ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5488.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5488/2017-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně MIVO DEVELOPMENT s. r. o. se sídlem Praha 5, náměstí 14. října 1307/2, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Masarykovo náměstí 1, proti žalovanému M. H. , zastoupenému JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 434/23, o smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 76/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2016, č. j. 15 Co 117/2016-348, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.972 Kč, k rukám JUDr. Tomáše Krejčího, advokáta se sídlem Brno, Špitálka 434/23.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 6. 2015, č. j. 15 Co 402/2014-167, zrušil rozsudek ze dne 9. 9. 2014, č. j. 6 C 76/2011-129, kterým Okresní soud v Hodoníně zastavil řízení co do smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 300.000 Kč za dobu od 8. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 300.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a smluvní pokutu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.), a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 6 C 76/2011-304, zastavil řízení co do smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 300.000 Kč za dobu od 8. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 300.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 300.000 Kč za dobu od 1. 2. 2009 do 7. 3. 2011 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 15 Co 117/2016-348, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. ohledně smluvní pokuty změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), ve zbývající části výroku II. jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.) a nákladech řízení státu (výrok IV.).
Proti výroku I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání (§237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně IT credit s. r. o. dne 8. 2. 2008 uzavřeli smlouvu o půjčce, v níž se dohodli, že věřitelka poskytne žalovanému (dlužníku) 500.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s dohodnutými úroky ve výši 30.000 Kč do 31. 1. 2009 v pravidelných měsíčních splátkách po 10.000 měsíčně počínaje 29. 2. 2008 s tím, že poslední splátka ke dni 31. 1. 2009 měla činit 390.000 Kč. Ve smlouvě o půjčce si smluvní strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky, minimálně však 1.000 Kč za každý den prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně celý obnos žalovanému předala. Smlouvou ze dne 28. 4. 2010 byla pohledávka z půjčky za žalovaným postoupena na žalobkyni a postupitel tuto skutečnost oznámil žalovanému. Žalovaný půjčku splácel po 10.000 Kč měsíčně až do 14. 10. 2009, celkem vrátil 200.000 Kč.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že smlouva o půjčce byla uzavřena v souladu s §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je vzhledem k okolnostem neplatné pro jeho rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. z důvodu nepřiměřenosti, jelikož její výše není stanovena ve všech možných případech na přijatelných 0,5 % denně z dlužné částky, nýbrž pohyblivě (minimálně 1.000 Kč denně). V případě nižší dlužné částky by tak výše smluvní pokuty činila i několikanásobně více než 0,5 % denně (např. u dlužné částky 50.000 Kč by se jednalo již o 2 % denně), což ustálená judikatura Nejvyššího soudu hodnotí z pohledu dobrých mravů jako neakceptovatelné a nepřiměřené.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, kterou považuje za odvolacím soudem vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Její odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit, však neoznačují žádná rozhodnutí, která by odvolací soud nerespektoval. Žalobkyně předně prosazuje názor, že ujednání o smluvní pokutě obsahuje dvě od sebe oddělitelné možnosti stanovení denní výše smluvní pokuty - procentním vyjádřením 0,5 % z dlužné částky nebo pevnou částkou 1.000 Kč, přičemž poukazuje na to, že se v daném řízení domáhá právě jen 0,5 % z dlužné částky 300.000 Kč, tedy výše smluvní pokuty, kterou nelze vnímat jako nepřiměřenou a tedy neplatnou ve smyslu §39 obč. zák. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a domáhá se posouzení právního úkonu k okamžiku a podle okolností existujících v době jeho vzniku. Odvolací soud se však od závěru vyjádřeného v odkazovaném rozhodnutí neodchýlil, neboť platnost smluvní pokuty posuzoval k okamžiku, kdy si ji smluvní strany sjednaly. Výkladem obsahu ujednání o smluvní pokutě dospěl ke skutkovému závěru (v dovolacím řízení nezpochybnitelnému), že její výše se odvíjela od výše dlužné částky, přičemž v situaci, kdy sazba 0,5 % denně z dlužné částky nedosahovala 1.000 Kč, nahradilo ji ujednání o minimální pevné částce 1.000 Kč denně. Ve skutečnosti tak (byla-li dlužná částka nižší, např. 50.000 Kč) činila výše smluvní pokuty i několikanásobně více než 0,5 % denně. Jeho závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty a tedy neplatnosti tohoto ujednání pro jeho rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. nelze za současného přihlédnutí k ostatním okolnostem případu nic vytknout (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010). Odvolací soud nerozhodl ani v rozporu se závěry prezentovanými v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005, jelikož přiměřenost smluvní pokuty zvažoval z hlediska výše její denní sazby a významu a povahy zajištěného závazku, a nikoli z hlediska celkové výše smluvní pokuty závislé na době prodlení s úhradou dluhu. Přisvědčit nelze ani názoru žalobkyně, že rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští možnost posoudit smluvní pokutu sjednanou podle §544 obč. zák. jako ujednání částečně neplatné podle §39 obč. zák., popř. požadavek na zaplacení smluvní pokuty posoudit jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. (v oblasti občanskoprávních vztahů není upraveno právo soudu moderovat výši smluvní pokuty; absenci zákonné úpravy moderace nelze nahradit aplikací §3 odst. 1 obč. zák.). Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 95/2005, je nepřípadný, neboť na nyní posuzovanou věc nedopadá (zabývalo se smluvním úrokem, nikoli smluvní pokutou).
Prosazuje-li žalobkyně názor, že obě možnosti stanovení výše smluvní pokuty jsou oddělitelnými ujednáními ve smyslu §41 obč. zák., pak ve vztahu k této otázce nedostála obligatorní náležitosti dovolání, a to vylíčení jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Tato vada dovolacímu soudu neumožňuje zabývat se nastolenou otázkou. Obdobně je tomu i v případě nákladových výroků, k jejichž přípustnosti se v dovolání nijak nevymezuje.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 25. ledna 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu