ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.551.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 551/2017-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Zahradnická 140, proti žalovanému K. J. , zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze 1740/7, o 109.146.433 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 31 C 342/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2016, č. j. 14 Co 226/2016-393, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 31 C 342/2011-341, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 113.255.999 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2016, č. j. 14 Co 226/2016-393, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé v rozsahu částky 109.146.433 Kč, změnil jej ve vyhovujícím výroku o částce 4.109.566 Kč, potvrdil jej v blíže vymezené požadavku na zaplacení 7,75 % úroku z prodlení, ve zbývající části ukládající povinnost zaplatit úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 7.75 % úroku z prodlení z částky 2.690.000 Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení, z částky 440.000 Kč od 1. 4. 2010 do zaplacení a z částky 660.000 Kč od 1. 4. 2011 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné, neboť neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Žalobce předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v §237 o. s. ř. nevymezil.
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); takový údaj ovšem dovolání neobsahuje.
Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k právním otázkám, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Vytýká-li dovolatel soudům obou stupňů, že nepřihlédly k jeho doplňujícím tvrzením ohledně započítávané pohledávky na náhradu škody, že neprovedly navržené důkazy a současně kritizuje nedostatky v odůvodnění jejich rozsudků, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Posuzováno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný shora uvedenému požadavku nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu