ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.838.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 838/2018-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Josef Distl s.r.o. , se sídlem v Brně, U Svitavy 8/3, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 28325958, zastoupené JUDr. Jiřím Válkou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 441/7, proti žalované Q Logistics, s.r.o. , se sídlem v Brně, Tuřanka 1314/110, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 28320107, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o zaplacení 92 656,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 EC 53/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2017, č. j. 27 Co 344/2016-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2016, č. j. 242 EC 53/2012-147, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 92 656,98 Kč se 7,75% úroky z prodlení od 14. 12. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I.), a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady za řízení před soudy obou stupňů (výrok pod body II. a III.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souvislosti s přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek. Jako první z nich vymezuje otázku existence škody, která, byť dovolacím soudem již vyřešená, má být v daném případě posouzena jinak. Dále uvádí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky vztahu existence škody a existence pohledávky, která dosud nebyla judikaturou řešena.
V projednávané věci bylo nesporné, že za dvě uskutečněné přepravy vznikl žalobkyni nárok na přepravné v celkové výši 228 000 Kč. Na tuto částku žalovaná uhradila žalobkyni 135 343,02 Kč a ohledně zbývající částky 92 656,98 Kč žalobkyni oznámila, že proti tomuto nároku započítává svou pohledávku z titulu náhrady škody. Zásadní tak bylo posouzení sporné otázky, zda žalovaná započetla vůči nároku žalobkyně na přepravné existující pohledávku. Odvolací soud založil své rozhodnutí podle jeho odůvodnění na závěru, že žalovaná neprokázala existenci své pohledávky na náhradu škody vůči žalobkyni, neboť neprokázala vznik skutečné škody. Nepřisvědčil tak názoru žalované, že jí skutečná škoda vznikla již pouhým zanesením faktur třetích osob do svého účetnictví. Žalovaná ani přes opakované poučení soudu prvního stupně totiž netvrdila a ani neprokázala, že by na základě těchto faktur třetím osobám plnila a byl tak naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu – vznik škody. Proto podle odvolacího soudu nemohlo dojít ani podle §358 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), k účinnému započtení pohledávky žalované na náhradu škody, neboť neprokázala-li žalovaná vznik škody, nemůže ani existovat pohledávka na její náhradu.
Pohledávkou se rozumí subjektivní právo věřitele požadovat na dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu, povinnost dlužníka něco plnit se označuje jako dluh nebo závazek, přičemž dlužník má povinnost toto právo věřitele splněním dluhu uspokojit.
Odvolací soud správně vysvětlil, že existence pohledávky (práva věřitele na plnění) z titulu náhrady škody podle obecné úpravy v obchodním zákoníku předpokládá kumulativní splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, mezi něž patří i vznik škody a že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť mu tím škoda nevznikla. Dovolací soud se s tímto posouzením odvolacího soudu zcela ztotožňuje.
Pokud dovolatelka míní, že rozsudek odvolacího soudu závisí na posouzení dosud neřešené otázky vztahu existence škody žalované a existence pohledávky žalované a kdy zastává a obhajuje názor, že existenci pohledávky nelze v projednávaném případě ztotožňovat s existencí škody, vyplývá tato výhrada dovolatelky proti posouzení odvolacího soudu z neujasněnosti pojmů samotnou dovolatelkou. Výtka dovolatelky o ztotožnění existence pohledávky a existence škody nemá žádné opodstatnění, když o žádném takovém ztotožnění nemůže být v napadeném rozhodnutí a ani v judikatuře (konkrétně v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněném pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 14/2005“), na niž odvolací soud v jeho odůvodnění odkazuje, jakékoli řeči. Pojem pohledávka k náhradě škody představuje jediný výrazový (pojmový) celek určující (konkretizující) pohledávku co do právního důvodu plnění. Pohledávka k náhradě neexistující škody nemůže být existentní a způsobilá k započtení, jak se snad mylně domnívá dovolatelka.
Odvolací soud správně (ačkoli bez vysvětlení) uvedl, že právní závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 (jde o rozsudek ze dne 8. 2. 2001, jenž je – stejně jako i všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 548/99 (jde o nález ze dne 20. 11. 2000, uveřejněný pod číslem 173/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jimiž argumentovala žalovaná na podporu svého názoru, že již zanesením předmětných pohledávek do účetnictví došlo ke zmenšení její majetkové podstaty před škodou zapříčiněnou žalobkyní, a to v podobě zvětšení pasiv na její straně, což mělo vést k samotnému vzniku škody a oprávněnosti započtení, se neuplatní, neboť řešily zcela odlišné situace. V cit. nálezu Ústavního soudu šlo o případ nároku na náhradu škody, kdy protiprávním úkonem došlo k fyzickému poškození majetku (ke vzniku škody došlo tedy poškozením majetku) a poškozená dosud nevynaložila žádné náklady na odstranění škody. Ústavní soud za protiústavní označil závěr odvolacího soudu, že v případě, kdy je škoda hrazena v penězích, lze uznat prokázání nároku na náhradu škody pouze tehdy, kdy již poškozený prostředky na její odstranění vynaložil. Také odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 není případný. Pokud v něm Nejvyšší soud v souvislosti s vysvětlením pojmů škoda a zejména skutečná škoda vyložil, co tvoří majetkový stav, který je východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, a mimo jiné uvedl, že pasiva (např. závazky) se do hodnoty majetkového stavu (na rozdíl od aktiv) promítají negativně a že „ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv (příp. se zvětší hodnota pasiv) takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu vyjádření sníží“, vyústila tato jeho úvaha v závěr o úloze peněz jako všeobecného ekvivalentu, tj. že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze. V žádném případě však nelze z uvedeného rozhodnutí nijak dovodit, jak činí dovolatelka, že výsledek účetní operace, kdy do svého účetnictví zanesla faktury třetích osob vyúčtované v souvislosti s porušením povinností žalobkyně při uskutečnění sjednané mezinárodní přepravy, by mohl být ztotožněn s okamžikem vzniku škody na straně žalované.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala vznik škody, čímž se neztotožnil s její argumentací, že jí skutečná škoda vznikla již pouhým zanesením faktur třetích osob do jejího účetnictví, od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil a zcela správně podpořil toto posouzení odkazem na R 14/2005, v němž bylo judikováno, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná evidence pohledávek třetích osob se v majetkové sféře osoby, vůči které jsou tyto pohledávky uplatněny, úbytkem hodnot neprojevuje. Dovolací soud tak nepřisvědčil ani názoru dovolatelky, že by otázka existence (vzniku) pohledávky žalované na náhradu škody vůči žalobkyni, která již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, měla být posouzena jinak.
Z uvedeného vyplývá, že ani jedna z obou dovolatelkou vymezených otázek nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Pokud dovolatelka napadenému rozhodnutí vytýká jeho nepřezkoumatelnost, když tvrdí, že odvolací soud řádně nezdůvodnil neprovedení navržených důkazů (konkrétně výslech jejího jednatele), resp. že o zamítnutí důkazního návrhu formálně nerozhodl, a rovněž tak namítá, že odvolací soud nevyhověl návrhu jejího nového zástupce na odročení jednání, jsou tyto její výhrady irelevantní, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Přípustnost dovolání v této části z hlediska §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. posoudil Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této zbývající části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu