ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1760.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1760/2018-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce D. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, proti žalované E. Š. , zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 47, o 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 302/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 20 Co 309/2017-109, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dále také „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel je povinen vymezit, kterou z tam uvedených alternativ považuje za danou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 316/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 154/2015, dále viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3876/14); k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Dovolatelka předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v §237 o. s. ř. nevymezila. Pouze uvedla, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, neboť„je nezbytné, aby dovolací soud posoudil napadené rozhodnutí, jelikož odvolací soud se svým rozhodnutím při řešení právní otázky prominutí zmeškání lhůty odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, příp. uvedená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, (a) takovýto problém dovolacím soudem konkrétně doposud nebyl řešen a chybí tedy, vyjma obecně stanoveného postupu konkrétní řešení v tomto a obdobných případech.“
K její poznámce, že odvolací soud rozhodoval v rozporu se skutkovým stavem věci a zjištěný skutkový stav posoudil právně nesprávně, nutno pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož dovolatelka požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostála, Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR51/2013).
Bylo-li dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval. Nejsou-li totiž splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu