ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5748.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5748/2017-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobců a) J. K. , a b) V. K. , obou zastoupených JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalované Private Capital Invest a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Národní 60/28, PSČ 110 00, identifikační číslo 24784877, zastoupené JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 30/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2017, č. j. 10 Co 185/2017-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále též jen „R 4/2014“), a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ]. Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a jež jsou veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již shora citované R 4/2014 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, či ze dne 31. 1. 2018. sp. zn. 21 Cdo 4646/2017).
Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli. Údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, v jejich dovolání vyjádřen není. Po stránce obsahové odpovídá jednomu z předpokladů přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. argument, že soudy obou stupňů se „odchýlily od toho, co praxe dovolacího soudu i právní teorie považuje za obcházení zákona, za rozpor s dobrými mravy, jakož i v některých dalších právních otázkách, např. ve vymezení spotřebitele“, a z vymezení dovolacího důvodu je zřejmé, že odvolací soud se měl takto odchýlit při řešení otázky neplatnosti smlouvy o úvěru pro obcházení zákona a pro rozpor s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014. Příslušné judikatorní závěry dovolacího soudu však dovolatelé nikterak neoznačili.
Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, mimo jiné zdůraznil, že zákonodárce v §241a odst. 2 o. s. ř. stanovil požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na §237 až 238a o. s. ř. Ustanovení §237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto ohledu by nebyla případná ani námitka, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná, a není proto důvod po dovolatelích žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňovali.
Lze uzavřít, že nesplňuje požadavky na obligatorní náležitosti takové dovolání, v němž dovolatel namítá toliko v obecné poloze, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s příslušnou, k této otázce se vztahující rozhodovací praxí, aniž relevantní rozhodovací praxi specifikoval, a spoléhá na to, že dovolací soud bude namísto něho procházet své judikatorní závěry a zkoumat, zda se odvolací soud při řešení vymezené právní otázky od některého z nich neodchýlil.
V části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných §241a odst. 2 o. s. ř.
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
Dovolání obsahovalo návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud samotné dovolání v přiměřené lhůtě odmítl, nebude již o návrhu na odklad právní moci rozhodovat; rozhodnutím o dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu