ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1280.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1280/2017-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Citibank Europe plc. , se sídlem North Wall Quay 1, Dublin, Irská republika, registrační číslo 132781 (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 281 98 131), zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému F. Č. , zastoupenému Mgr. Ing. Markem Schindlerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, o zaplacení 149.421,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 78/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 55 Co 174/2016-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Brože, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 11 C 78/2013-298, zastavil řízení „ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 500 Kč“ (výrok I.), zamítl žalobu „ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 6.640 Kč“ (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 149.421,39 Kč se smluvním úrokem v kapitalizované výši 20.938,70 Kč, se smluvním úrokem ve výši 23,99% ročně z částky 149.421,39 Kč od 13. 1. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 5.540 Kč od 13. 1. 2013 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 55 Co 174/2016-378, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně se podrobně vyjádřila k námitkám dovolatele a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, příp. jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání shledává žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za dosud neřešenou považuje v první řadě otázku, „zda lze v obchodních podmínkách smluv o kreditních kartách, resp. ve smlouvách o kreditních kartách, platně sjednat možnost poskytnutí dalších finančních prostředků v rámci programů podobných programu chytrá půjčka, aniž by byla splněna informační povinnost banky vyplývající z příslušných právních předpisů, a aniž by byl spotřebitel seznámen se splátkami, jejich výší, úrokovou sazbou, to vše pouze na základě ústní žádosti spotřebitele“. Současně odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení uvedené otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1098/2012.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že akceptací žádosti žalovaného ze dne 22. 5. 2008 o vydání kreditní karty došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o vydání kreditní karty č. 5101420000238839, tedy smlouvy o revolvingovém úvěru ve smyslu ustanovení §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Žalovanému byl doručen akceptační dopis a kreditní karta, kterou žalovaný aktivoval a čerpal z ní finanční prostředky. Podpisem uvedené žádosti žalovaný potvrdil, že obdržel a souhlasí se Sazebníkem a Obchodními podmínkami, které tvoří nedílnou součást předmětné smlouvy. Kromě standardních transakcí byla v bodě 18. Obchodních podmínek sjednána možnost klienta (žalovaného) aktivovat další programy k předmětnému kartovému účtu, mimo jiné i tzv. „Chytrou půjčku“, jejíž princip spočívá v převodu finančních prostředků na bankovní účet předem klientem (žalovaným) určený. Pro případ řádného nesplácení této půjčky bylo sjednáno oprávnění žalobkyně jednorázově převést zbývající záporný zůstatek zpět na kartový účet a požadovat předčasné splacení. Měsíčními výpisy z kreditní karty žalovaného za období od 21. 9. 2008 do 18. 1. 2013 a rozpočtem dluhu bylo prokázáno, že žalovaný prostřednictvím vystavené kreditní karty čerpal finanční prostředky žalobkyně formou výběrů z bankomatů, transakcemi u obchodníků a dále finanční částku poskytnutou v programu Chytrá půjčka. Žalovaný dohodnuté minimální měsíční splátky řádně neplnil. Písemným oznámením ze dne 7. 1. 2013 žalobkyně v souladu s Obchodními podmínkami zesplatnila (částkou 177.500,09 Kč) poskytnutý úvěr pro porušení smluvních ujednání.
Žalovaný v dovolání konstruuje (jako dovolacím soudem dosud neřešenou) právní otázku na základě vlastních, v řízení neprokázaných skutkových tvrzení, že účastníky byla sjednána (uzavřena) další (nová) smlouva o půjčce, a činí tak ve snaze prosadit, že tato nesplňovala podstatné náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalovaného), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že v případě tzv. „Chytré půjčky“ se jednalo o samostatný smluvní závazek a nikoliv pouze o kartovou operaci, jak dovodil odvolací soud. Žalovaný tedy sice zpochybňuje platnost ujednání o tzv. „Chytré půjčce“, avšak skutkovými námitkami. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není otázka „ způsobu změny obchodních podmínek, které byly součástí smlouvy o kreditní kartě “, kterou žalovaný - coby otázku dosud dovolacím soudem neřešenou a současně rovněž odchylující se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - nastoluje k dovolacímu přezkumu. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, totiž založil své rozhodnutí na tom, že smlouva o vydání kreditní karty, jejíž součást tvoří Obchodní podmínky žalobkyně, byla mezi účastníky uzavřena, neboť ze strany žalobkyně došlo k akceptaci žádosti žalovaného o vydání kreditní karty a také uzavřel, že v případě tzv. „Chytré půjčky“ nešlo o samostatný smluvní závazek, nýbrž pouze o formu čerpání finančních prostředků z již uzavřené smlouvy o kreditní kartě.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, pomíjí, že závěry dovozené v citovaném rozhodnutí na nyní projednávanou věc nedopadají pro její skutkovou odlišnost. Zatímco ve věci sp. zn. 32 Odo 442/2003 bylo prokázáno, že projev vůle jednajícího nedošel do sféry adresáta, v nyní posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný akceptační dopis vystavený žalobkyní obdržel. Stejné platí pro dovolací námitku, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1027/2010 při posouzení aktivní legitimace žalobkyně. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že vadné označení organizační složky žalobkyně bylo způsobeno písařskou chybou, kterou žalobkyně opravila podáním ze dne 11. 3. 2013. Bylo zřejmé, že vůle žalobkyně směřovala k označení mateřské společnosti a nikoli její organizační složky. Oproti tomu ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Odo 442/2003, se organizační složka zahraniční právnické osoby po celou dobu řízení dovolávala způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení.
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky - doprovázené odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4893/2015 a sp. zn. 29 Odo 988/2006 – že odvolací soud zatížil řízení vadami spočívajícími v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí a v porušení zásady koncentrace řízení.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu