ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2294.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2294/2018-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce R. D. , zastoupeného Mgr. Karlem Nováčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti žalovanému J. V. , zastoupenému Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 8, o zaplacení 49 286 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 245/94-200, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, č. j. 14 Co 301/2003-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek ze dne 29. 3. 2002, č. j. 7 C 245/94-200, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 49.286 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za důvodné, jelikož podle jeho přesvědčení řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměn se závěrem, že žalobce včas (tzn. v březnu 1992) uplatnil právo z odpovědnosti za vady prodaného ojetého automobilu A. F., neboť odvolací soud při formulování tohoto závěru pominul podání žalobce ze dne 18. 2. 1993 (obsah žaloby) a ze dne 21. 7. 1992. Dovolatel navrhl, aby byly „napadené“ rozsudky zrušeny a věc vrácena „nalézacímu soudu“ k novému projednání a rozhodnutí.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I., bod 1. zákona č. 30/2000 Sb., čl. II. bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je pojmově vyloučena a dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přestože první ve věci vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 1997, č. j. 7 C 245/94-45, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1998, č. j. 19 Co 5/98-62, zrušen, stalo se tak pro pochybení soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci, aniž by odvolací soud zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem; přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být – ve smyslu citovaného ustanovení – přípustné pouze tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Nelze pominout, že je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp., jejichž řešení zpochybnil, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám takové právní otázky vymezoval, a tím nahrazoval plnění procesních povinností dovolatelem.
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou zcela bezcenné námitky dovolatele, že odvolací soud pominul listiny ze dne 18. 2. 1993 a ze dne 21. 7. 1992, že nálezová část posudku znalce Ing. Jiřího Janouška neodpovídá skutečným poměrům a že cena některých náhradních dílů je podstatně nižší, jak sám zjistil dotazem u jiného prodejce. Tyto výtky směřující proti skutkovým zjištěním nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem a je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpochybnitelný (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Argumentuje-li žalovaný v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy správně zjistily skutkový stav věci, musely by nutně uzavřít, že nárok žalobce není po právu.
Protože dovolatel neoznačil v dovolání žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo napadené rozhodnutí zásadní právní význam (k tomu srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, č. 23), a nenamítal ani rozpor s hmotným právem, nelze mít dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu