ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.578.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 578/2016-330
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) E. M. , b) A. B. , c) G. M. , d) nezl. , zastoupené E. M., zákonným zástupcem, bytem tamtéž, a e) nezl. , zastoupeného E. M., zákonným zástupcem, bytem tamtéž, proti žalované “STAPRA 2000“ s. r. o. , se sídlem v Dolní Dobrouči č. p. 322, PSČ 561 02, identifikační číslo osoby 25266683, zastoupené Mgr. Ivo Ďopanem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení částky 829 106,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 54/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Cmo 100/2012-186, takto:
Rozsudek rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Cmo 100/2012-186, se v měnícím výroku o věci samé pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci M. M. částku 438 442,65 Kč, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod body IV a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se původní žalobce M. M. domáhal po žalované zaplacení částky 829 106,60 Kč, sestávající z částky 612 363,60 Kč jako bezdůvodného obohacení a z částky 216 743 Kč jako náhrady škody. Žalovaná se měla na jeho úkor bezdůvodně obohatit tím, že pro ni exekutor vymohl částku 871 663,46 Kč, ačkoliv měla obdržet pouze 259 299,86 Kč, neboť vymáhaná pohledávka co do jistiny ve výši 419 917,90 Kč a co do části příslušenství ve výši 18 524,75 Kč zanikla započtením vzájemné pohledávky z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty, provedeným dopisem ze dne 17. 4. 2002, rozhodnutí vydaná v exekučním řízení jsou tudíž nesprávná a plnění v exekučním řízení vedeném pro neexistující pohledávku je plněním bez právního důvodu. Škoda má spočívat v rozdílu mezi tím, co M. exekutorovi zaplatil, a tím, co žalovaná obdržela po exekuci, a za tuto škodu odpovídá žalovaná, neboť vědomě neuvedla v návrhu na exekuci, že pohledávka zanikla započtením.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 44 Cm 54/2009-144, žalobu zamítl a přiznal soudem ustanovenému zástupci žalované odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů.
Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění:
1) Mezi původním žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla dne 20. 5. 1997 uzavřena písemná smlouva o dílo č. 1/97 na provedení spodní stavby pro montáž rodinného domku s dobou plnění 31. 10. 1997, v níž si účastníci mimo jiné sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla.
2) V řízení o zaplacení ceny díla Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 27. 4. 2001, č. j. 13 C 22/2000-149, ve znění doplňujícího usnesení, uložil M. zaplatit žalované částku 419 917,90 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o dílo uzavřené ústně v dubnu 1997; stran uzavření ústní smlouvy a jejího obsahu vyšel ze shodných tvrzení účastníků. Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 26. 2. 2002, č. j. 19 Co 317/2001-176, potvrdil.
3) M. dopisem ze dne 17. 4. 2002 vyúčtoval žalované smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla a tuto pohledávku co do částky 438 442,65 Kč započetl proti přisouzené pohledávce žalované s tím, že po tomto zápočtu mu žalovaná dluží ještě částku 937 145,95 Kč, kterou žádá zaplatit do 14 dnů.
4) Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 11. 2002, č. j. 0 Nc 4338/2002-7, byla k uspokojení přisouzené pohledávky s příslušenstvím nařízena na majetek M. exekuce. Odvolání povinného proti tomuto usnesení, založené na námitce, že přisouzený nárok žalované zanikl započtením vzájemné pohledávky z titulu smluvní pokuty, provedeným dopisem ze dne 17. 4. 2002, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 3. 2003, č. j. 19 Co 140/2003-24, odmítl pro absenci námitek rozhodných pro nařízení exekuce.
5) Návrh M. na zastavení exekuce, opřený o tvrzený zánik vymáhané pohledávky v důsledku téhož započtení, Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 22. 2. 2005, č. j. 0 Nc 4338/2002-172, zamítl. Exekuční soud dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena pouze v ústní formě, neboť smlouvu o dílo č. 1/97 předloženou M. posoudil jako žalovanou parafovaným a M. dodatečně podepsaným návrhem smlouvy o dílo. Z toho soud dovodil, že nemohla být platně sjednána smluvní pokuta, nárok na zaplacení smluvní pokuty M. nevznikl a nedošlo tedy k platnému započtení.
6) Dne 23. 2. 2005 uhradil M. v hotovosti u exekutorského úřadu JUDr. Taťány Mackové na vymáhanou částku k již vymoženému plnění ve výši 38 617 Kč nedoplatek ve výši 1 049 834 Kč.
7) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2007, č. j. 37 Cm 109/2002-212, bylo žalované uloženo zaplatit M. částku 937 146 Kč. Krajský soud konstatoval, že účastníci ve smlouvě o dílo č. 1/97 ze dne 20. 5. 2008 sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení s dokončením díla a část smluvní pokuty ve výši 468 442,65 Kč zanikla zápočtem ze dne 17. 4. 2002, takže ze smluvní pokuty zbývalo zaplatit žalovanou částku. M. již v žalobě uvedl, že část jeho pohledávky zanikla zápočtem, tato část pohledávky tedy nebyla předmětem daného řízení. Řízení skončilo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 1 Cmo 337/2007-249, kterým bylo žalované uloženo zaplatit částku 195 207 Kč a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud zmínil, že vyšel z listiny datované dnem 17. 4. 2002 a při výpočtu jím přisouzené částky přihlédl k započítávané částce 438 442,65 Kč.
Soud prvního stupně především poukázal na to, že nalézací řízení vedené před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 C 22/2000 a odvolací řízení před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 19 Co 317/2001 byla pravomocně ukončena a na jejich základě bylo zahájeno exekuční řízení. V nalézacím řízení bylo mezi účastníky nesporné, že smlouva o dílo byla uzavřena v ústní formě, takže ujednání o smluvní pokutě nemohlo být platné. Soudy také při posouzení oprávněnosti zápočtu vycházely z této skutečnosti. Exekuční řízení bylo vedeno po právu podle exekučního titulu a námitku započtení neshledaly exekuční soudy důvodnou. S odkazem na §159a odst. 1 a odst. 4 občanského soudního řádu a na komentářovou literaturu soud prvního stupně konstatoval, že částka, kterou M. považoval za započtenou, nebyla předmětem řízení vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 109/2002, soud ji nijak nepřezkoumával a oprávněností zápočtu se nezabýval ani odvolací soud. Zdůraznil, že právní úkon započtení byl zkoumán soudy v exekučním řízení, proto k jejich posouzení přihlédl a dovodil, že nebyly splněny podmínky pro vznik bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“). K požadavku na náhradu škody uvedl, že exekuční řízení bylo provedeno podle vykonatelných rozhodnutí, a jestliže exekutor vymohl splnění pohledávky, stalo se tak po právu. Proto nedošlo na straně žalované k porušení povinností a nemohlo dojít ani ke vzniku škody na straně žalobce. Závěrem zdůraznil, že exekuční řízení proběhlo podle vykonatelného rozhodnutí, nelze tedy po provedení exekuce přijmout závěr, že se oprávněný v rámci exekučního řízení bezdůvodně obohatil a že řádným provedením exekuce vznikla škoda.
Uplatněnou námitkou promlčení se soud prvního stupně nezabýval s poukazem na svůj závěr o tom, že uplatněná práva nevznikla.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Cmo 100/2012-186, rozhodnutí soudu prvního stupně v části zamítavého výroku pod bodem I co do částky 390 663,95 Kč potvrdil (první výrok), ve zbývající části tohoto výroku je změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 438 442,65 Kč (druhý výrok), konstatoval, že ve výroku pod bodem II zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (třetí výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky (čtvrtý výrok) a (jak výslovně uvedl) přiznal ustanovenému zástupci žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením se však ztotožnil pouze v závěru, že žalobci nevzniklo právo na náhradu škody. Dovodil totiž, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení na úkor žalobce v rozsahu učiněné kompenzace a musí je vydat. Vyjádřil názor, že není významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí, neboť pro závěr, zda měla žalovaná k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale jen hmotné právo, a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, které podle jeho mínění řeší typově shodnou situaci. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. IX „listiny z 20. 5. 1997“ shledal z důvodů uvedených v jeho rozsudku č. j. 1 Cmo 337/2007-249 platným a dovodil, že pohledávka užitá žalobcem k započtení byla splatná, neboť usoudil, že z obsahu úkonů objednatele v exekučním řízení lze dovozovat, že úkon týkající se započtení byl opakován. Závěr soudu prvního stupně, že odvolací soud se v rozsudku č. j. 1 Cmo 337/2007-249 oprávněností zápočtu nezabýval, odmítl s tím, že v onom rozhodnutí dospěl k závěru, že celkový nárok na smluvní pokutu činí 633 652 Kč, a žalobci přiznal pouze rozdíl mezi touto částkou a částkou použitou k započtení, přičemž vyšel z důvodnosti kompenzace.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího (přisuzujícího) výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním, shledávajíc je přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatelka především vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, dospěl-li k závěru, že uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení je zčásti po právu, aniž se vypořádal s námitkou promlčení, kterou uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně.
V dalším dovolatelka popírá správnost názoru, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1509/2009 je řešena typově shodná situace, a argumentuje, že v souzené věci jde o vztah mezi oprávněným a povinným, pročež ty důvody podle hmotného práva, na jejichž základě se povinný po provedení exekuce domáhá vrácení plnění, mohly být posouzeny právě v rámci příslušného exekučního řízení. Prosazuje názor, že otázka existence vzájemné pohledávky M. byla mezi účastníky závazně posouzena exekučním soudem, kterému náleželo na základě návrhu povinného na zastavení exekuce posoudit podle hmotného práva skutečnosti způsobující zánik práva přiznaného vykonatelným soudním rozhodnutím. Je přesvědčena, že plnění podle vykonatelného soudního rozhodnutí, které nebylo v předepsaném řízení zrušeno, nemůže být bezdůvodným obohacením.
S odkazem na závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3028/2008, a ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1713/2011, dovolatelka brojí též proti posouzení odvolacího soudu, podle něhož M. použil k započtení splatný nárok. Namítá, že zjištění odvolacího soudu, podle něhož úkon týkající se započtení byl opakován, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Konečně pak dovolatelka podrobuje kritice závěr, že mezi účastníky byla uzavřena písemná smlouva o dílo podle obchodního zákoníku. Argumentuje, že k uzavření písemné smlouvy nedošlo, neboť přijatý návrh se nedostal zpět do její dispozice, a vytýká soudům obou stupňů, že nezjišťovaly rozhodné skutečnosti a s touto její obranou se nevypořádaly.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobce dne 15. 3. 2013 zemřel. Soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 9. 7. 2014, č. j. 44 Cm 54/2009-293, které nabylo dne 6. 8. 2014 právní moci, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s jeho zákonnými dědici, kteří dědictví neodmítli, tj. s E. M., A. B., G. M., nezl., a nezl. Žádný z žalobců se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se pro toto dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §388 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že zcela pominul námitku promlčení, uplatněnou již v jejím vyjádření k žalobě (srov. č. l. 71 spisu). Soud prvního stupně se otázkou promlčení nezabýval, neboť usoudil, že uplatněná práva na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody nevznikla. Jestliže však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení má, pak pochybil, jestliže uplatněné právo zčásti přisoudil, aniž se vzhledem k uplatněné námitce vypořádal s otázkou, zda není promlčeno. Právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je tak neúplné a tudíž nesprávné a již z toho důvodu nemůže obstát, neboť je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelce však nelze přisvědčit v názoru, že rozhodnutím exekučního soudu o návrhu povinného na zastavení exekuce, založeným na posouzení, zda započtením vzájemné pohledávky povinného došlo k zániku vymáhané přisouzené pohledávky, je otázka účinků započtení závazně vyřešena pro účastníky exekuce a v tomto rozsahu též pro soudy v jiných řízeních.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle §268 odst. 1 písm. g), část věty před středníkem, o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon již proveden.
Podle §268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Podle §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5).
Podle §167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, je skutečně nepřípadný, neboť v něm dovolací soud neřešil vztah mezi účastníky vykonávacího řízení (exekučního řízení), nýbrž se vyjadřoval k právu třetí osoby, jejíž právo na uspokojení z výnosu zpeněžení bylo ve vykonávacím řízení porušeno, vůči oprávněnému na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu.
Na poměry souzené věci dopadá jiná judikatura dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1283/2007, uzavřel, že bylo-li žalovanému na úkor žalobce poskytnuto plnění na judikátní pohledávku, kterou žalovaný neměl, protože tato pohledávka po vydání přisuzujícího rozsudku (po titulu) zanikla, došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení spočívajícím v majetkovém prospěchu získaném plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák., a to bez zřetele na to, zda byl výkon rozhodnutí zastaven podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. či zda nikoliv. Nejvyšší soud zdůraznil, že nejde o případ, na který míří ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu o zastavení výkonu rozhodnutí, jež je rozhodnutím toliko procesní povahy, neřeší (nemůže řešit) meritorně otázku, jež je otázkou prejudicielní ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2957/2010.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud se v souzené věci od citovaných judikatorních závěrů neodchýlil a v této rovině je jeho právní posouzení správné. Nicméně ani v této otázce odvolací soud nepostupoval zcela důsledně.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněného pod číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Opačný přístup by mohl vést k potlačení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a s tím svázaného principu legitimního očekávání, tedy principů patřících ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování (srov. např. rozsudky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, a usnesení ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014).
Těmto požadavkům, které se uplatní též v souzené věci, odvolací soud nedostál, jestliže se spokojil se strohým odkazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 1 Cmo 337/2007-249, byť ten pravomocné usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 2. 2005, č. j. 0 Nc 4338/2002-172, ani nezmínil a otázkou, zda k uzavření smlouvy o dílo skutečně došlo v písemné formě, se blíže nezabýval.
Tím je zároveň dána odpověď na námitku dovolatelky, že v otázce formy, v níž byla uzavřena smlouva o dílo, soudy nezjišťovaly rozhodné skutečnosti a nevypořádaly se s její procesní obranou.
Dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož M. použil k započtení splatný nárok, není v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněn. Odvolací soud nevysvětlil dostatečně zřetelně, který z úkonů M. v exekučním řízení považuje za právní úkon, jímž došlo k započtení vzájemné pohledávky (podání na č. l. 8 spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí uvádí jen příkladmo) a z jakých důvodů a kdy k započtení došlo (kdy se příslušný projev vůle dostal do sféry dispozice adresáta). Nijak se též nevypořádal s tím, že M. jak v předchozích řízeních, tak i v této věci prosazoval názor, že k započtení došlo jeho dopisem ze dne 17. 4. 2002. Též tuto okolnost není možno opomenout při úvaze, zda ten či onen konkrétní procesní úkon M. skutečně obsahoval projev jeho vůle přivodit zánik vymáhané judikátní pohledávky započtením.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu