ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4778.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4778/2017-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně EKOBAL s.r.o., se sídlem v Praze 4, Hráského 1906/3 (identifikační číslo osoby 496 16 625), zastoupené Mgr. Markétou Hlavicovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 145/13, proti žalovanému I. S. , zastoupenému Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 5.624.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 81/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 28 Co 171/2017-469, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 28 Co 171/2017-469, potvrdil usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 38 C 81/2014-442, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost svého dovolání spatřuje žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Do prvně zmiňované kategorie řadí otázky
- zda může soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků ignorovat tvrzení, že žalovaný je účasten v dalších soudních sporech,
- zda z výše základního kapitálu společnosti (10.000.000 Kč) plyne nevěrohodnost tvrzení, že předseda představenstva vykonává funkci bez nároku na odměnu, a
- zda je namístě zohlednit výši vyměřeného soudního poplatku
Za dosud neřešené považuje otázky
- zda může soud při pochybnostech ohledně tvrzených skutečností vyhodnotit situaci k tíži žadatele, aniž jej vyzve k doplnění tvrzení,
- zda může obstát argumentace účastníka o jeho příjmu jen od jedné společnosti, ačkoliv je společníkem a členem orgánů ve více společnostech, a
- zda je nutno dokládat dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav novým posudkem, jestliže posudek předložený na podporu tvrzení byl vydán před pěti lety.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že poměry žalovaného neumožňují uzavřít, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudního poplatku. Akcentoval, že žalovaný v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuvedl všechny příjmy, které má z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, resp. zatajil, že je společníkem, členem statutárního orgánu nebo členem kontrolního orgánu šestnácti obchodních společností, z nichž např. Energy financial group a.s., má základní kapitál 10.000.000 Kč; tvrzení žalovaného, že mu tyto obchodní společnosti nic neplatí, hodnotil jako nevěrohodné. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaný nedodal aktuální potvrzení o jím tvrzeném špatném zdravotním stavu (předložil pouze potvrzení z roku 2012) ani nedoložil, jakou konkrétní práci nemůže vykonávat a o jaké příjmy měl v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu přijít.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda z jeho strany nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Žadatel o přiznání osvobození od soudních poplatků je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti, přičemž při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlíží soud (mimo jiné) k celkovým majetkovým poměrům žadatele, není tedy povinností soudu (jak se snaží žalovaný v dovolání dovodit) vyzývat žadatele k poskytnutí údajů, které žadatel sám neposkytnul. Soud není také povinen sám aktivně vyhledávat důkazní prostředky, neboť tato povinnost je uložena zákonem žadateli. Přiznání osvobození od soudních poplatků je opatřením výjimečným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Na otázky, které žalovaný předkládá dovolacímu soudu k přezkumu, dal Nejvyšší soud odpověď již v řadě svých rozhodnutí. Tak např. v usnesení ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1780/2016, zopakoval závěr, podle něhož „ je účastník povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti “ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovanému nelze přiznat osvobození od soudních poplatků či ustanovit zástupce z řad advokátů, již proto, že nedoložil své aktuální poměry, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu o nezbytnosti verifikace osobních a majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015, ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2282/2015, ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 301/2016, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2761/2016, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16).
Nelze přehlížet, že žalovaný sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, resp. z jeho skutkové verze poměrů, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a prosazuje, že skutečnosti, které v Prohlášení o svých majetkových poměrech neuvedl (zatajil), nemají vliv na posouzení žádosti. Odkazy žalovaného na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů nelze považovat za relevantní, neboť jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci.
Otázky, které žalovaný spojuje se svou účastí v obchodních společnostech, nejsou pro právní posouzení věci významné, neboť jsou založeny na skutkové verzi, které odvolací soud neuvěřil. Soudy obou stupňů navíc neodůvodnily svůj závěr pouze tím, že žalovaný je jednatelem konkrétní obchodní společnosti, ale vycházely ze zjištění, že daná obchodní společnost není jediná, ve které žalovaný působí.
Dovolací soud sdílí názor, který odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) přijal v napadeném usnesení, že žalovaný neprokázal, že jeho aktuální majetkové poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., jež je opatřením zcela výjimečným. Správně akcentoval, že potvrzení o zdravotním stavu žalovaného z roku 2012 jsou pro svou neaktuálnost nepoužitelné, že žalovaný neuvedl všechny okolnosti, jež jsou podstatné pro posouzení opodstatněnosti jeho žádosti, a zatajil, že kromě příjmu ze společnosti EDAX, s.r.o., kterou výlučně vlastní, je také společníkem, členem statutárního orgánu nebo členem kontrolního orgánu dalších šestnácti obchodních společností. Protože žalovaný svá tvrzení nepodložil a v Prohlášení zamlčel významné skutečnosti, musí nést důsledky tohoto právně závadného chování.
Nedůvodná je výtka žalovaného, že odvolací soud se „nezabýval výší soudního poplatku“. Není podstatné, že odvolací soud v napadeném usnesení výslovně nezmínil částku, která má být na soudním poplatku hrazena, jestliže vyhodnotil okolnosti, které vypovídají o poměrech účastníka (viz usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013), neboť teprve tehdy, uvěřil-li by tvrzením, které žadatel uvedl v Prohlášení, bylo na místě poměry žadatele konfrontovat s výší soudního poplatku.
Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není otázka „ zda může soud při pochybnostech ohledně žalovaným tvrzených a dokládaných skutečnostech bez dalšího situaci vyhodnotit k tíži žadatele, aniž jej vyzve k doplnění jeho tvrzení a důkazů “.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu