ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1348.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1348/2018-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně GENERA s. r. o., se sídlem Mladá Boleslav, Palackého 267/II, IČO 47541075, zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, proti žalovanému V. J. , zastoupenému Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení 266 634 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C 61/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2017, č. j. 30 Co 148/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zuzany Nedomlelové, advokátky.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) změnil ve věci samé rozsudek ze dne 20. 10. 2016, č. j. 59 C 61/2016-86, kterým Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě o zaplacení částky 266 634 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – žalobou uplatněný nárok na odměnu za zprostředkování (§774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“/), neshledal po právu. Dovodil, že nárok zprostředkovatelky (právnické osoby jednající v rámci své podnikatelské činnosti) vůči spotřebiteli na odměnu (provizi) mohl vzniknout až realizací příslušného obchodu coby důsledku její činnosti; výsledky dokazování však neumožňují učinit závěr, že v daném případě prodej nemovitostí byl výsledkem dosaženým přičiněním žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, při řešení otázky práva zprostředkovatele na odměnu a otázky volby obchodního zákoníku u spotřebitelské smlouvy. Není srozuměna se závěrem, podle něhož jí odměna za zprostředkování nenáleží z důvodu neexistence platné smlouvy. Odvolacímu soudu zároveň vytýká, že „nesprávně aplikoval právo na jednoznačně zjištěný skutkový stav, když v daném případě, při neplatnosti volby režimu obchodního zákoníku, se předmětná smlouva řídí občanským zákoníkem“. Nesprávným shledává i závěr odvolacího soudu, že výsledky provedeného dokazování neumožňují dovodit, že uzavření kupní smlouvy o prodeji dotyčných nemovitostí bylo důsledkem jejího přičinění. Ujednání, že nárok na odměnu vzniká zprostředkováním příležitosti vlastníka (žalovaného) uzavřít se třetí osobou kupní smlouvu a zaplacením kupní ceny nebo její části, nelze podle jejího názoru považovat za ujednání v neprospěch spotřebitele, neboť nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k jeho újmě; spíše než o zprostředkovatelskou smlouvu jde o smlouvu nepojmenovanou.
Přípustnost dovolání spojuje žalobkyně dále s požadavkem, aby právní otázka řešená již v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2589/2010 byla dovolacím soudem nyní posouzena jinak. Odkazuje přitom na úpravu zákona č. 89/2012 Sb., která umožňuje i se spotřebitelem platně sjednat vznik nároku na odměnu k okamžiku splnění povinnosti zprostředkovatele zprostředkovat příležitost, aniž by šlo o tzv. „zakázané ujednání“. Nárok na odměnu je zachován i v případě, kdy k uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí došlo až po zániku smluvního vztahu a v danou chvíli bez přímé účasti zprostředkovatele, pokud ten svůj závazek splnil „nezpochybnitelným prvotním přičiněním“. Dovolatelka má za to, že zákaz volby podřídit smlouvu režimu obchodního zákoníku není, resp. nebyl výslovně uveden v žádné dosavadní právní normě a soudy tak aplikovaly pouze ustálenou judikaturu. Nová úprava zřejmě znamená překonání uvedeného judikátu, který byl přesto v daném případě a dlouho po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. aplikován odvolacím soudem, ač nárok na odměnu byl splatný až v okamžiku zaplacení kupní ceny, což samo o sobě vylučovalo, že by šlo o ujednání v neprospěch spotřebitele.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na správné skutkové i právní závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Nejprve je třeba poznamenat, že z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
V projednávané věci přitom dovolatelka ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň, že by měla být vyřešená (totožná) právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže být založena tvrzeným rozporem rozsudku odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud potvrdil závěry formulované Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 20 Co 433/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2011, na nichž Nejvyšší soud nevidí důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání v této věci, že v případě, že zprostředkovatel jako podnikatel poskytuje služby realitní kanceláře a v jejich rámci při uzavření a plnění smlouvy jedná, zatímco zájemce, fyzická osoba, v právním vztahu se zprostředkovatelem jako podnikatel nevystupuje, je zprostředkovatelská smlouva současně i smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení §52 obč. zák. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že strany se nemohou smluvně odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a dále že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (srov. §55 odst. 1 a 3 obč. zák.). To znamená, že smluvní vyloučení ustanovení §774 obč. zák. a jeho nahrazení dohodou, podle níž má zprostředkovatel právo na odměnu již jen na základě obstarání příležitosti k uzavření smlouvy, je neplatné, neboť je pro spotřebitele zjevně nevýhodnější. Z uvedených závěrů při posouzení nároku žalobkyně odvolací soud vycházel a nelze proto dovodit závěr, že by se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pro namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou jeho rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, Nejvyšší soud neshledává rovněž dovolání přípustným. Uvedené rozhodnutí je založeno na závěru, že volba obchodního zákoníku (podle §262 odst. 1 obch. zák.) pro regulaci zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s fyzickou osobou v postavení spotřebitele směřuje ke zhoršení jejího postavení, jestliže si strany dohodou nevyloučily aplikaci §651 obch. zák. Byť uvedené rozhodnutí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku cituje, nelze dovodit, že by na závěrech v něm uvedených (ohledně vzniku práva zprostředkovatele na provizi až po zániku smlouvy o zprostředkování, kdy teprve došlo k uzavření smlouvy, na kterou se vztahovala zprostředkovatelská činnost) jeho rozhodnutí spočívalo; po skutkové stránce v projednávané věci nebylo sporu o tom, že k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky (s výjimkou ukončení toliko výhradního zastupování) nedošlo.
Námitce, že důvodem pro nepřiznání nároku na odměnu byla „neexistence platné smlouvy“, neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který smluvní vztah mezi účastníky posoudil jako spotřebitelský vztah ze zprostředkovatelské smlouvy s tím, že nelze použít úpravu obchodního zákoníku. Odvolací soud shledal neplatnou dohodu o volbě práva podle §262 odst. 1 obch. zák., a neopodstatněnost nároku žalobkyně na odměnu odůvodnil zejména neplatností ujednání o odměně, kterým se účastníci měli odchýlit od úpravy uvedené v §774 obč. zák.
Závěry učiněné odvolacím soudem jsou v souladu s rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, v němž Nejvyšší soud k otázce možnosti dohody o volbě práva (a to ve skutkově prakticky totožné věci) poznamenal, že na rozdíl od úpravy zprostředkovatelské smlouvy obsažené v ustanovení §774 a násl. obč. zák., podle níž svědčí zprostředkovateli právo na odměnu pouze tehdy, byl-li výsledek dosažen jeho přičiněním, a to v dohodnuté výši, která musí být sjednána (pod sankcí relativní neplatnosti) v souladu s obecně závaznými právními předpisy, a právo na náhradu nákladů pouze tehdy, bylo-li to výslovně dohodnuto, obchodní zákoník v úpravě podle ustanovení §642 a násl. poskytuje podnikatelským subjektům, pro něž je tato úprava primárně určena, větší míru smluvní volnosti a dokonce podle jeho ustanovení §651 vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva. Podle ustanovení §2 odst. 3 obč. zák. si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Z toho vyplývá, že i v případě zprostředkovatelské smlouvy je možné za splnění uvedených podmínek vzájemná práva a povinnosti upravit odchylně od zákona. Ovšem podle ustanovení o ochraně spotřebitele, konkrétně podle §55 obč. zák., se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání posuzované zprostředkovatelské smlouvy přiznávající zprostředkovateli nárok na odměnu, na niž by měl podle článku 1.3. a 3.3. této smlouvy nárok teprve po uzavření zprostředkovávané smlouvy a dokonce po zaplacení kupní ceny, i tehdy, pokud k jejímu uzavření dojde bez jeho přičinění, je ujednáním, které se v neprospěch spotřebitele odchyluje od úpravy uvedené v ustanovení §774 a násl. obč. zák., a je tudíž podle ustanovení §55 odst. 1 obč. zák. (jež je nutno na posuzovaný vztah aplikovat podle ustanovení §262 odst. 4 věty první, části za středníkem, obch. zák.) neplatné.
Tvrdí-li dovolatelka, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, resp. namítá-li, že odvolací soud měl daný smluvní vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., pak je třeba odkázat na zásadu vyjádřenou v §3028 o. z., podle níž rozhodující pro určení použitelné právní úpravy je okamžik vzniku daného vztahu (nikoliv okamžik splatnosti sjednané odměny, jak dovozuje dovolatelka); sama okolnost, že by snad v režimu nové právní úpravy, jež však na danou věc použít nelze, mohlo dojít ke změně judikaturního náhledu, přípustnost dovolání nezakládá.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu