ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2805.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2805/2016-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244, proti žalovanému M. C. , zastoupenému Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě-Hrabové, Místecká 329/258, o zaplacení částky 619.442,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 117 C 8/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 Co 279/2015-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 13.406,80 Kč k rukám Mgr. Michala Mitury, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 Co 279/2015-187, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 117 C 8/2014-114, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2015, č. j. 117 C 8/2014-130, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 619.442,21 Kč spolu se 7,5 % úrokem z prodlení z částky 560.941,75 Kč od 28. 12. 2012 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jedna z nich je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, dospívá k závěru, že rozhodovací praxe dovolacího soudu není jednotná v otázce výkladu pojmu „smluvní penále“. Tento výraz je v jeho judikatuře vykládán jednou jako ujednání o smluvní pokutě a jindy jako ujednání o smluvených úrocích z prodlení.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Domáhá-li se revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen popsat, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Tomuto požadavku žalobce dostál (posuzováno podle celého obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) pouze ve vztahu k výkladu pojmu „smluvního penále,“ kde prosazuje názor, že tento pojem je dovolacím soudem vykládán v jeho rozhodnutích rozdílně.
Dovolatel si je vědom toho, že dovolací soud přijal závěr, podle něhož „otázku, zda výraz penále použitý stranami ve smlouvách lze vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009) … je tomu tak proto, že okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle podle §266 obch. zák. mohou být a také bývají případ od případu odlišné. Správnost výkladu projevu vůle pak záleží na tom, zda-li soud správně vyloží a aplikuje interpretační pravidla zakotvená v ustanovení §266 obch. zák.“
Se zřetelem ke shora uvedenému tak nelze dospět k závěru, že rozhodovací praxe dovolacího soud není jednotná při posuzování smluvního ujednání obsahujícího pojem „smluvní penále“, jelikož jeho rozhodnutí ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, nejsou ve vzájemném rozporu. Vycházeje z nosných důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, je pro závěr, zda jde o sjednané úroky z prodlení nebo o smluvní pokutu, určující výklad projevu vůle jednajících osob (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008). Dovozuje-li dovolatel rozpornou praxi dovolacího soudu z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, přehlíží, že toto rozhodnutí není založeno na řešení otázky výkladu ujednání „smluvního penále“, nýbrž na řešení otázky okamžiku promlčení práva na zaplacení smluvených úroků z prodlení; v rozsudku dovolacího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, se otázka výkladu dotčeného ujednání vůbec neřešila (určující byla otázka platnosti dohody o vyrovnání).
Ve vztahu k dalším právním otázkám zmiňovaným v dovolání žalobce nevymezil, které z předpokladů přípustnosti dovolání jsou v jejich případě naplněny; pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve větším rozsahu, než v jakém byl napaden odvoláním), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu