ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1045.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1045/2017-1415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. N. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1/ T. L. a 2/ Z. L. , oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2597/2, o zaplacení 235.338,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 259/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016, č. j. 47 Co 161/2016-1369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.567,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové v pořadí třetím rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 10 C 259/2006-1304, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 235.338,42 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 6.237,30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 47 Co 161/2016-1369, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, podle něhož žalobce (zhotovitel) a žalovaní (objednatelé) uzavřeli dne 22. 10. 2004 smlouvu o dílo, v níž se žalobce zavázal pro žalované provést výstavbu rodinného domu na pozemku XY v k. ú. XY za sjednanou cenu 2.631.660 Kč včetně DPH s výhradou možnosti její změny v popsaných případech (dodatkem ke smlouvě o dílo ze dne 3. 6. 2005 byla cena navýšena o 143.634 Kč za nadstandardní práce podle požadavků žalovaných, tedy na 2.775.294 Kč; k dalším změnám ceny došlo na základě dohod v souvislosti se změnami původně sjednaného rozsahu díla). Strany smlouvy si dohodly, že žalobce bude provedené práce předávat žalovaným ve sjednaných etapách a následně je vždy vyúčtuje. Žalovaní se zavázali poskytovat žalobci potřebnou součinnost při provádění díla. Ve smlouvě byla sjednána možnost žalobce odstoupit od díla, jestliže mu žalovaní přes písemné upozornění a dodatečné poskytnutí lhůty budou bránit v provádění díla. Účastníci se v průběhu provádění díla dohodli, že některé jeho části si žalovaní zajistí sami (instalaci ústředního topení, obklady, dlažby, malby a zařizovací předměty zdravotní techniky). Protože zpoždění žalovaných se zajištěním těchto prací bránilo žalobci v provádění díla, dopisem ze dne 20. 12. 2005 je vyzval k poskytnutí potřebné součinnosti do 5. 1. 2006. Dopisem ze dne 11. 1. 2006 doručeným žalovaným dne 13. 1. 2006 žalobce od smlouvy odstoupil s odůvodněním, že mu neposkytli nezbytnou součinnost k dokončení díla ani v dodatečně poskytnuté lhůtě. Žalobce vzhledem ke správnému stavebně technologickému postupu prací a v závislosti na potřebné součinnosti žalovaných nebyl v prodlení při výstavbě domu; dne 9. 12. 2004 jim předal jednu ze sjednaných stavebních etap, a nikoli neukončené dílo, jak tvrdili žalovaní. V řízení bylo prokázáno (soupisem provedených prací, znaleckým posudkem znalkyně Ing. Burianové, listinnými znaleckými posudky Ing. Hemerky a Ing. Kohoutka a výpověďmi svědků), že žalobce provedl na základě dohody vícepráce v hodnotě vyúčtovaných 108.630,10 Kč, z nichž mu žalovaní zaplatili 39.389,38 Kč. Po odstoupení od díla žalobce žalovaným vyúčtoval 160.858,50 Kč ze sjednané ceny díla (2.775.294 Kč) snížené o obvyklou cenu prací, které neprovedl (344.775 Kč), a o to, co žalovaní žalobci na cenu díla zaplatili; žalovaní dluží žalobci za poměrnou část ceny díla včetně hodnoty víceprací částku 230.099,22 Kč. Žalovaní na základě dohody se žalobcem ze dne 1. 11. 2005 si na stavbu umístili pro svoji potřebu elektrické spotřebiče a zavázali se, že žalobci zaplatí cenu elektřiny, kterou odeberou z jeho elektrické přípojky. Žalovaní takto odebrali v měsíci listopadu 2005 elektřinu v ceně 5.239,20 Kč, kterou žalobci neuhradili.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce před dokončením díla odstoupil ke dni 13. 1. 2006 od smlouvy o dílo uzavřené podle §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), v souladu se smluvním ujednáním a s §638 obč. zák., neboť mu žalovaní neposkytli potřebnou součinnost při provádění díla. Žalobcův nárok ve výši 230.099,22 Kč shledal opodstatněným (§641 odst. 1 obč. zák.). Dovodil, že žalobcova pohledávka nezanikla započtením uplatněným žalovanými z titulu vad díla s odůvodněním, že odstoupením žalobce byla smlouva o dílo od počátku zrušena (§48 obč. zák.), což vylučuje možnost uplatnění nároků z odpovědnosti za vady. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v tom, že úspěšná nebyla ani námitka započtení pohledávky žalovaných z titulu smluvní pokuty; nebylo prokázáno, že žalobce porušil smluvní povinnosti, na něž byl vznik práva na smluvní pokutu vázán. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně ohledně důvodnosti nároku žalobce na zaplacení ceny žalovanými spotřebované elektrické energie v rozsahu 5.239,20 Kč (§51, resp. §451 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež žalobce navrhl odmítnout (pro nepřípustnost), resp. zamítnout (pro nedůvodnost).
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 a č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení více právních otázek, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Protože ze znění §237 o. s. ř. vyplývá, že jednotlivé předpoklady přípustnosti dovolání se navzájem vylučují, je obligatorní náležitost dovolání naplněna jen tehdy, propojí-li dovolatel každou z vymezených právních otázek s jedním z hledisek přípustnosti dovolání v zákoně vymezených.
Žalovaní sice spojují přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to zda lze rozsah provedených prací sjednaný v písemně uzavřené smlouvě o dílo měnit ústně uzavřenými dodatky, při jejímž řešení se odvolací soud - podle jejich mínění - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz str. 13 dovolání), avšak ve vztahu k takto nastolené otázce nespecifikují, od kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při vyřešení takto nastolené otázky odchýlil. Absence tohoto údaje zatěžuje dovolání v tomto rozsahu kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, a pro kterou se dovolací soud nemůže námitkou žalovaných zabývat. Obdobně je tomu v případě předložených otázek, zda lze úspěšně započítat na žalobcovu pohledávku uplatněnou z titulu odstoupení od smlouvy o dílo pohledávku z odpovědnosti za vady, posouzení poměru úspěchu a neúspěchu procesních stran a úkonů právní služby podle advokátního tarifu při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolacím soudem. Ve vztahu k těmto otázkám žalovaní nevymezili zákonem požadovaným způsobem, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. mají za splněný); z obsahu dovolání se podává, že žalovaní k přípustnosti dovolání neadresně uvádějí, že „uvedené otázky, které budou blíže rozvedeny v dalším textu dovolání, nebyly dosud řešeny…pro případ, že by některé rozhodnutí dovolacího soudu snad bylo možné na uvedenou otázku aplikovat, pak daná právní otázka má být ve smyslu §237 o. s. ř. posouzena jinak.“ V další části obsáhlého dovolání pak přípustnost dovolání formulují tak, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tedy že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dále napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy je v právních pochybnostech, zda otázky, které odvolací soud v rámci svého rozhodnutí řešil, dosud nebyly vyřešeny, či jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Dovolatel má za to, že by měla být právní otázka, kterou v rámci svého rozhodnutí odvolací soud řešil, posouzena jinak“. Dovolací soud k tomu dodává, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesních povinností dovolatelem.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitkami, že odvolací soud nepřihlédl k důkazům, které navrhovali, a naproti tomu přihlédl k tvrzením žalobce, ač přes poučení soudem, zůstala nekonkrétní a neurčitá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve vztahu k hodnocení provedených důkazů a také proto, že odvolací soud neuvedl, jakými úvahami se řídil, co vzal za prokázáno a co nikoliv, a že se vypořádal se všemi jejich odvolacími námitkami, žalovaní vytýkají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se dovolací soud mohl procesními vadami zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání - §241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bez významu námitky žalovaných vůči závěru odvolacího soudu, že vztah ze smlouvy o dílo nezanikl dohodou dne 9. 12. 2014, nýbrž odstoupením žalobce od smlouvy o dílo podle §638 obč. zák. Žalovaní totiž pomíjejí, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem; skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrarito ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Žalovaní svou polemiku se závěry odvolacího soudu založili na výhradách ke zjištěnému skutkovému stavu věci. V dovolání rozebírají jednotlivé výpovědi účastníků, svědků, znalce a další v řízení provedené důkazy, přičemž podrobně konfrontují hodnocení jednotlivých důkazů a z nich učiněná zjištění odvolacím soudem s vlastním hodnocením důkazů z hlediska věrohodnosti a závažnosti a z nich dovozují odlišná zjištění, a to, že listinou ze dne 9. 12. 2004 jim žalobce nepředal jednu ze stavebních etap díla, nýbrž na základě dohody účastníků nedokončené dílo s tím, že na další práce účastníci uzavírali jednotlivé ústní smlouvy o dílo, že žalobce nebyl připraven a ochoten dílo dokončit, že zpoždění v provádění díla nebylo způsobeno jejich jednáním, nýbrž jednáním žalobce (a že tudíž dokončení díla zabránily výlučně okolnosti na straně žalobce), a že důvodem odstoupení žalobce od smlouvy o dílo byla jen jeho snaha zbavit se jich coby nepohodlných klientů, kteří se nespokojí se standardním typovým provedením stavby, ale požadují změny a určité nadstandardy. Dovolací soud považuje za potřebné připomenout, že jeho judikatura je ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co účastníci sjednali, je skutkovým zjištěním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Výhradami proti obsahu ujednání smluvních stran (k čemu směřovala jejich vůle) tak žalovaní neuplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Argumentují-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jejich skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že smluvní vztah účastníků založený smlouvou o dílo zanikl jejich dohodou ze dne 9. 12. 2004, a nikoliv odstoupením žalobce od smlouvy ve smyslu §638 obč. zák.
Výhrady k závěru, že žalobce všechny práce odvedl odborně, perfektně a bez vad (tj. ohledně rozsahu všech provedených prací, včetně tzv. víceprací, a jejich kvality), který - podle názoru žalovaných - odvolací soud učinil bez zřetele na obsah znaleckých posudků a dalších provedených důkazů, jsou rovněž skutkového charakteru, a proto nemohou podléhat dovolacímu přezkumu. Obdobně je tomu s námitkou, že žalobce za odebíranou elektrickou energii nic neplatil; žalovaní na podkladě odlišného skutkového základu se snaží zpochybnit správnost právních závěrů, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu, resp. že žalobce se na jejich úkor bezdůvodně obohatil (§51 obč. zák., resp. §451 obč. zák.).
Ačkoliv žalovaní namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci, neposoudil-li v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06 a sp. zn. I. ÚS 342/09 smlouvu o dílo jako smlouvu spotřebitelskou, ve skutečnosti (podle obsahového vylíčení jejich námitek - §41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýkají, že žalobci neodepřel soudní ochranu; požadavek žalobce na zaplacení části ceny díla a víceprací totiž považují za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. s odůvodněním, že žalobce provedl práce opožděně, nekvalitně a zneužil vůči nim, vystupujícím v pozici spotřebitelů, svého postavení podnikatele. Jejich argumentace se odvíjí od nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Teprve na základě vlastní verze skutku prosazují názor, že odvolací soud měl posoudit výkon práva žalobce na zaplacení žalované částky v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Opět tak pomíjejí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Odkazy žalovaných na nálezovou judikaturu Ústavního soudu jsou tak z hlediska přípustnosti dovolání bezvýznamné.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud se při řešení otázky vypořádání smluvních stran po odstoupení žalobce od smlouvy o dílo odchýlil od judikatury dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3517/2011, neboť jde o nepřiléhavý odkaz. V uvedeném rozhodnutí totiž dovolací soud řešil zcela odlišnou situaci, kdy od smlouvy o dílo odstoupil nikoli zhotovitel podle §638 obč. zák. jako v nyní projednávané věci, ale objednavatel pro vady díla podle §642 odst. 2 obč. zák.; v tom případě nenáleží zhotoviteli poměrná část ceny díla, nýbrž strany smlouvy se vypořádají podle obecných ustanovení §457, §458 obč. zák. Závěry v odkazovaném rozhodnutí tudíž na nyní posuzovaný spor nedopadají.
Konečně se sluší připomenout, že odkazy žalovaných na obsah jejich předchozích podání nejsou v dovolacím řízení přípustné a že provádění dokazování nepřichází v dovolacím řízení v úvahu (§241a odst. 4, 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku pro jeho bezpředmětnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu