ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.6076.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 6076/2017-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Statutárního města Mladá Boleslav, se sídlem úřadu v Mladé Boleslavi, Komenského nám. 61 (identifikační číslo osoby 002 38 295), zastoupeného Mgr. Ondřejem Pivoňkou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, proti žalovaným 1) K. M. , a 2) L. V. , obou zastoupeným JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o zaplacení 155.250 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 59/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2016, č. j. 36 Co 219/2016-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Pivoňky, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, č. j. 15 C 59/2013-36, zamítl žalobu o zaplacení 155.250 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 36 Co 219/2016-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 155.250 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Přípustnost dovolání spatřují žalovaní v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně například s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 203/2014, sp. zn. 33 Cdo 890/2002, sp. zn. 33 Cdo 875/2005, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009 nebo sp. zn. 33 Cdo 4932/2010, posoudil právní otázku platnosti sjednání smluvní pokuty, dovodil-li, že ujednání obsažené v kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dne 19. 3. 2009, neodporuje dobrým mravům.
Žalobce se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce s žalovanými uzavřel dne 19. 3. 2009 kupní smlouvu, jíž jim prodal nebytový prostor č. v domě čp. v Mladé Boleslavi II, postaveném na stavební parcele č. , spolu se specifikovaným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku, za dohodnutou kupní cenu 310.500 Kč. V kupní smlouvě (v článku VIII odst. 1 písm. a/) se kupující zavázali přenést svůj závazek zákazu provozování určitých (ve smlouvě specifikovaných) podnikatelských činností v nebytovém prostoru na případného dalšího kupujícího; v případě porušení tohoto závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 50 procent z kupní ceny. Dne 28. 2. 2011 uzavřeli žalovaní kupní smlouvu, jíž převedli vlastnické právo k nemovitostem na; tato kupní smlouva neobsahovala závazek kupujícího neprovozovat v převáděném nebytovém prostoru určité podnikatelské činnosti. Na výzvu žalobce k zaplacení smluvní pokuty nereagovali.
Zásadně je nutno uvést, že účelem smluvní pokuty – právního prostředku zajištění závazků – je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění smluvní povinnosti. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné pohledávky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pojem dobrých mravů činí z §3 odst. 1 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“) právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejíž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017).
Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62). Vycházejíc z uvedeného soudní praxe při úvaze o obsahu a rozsahu „přiměřenosti“ ujednání o smluvní pokutě akcentovala, že je třeba zejména přihlédnout k již zmíněnému účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty, k příčinám, proč celková výše smluvní pokuty dostoupila požadované částky, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti smluvního ujednání věřitele a dlužníka v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti §39 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
Odvolací soud se zabýval rozhodnými okolnostmi a jeho úvaha, že výše sjednané smluvní pokuty není nepřiměřená a že výkon práva žalobce konvenuje dobrým mravům, jsou v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008). Odvolací soud v rámci svých úvah o přiměřenosti smluvní pokuty zvážil nejen samotný účel smluvní pokuty, která - jak zdůraznil - jako jeden z prostředků zajištění závazku má zároveň preventivní, sankční i uhrazovací funkci, nýbrž neopomenul zohlednit též záměr žalobce regulovat, resp. omezit určité druhy podnikání tak, aby byly provozovány v těch částech města, kde jsou vhodné. Záměr regulovat podnikatelské aktivity v místě a příslib kupujícího respektovat tuto regulaci, měl pro žalobce tak zásadní význam, že byl promítnut i do výše kupní ceny a zajištění závazku. Za zjištěného stavu sjednaná výše smluvní pokuty ve výši 50% z kupní ceny nebytového prostoru (155.250 Kč) není nepřiměřená a nepřekračuje sledovaný účel spočívající jednak v pohrůžce kupujícímu dostatečně citelnou majetkovou sankcí a jednak v dostatečném zabezpečení prodávajícího pro případ nesplnění zajištěného závazku. Úvaha odvolacího soud ústící v závěr, že ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v kupní smlouvě ze dne 19. 3. 2009 není v rozporu s dobrými mravy a je tudíž platné, není zjevně nepřiměřená.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Právě takovou je žalovanými formulovaná otázka „ přechodu závazku z vlastníka nemovitosti na nového nabyvatele“ .
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu