ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4906.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4906/2017-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, proti žalovanému V. G. , zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 327 455 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 211/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 5. 2017, č. j. 18 Co 48/2017-344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 15 C 211/2013-187, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 327 455 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 311 206 Kč za dobu od 13. 5. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části požadující zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 16 249 Kč za dobu od 13. 5. 2013 do zaplacení (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice 1 678 Kč (výrok III.) a žalobci, k rukám jeho zástupce Mgr. Stanislava Breie, advokáta, 178 047 Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 18 Co 48/2017-344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I. a III. a ve výroku IV. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů 163 017 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání shledává žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Je přesvědčen, že otázku „ vypořádání ze zaniklé smlouvy o dílo “ vyřešil odvolací soud v rozporu se závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 756/2012, sp. zn. 32 Odo 871/2004 a sp. zn. 26 Odo 1790/2006. Za dosud neřešenou považuje otázku, „ zda lze platně odstoupit od smlouvy o dílo dle §642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., když zhotovitel prováděl i jiné práce a zda je tyto nové práce třeba považovat za součást předmětu původní smlouvy o dílo, či se jedná již o novou smlouvu o dílo “. Žalovaný prosazuje, že mezi stranami nebylo jasné, co je předmětem smlouvy o dílo a nelze tudíž dovodit, za jaké vady odpovídá. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že zatímco jeho návrhy na doplnění dokazování nebral dostatečně v potaz, návrhům žalobce vyhověl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 7. 5. 2012 smlouvu o dílo, podle níž měl žalovaný pro žalobce provést stavební práce na domě postaveném na pozemku č. 120/4 v katastrálním území a obci Písek u Chlumce nad Cidlinou; 29. 5. 2012 a 12. 7. 2012 uzavřeli dodatky k této smlouvě. Dílo mělo být dokončeno nejpozději 31. 7. 2012. Žalobce žalovanému poskytl zálohy na cenu díla v celkové výši 317 400 Kč. Protože žalovaný neprovedl dílo včas (ve sjednané lhůtě) a výsledky jeho práce vykazovaly nedostatky, žalobce ho dopisem ze dne 21. 9. 2012 vyzval, aby zjednal nápravu, k čemuž mu poskytl lhůtu 3 týdnů. Žalovaný na výzvu nereagoval. Dopisem ze dne 23. 11. 2012 žalobce od smlouvy odstoupil proto, že nebylo včas hotovo a nebylo provedeno řádně ani v poskytnuté přiměřené lhůtě. Soudní znalec Ing. Antonín Vymetálek, CSc., ve znaleckém posudku, který vypracoval dne 15. 4. 2013, vyčíslil hodnotu díla bez vad, náklady na odstranění zjištěných vad díla a škodu, kterou při provádění díla žalovaný žalobci způsobil na okně a dveřích. Na základě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že žalobce odstoupil od platné smlouvy o dílo podle §642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), důvodně, neboť žalovaný dílo neprovedl včas, resp. v dodatečné přiměřené lhůtě, ani řádně. Dále dovodil, že žalovaný odpovídá žalobci rovněž za škodu, kterou mu způsobil při provádění díla (poškození okna a dveří).
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není žalovaným formulovaná otázka, která podle jeho přesvědčení nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (tj. „ zda lze platně odstoupit od smlouvy o dílo dle §642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., když zhotovitel prováděl i jiné práce a zda je tyto nové práce třeba považovat za součást předmětu původní smlouvy o dílo, či se jedná již o novou smlouvu o dílo “). Pro její řešení tudíž nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Nadto nelze přehlížet, že ve vztahu k této právní otázce žalovaný ani neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť své námitky staví na skutkové verzi (oproti odvolacímu soudu prosazuje), že mezi účastníky nebylo jasné, co bylo vůbec předmětem smlouvy o dílo (předmět díla nebyl vymezen přesně, resp. nelze dovodit, zda šlo o jednu či více smluv); žalobce mu tak vytýkal vadné provedení díla i v rozsahu, který nebyl sjednán, a jen stěží lze přistoupit na argumentaci, že se dostal se zhotovením díla do prodlení. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; dovolací soud z něj vychází. Regulérní není ani dovolací námitka, že odvolací soud při vypořádání mezi účastníky zaniklé smlouvy vycházel ze znaleckého posudku, který „ nemůže obstát “, neboť znalec ho doplnil o doložku ve smyslu ustanovení §127a o. s. ř. teprve dodatečně; žalovaný jejím prostřednictvím zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění, z nich soudy při právním posouzení věci vycházely. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že jeho návrhy na doplnění dokazování nebral dostatečně v potaz s tím, že nejsou účelné a pro věc přínosné, zatímco důkazním návrhům žalobce vyhověl, namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení. K takovým vadám dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (tento předpoklad naplněn není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014. Bezcenná je i polemika žalovaného s hodnocením v řízení provedených důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze s úspěchem napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nelze přisvědčit žalovanému, že odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 756/2012, 32 Odo 871/2004 a 26 Odo 1790/2006. Odkazy na tato rozhodnutí jsou nepřiléhavé, neboť Nejvyšší soud se v nich vyjadřoval k situacím, kdy stavební práce zhotovitel provedl na základě neplatné smlouvy o dílo, a jeho závěry jsou tudíž založeny na odlišném skutkovém základu. Nadto, vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že dezinterpretoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, přehlíží, že odvolací soud toto rozhodnutí Nejvyššího soudu sám neinterpretoval, zmínil ho pouze při rekapitulaci rozhodnutí soudu prvního stupně.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu