ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.570.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 570/2018-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně EURO SYSTEM, spol. s.r.o. , se sídlem v Luhačovicích, Pozlovice čp. 361, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 45476187, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, proti žalované TATRA TRUCKS a.s. , se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1450/1, PSČ 742 21, identifikační číslo osoby 01482840, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Preslova 361/9, o zaplacení 89 059,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 177/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, č. j. 15 Co 444/2015-337, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 034 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Filipa Jirouska.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 2. 2015, č. j. 18 C 177/2010-269, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 5. 2015, č. j. 18 C 177/2010-291, v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 68 901 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a změnil ho ve výrocích o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně žalované 32 710 Kč a České republice 88 085 Kč (výrok pod body II. a III.). Dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 23 101 Kč (výrok pod bodem IV.). Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 32 Cdo 2196/2016-318, odmítl dovolání žalované proti jeho předchozímu rozsudku ve věci ze dne 4. 2. 2016, č. j. 15 Co 444/2015-294, v části směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, a zrušil ho v měnícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc za to, že odvolací soud řešil rozhodující hmotněprávní otázku zápočtu pohledávek v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kromě toho míní, že Nejvyšší soud dosud ve své judikatuře nevyřešil otázku, zda náklady spojené s preventivními prohlídkami dodaného zboží v záruční době lze považovat za škodu a zda lze požadovat jejich úhradu z titulu náhrady škody po dodavateli vadných součástek. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná označuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Navrhuje ho zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Byť dovolatelka výslovně neoznačila rozsah napadeného rozhodnutí, lze z obsahu dovolání dovodit, že směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v souzené věci není, spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s řešením otázky, zda náklady spojené s preventivními prohlídkami dodaného zboží (nákladních automobilů) v záruční době lze považovat za škodu a zda lze požadovat jejich úhradu z titulu náhrady škody po dodavateli vadných součástek. Dovolatelka patrně přehlédla, že odvolací soud tuto otázku neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezaložil. Z tohoto důvodu nemohla první ze dvou dovolatelkou předestřených otázek přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Pokud pak dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se svým závěrem o platnosti jednostranného zápočtu ze strany žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemohla ani tato naznačená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít. Dovolatelka totiž na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud podle jejího mínění odchýlit, neodkazuje a tento nedostatek dovolání nemůže již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), jí uplynula. Nadto Nejvyšší soud dodává, že otázku zápočtu pohledávek již v poměrech souzené věci řešil (viz jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2016, č. j. 32 Cdo 2196/2016-318), když vysvětlil, jakého pochybení se odvolací soud dopustil, dospěl-li k závěru o neurčitosti zápočtu provedeného žalovanou.
Pokud pak dovolatelka podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posuzování jednostranného zápočtu pohledávek za strany žalované, patrně přehlédla, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 4. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu