procesní otázky v napadeném rozsudku (jak se podává shora) neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. To má ten důsledek, že dovolatelkou předestřené procesní otázky nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít.
V případě oprávněnosti kritiky procesního postupu odvolacího soudu by mohlo jít o vady řízení, ty však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky ve výši 39 016,40 Kč, jde v tomto rozsahu ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. 1. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu