ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.579.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 579/2018-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651/39, proti žalovanému M. K. , se sídlem v Kolíně, zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 194 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 82/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017, č. j. 32 Co 265/2016-393, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017, č. j. 32 Co 265/2016-393, se v rozsahu jeho třetího výroku, jímž žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal zaplacení částky 194 533 Kč s tvrzením, že jej žalovaný jako advokát zastupoval v řízení, které skončilo smírem, převzal pro něj od protistrany peněžitou částku (194 533 Kč) k vyplacení, přičemž účastníci sice sjednali zápočet této částky oproti žalobcem původně odsouhlasené částce představující odměnu za právní služby (343 446 Kč), podle žalobce je však dohoda o zápočtu neplatná.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 16. 9. 2015, č. j. 9 C 82/2010-300, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 32 Co 265/2016-393, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 8 952,50 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části ho potvrdil (výrok I), a rozhodl, že České republice ani žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výroky II a III).
Odvolací soud doplnil dokazování a dospěl k závěru, že účastníci měli vzájemné pohledávky k započtení, přičemž korigoval výši sporné částky s tím, že po provedeném zápočtu zbývá částka 8 952,50 Kč, kterou (včetně příslušenství) žalobci přiznal.
O nákladech řízení (mezi účastníky i státu) před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle §150 o. s. ř. Okolnosti zvláštního zřetele hodné shledal v tom, že u žalobce mohlo vlivem úrazu dojít k narušení emočních funkcí, přičemž jeho důvěra „v poskytnutí právních služeb žalovaným“ velmi pravděpodobně způsobila, že žalobce nedostatečně pečlivě kontroloval daný text (míněno patrně vyúčtování právních služeb), protože věřil, že je sepsán v jeho prospěch, ač byly vyúčtovány i úkony, které žalovaný neprovedl. Tato skutečnost sice nemá vliv na platnost právního úkonu učiněného žalobcem, ale odvolací soud ji při rozhodování o nákladech řízení zohlednil, neboť zaplacení nákladů řízení považuje vůči žalobci jednajícím „v emoční rozkolísanosti, která mohla ovlivnit i jeho následné kroky“ za nepřiměřeně tvrdé. Současně má za to, že nepřiznání náhrady nákladů se nemůže žalovaného dotknout v míře způsobilé přivodit mu majetkovou újmu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku o nákladech řízení mezi účastníky napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud měl o nákladech řízení rozhodnout podle §142 odst. 2 nebo 3 o. s. ř. a pochybil, aplikoval-li §150 o. s. ř. za situace, kdy podle jeho přesvědčení nebyly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele, přičemž se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vycházel také z nesprávně a nedostatečně zjištěných skutečností, jež jsou pro toto posouzení podstatné. Napadené rozhodnutí navíc není - v souladu se závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na něž odkazuje - řádně odůvodněno. Podle dovolatele posouzení splnění podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. závisí na otázce, zda lze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení založit na závěru, že se jejich nepřiznání negativně nedotkne majetkových poměrů žalovaného, ačkoliv o těchto poměrech nebylo nic zjištěno, dále na otázce, zda při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných lze pominout postoj žalobce v průběhu řízení vedoucí k průtahům, a na otázce, zda lze pominout, že se žalobci v průběhu řízení dostalo plnění ve výši 2 664 000 Kč. Uvedené otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle úpravy zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při aplikaci §150 o. s. ř. v rámci rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, vedoucí k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, jež je – stejně jako všechna další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněný pod číslem 4/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dále vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil jeho základní limity. Ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko, že §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o svévolný postup, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rovněž vysvětlil, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, uveřejněný pod číslem 26/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, uveřejněný pod číslem 181/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Shora uvedenými závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v celé řadě dalších svých rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014), a zejména též v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – v souzené věci neřídil, pominul-li, že žalobce byl ve sporu úspěšný pouze částečně, a založil-li aplikaci §150 o. s. ř. toliko na okolnostech na jeho straně, aniž se zabýval všemi okolnostmi pro posouzení dané věci, jak bylo naznačeno výše, včetně posouzení dopadů takového rozhodnutí do majetkových poměrů žalovaného. Okolnosti týkající se postupu účastníků před podáním žaloby jsou totiž ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu jen jedním z důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž by se ve smyslu §150 o. s. ř. mohlo jevit nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Důvod pro jejich nepřiznání nelze založit toliko na okolnosti, že žalovaný byl při vyúčtování právních služeb „nedostatečně pečlivý“, resp. na pravděpodobnostním závěru o možném narušení jeho emočních funkcí. Závěr, že žalovaný vyúčtoval i úkony právní pomoci, které nebyly vůbec provedeny, se projevil ve výsledku sporu, takže rovněž bez dalšího nemůže být sám o sobě důvodem zvláštního zřetele hodným pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému.
Nelze přehlédnout, že žalovanému nebylo umožněno reagovat na možnou aplikaci §150 o. s. ř. odvolacím soudem, neboť před vyhlášením rozsudku nebyl vyzván k vyjádření k předpokládanému postupu odvolacího soudu ve věci užití §150 o. s. ř. Své argumenty tak mohl žalovaný předložit až v souvislosti s podaným dovoláním. V případě opakované aplikace §150 o. s. ř. se bude muset odvolací soud vypořádat s argumenty žalovaného vůči takovému postupu.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a předpoklady pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. ve věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu