ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1077.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1077/2018- 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 27/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje ,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 10 T 27/2015, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v P. dne 9.9.2014 v 17.30 hodin jako řidič osobního vozidla Volvo, při jízdě po vozovce J. ulice označené jako vedlejší, směrem ke křižovatce ulic M., J., v úmyslu přejet ulici M. a vjet na vozovku účelové komunikace k V. P., která ústí do ulice M. šikmo proti ulici J., maje povinnost jednak dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po vozovce M. ulice označené jako hlavní, jednak respektovat dopravní značení „Přikázaný směr jízdy vpravo“, nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, přičemž neviděl zleva přijíždějícího cyklistu K. R., jedoucího po vozovce M. ulice ve směru od náměstí M. H., vjel s vozidlem, které dávalo znamení o změně směru jízdy vpravo do křižovatky a vzápětí poté, co se zařadil na vozovku M. ulice ve směru přikázaného směru jízdy, téměř vozidlo zastavil, dal přednost třem protijedoucím vozidlům jedoucím směrem k náměstí M. H., poté dal znenadání znamení o změně směru jízdy vlevo a to v době, kdy byl cyklista vzdálen od zadní části automobilu maximálně 3,5 metru, počal odbočovat vlevo na účelovou komunikaci vedoucí k vodárně, tedy v době, kdy již byl zleva objížděn cyklistou K. R., čímž porušil jednak ustanovení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, ustanovení §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona a též ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, v důsledku čehož došlo k nárazu bicyklu řízeného K. R. do prostoru levé přední části vozidla řízeného M. Š., neboť K. R. nebyl schopen pro krátkou vzdálenost, kdy M. Š. na vozovce M. ulice začal odbočovat vlevo, střetu s jeho vozidlem zabránit, K. R. tak způsobil zranění spočívající v lehkém otřesu mozku a zlomenině člunkové kosti levé ruky s následným podstatným omezením při výkonu obvyklých životních úkonů po dobu delší než 7 dnů.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. Š. odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka České Budějovice a Plzeň, se sídlem České Budějovice, Klaricova 19, částku 9.333 Kč a poškozenému K. R., trvale bytem A., T., částku 34.307 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. R., trvale bytem A., T., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 10 T 27/2015, podali obviněný M. Š. a Okresní státní zástupce Plzeň-město odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby ze shora popsaného žalovaného skutku, kvalifikovaného jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti dle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození K. R., trvale bytem A., T., toho času bytem P., H. a Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání Okresního státního zástupce Plzeň-město bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněného M. Š., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání zopakoval, že Okresní soud Plzeň-město vymezil skutek z majoritní části shodně s obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město s tím rozdílem, že do popisu skutkových zjištění nezahrnul skutečnost, že obviněný poškozenému při vjezdu z ulice J. na ulici M. nedal přednost v jízdě, a naopak do něj zahrnul zjištění stran použití světelných znamení o změně směru jízdy a také přesně vymezil konkrétní povinnosti zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), které měl obviněný porušit. Šlo v pořadí již o třetí odsuzující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město v této trestní věci. Obviněný M. Š. byl totiž uvedeným přečinem uznán vinným již rozsudkem ze dne 29. 1. 2016 a posléze rozsudkem ze dne 26. 8. 2016. Oba však Krajský soud v Plzni z podnětu podaných odvolání zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Plzni poté rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018 tím způsobem, že obviněného obžaloby zprostil, jelikož dospěl k závěru, že obviněný neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, jeho jednání proto nelze kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. S právním závěrem Krajského soudu v Plzni se však podle nejvyššího státního zástupce nelze v plném rozsahu ztotožnit.
Pokud jde o výčet povinností eventuálně porušených řidičem v posuzované trestní věci, je namístě ztotožnit se se soudy obou stupňů v tom směru, že skutková zjištění neumožňují učinit spolehlivý závěr svědčící pro to, že obviněný M. Š. při vjíždění do křižovatky nedal přednost v jízdě poškozenému K. R. jedoucímu po hlavní komunikaci. Jinak řečeno ˗ a to i s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. Tomáše Wirlanda, který hodnotil mj. možnost odvrácení střetu cyklistou při variantách s různými počátečními vzdálenostmi jízdního kola před střetem ˗ nelze dovodit, že by obviněný porušil také povinnost vymezenou v §22 odst. 1 zákona o silničním provozu, jak se této změny v neprospěch obviněného domáhal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Plzni v podaném odvolání. Obdobně je možné shledat opodstatněným závěr odvolacího soudu, že obviněný fakticky neporušil příkaz uložený příkazovou značkou C 3a „přikázaný směr jízdy zde vpravo". V jeho případě tedy nelze dovozovat ani porušení povinnosti vymezené v §4 písm. c) zákona o silničním provozu spočívající v tom, že se řádně neřídil dopravními značkami. Nejvyšší státní zástupce však konstatuje, že důvody, proč tomu tak není, vyplývají v zásadě z jiných okolností, než jaké zmiňuje Krajský soud v Plzni na straně 5 rozsudku.
Příkazové značky se umísťují tam, kde příkaz začíná nebo končí. Ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb. účinné do 31. 12. 2015 (a tedy v době, kdy k projednávanému jednání došlo), kterou se prováděla pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, přitom stanovila, že zákaz, omezení nebo příkaz vyplývající ze svislé dopravní značky končí ˗ s jistými výjimkami tam uvedenými, které se však dopravní značky C 3a netýkaly ˗ na vzdálenější hranici nejbližší křižovatky, pokud není dříve ukončen jinak (je v tomto směru vhodné doplnit, že od 1. 1. 2016 je účinná nová vyhláška č. 294/2015, která v §3 odst. 3 stanoví, že zákaz, omezení nebo příkaz je ukončen nejbližší křižovatkou nebo příslušnou dopravní značkou). Podle §2 písm. w) zákona o silničním provozu je křižovatkou místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují; za křižovatku se však nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci. Podle §2 písm. x) zákona o silničním provozu pak platí, že hranice křižovatky je místo vyznačené vodorovnou dopravní značkou „Příčná čára souvislá“, „Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost v jízdě!“ nebo „Příčná čára souvislá s nápisem STOP“; tam, kde taková dopravní značka není, pak tvoří hranici křižovatky kolmice k ose vozovky v místě, kde pro křižovatku začíná zakřivení okraje vozovky.
Z uvedeného nejvyšší státní zástupce dovozuje, že není-li vyústění účelové komunikace od vodárny, na kterou chtěl se svým vozidlem obviněný odbočit, křižovatkou, v místě nehody se jednalo nutně o jednu křižovatku ve tvaru písmene „T“ s hlavní ulicí M. a vedlejší ulicí J. Šikmo proti ulici J. pak navazovala zmiňovaná účelová komunikace vedoucí k vodárně. Byla-li příkazová značka přikazující jízdu ve směru šipky umístěna před touto křižovatkou, přičemž příkaz podle výše uvedené vyhlášky skončil na vzdálenější hranici nejbližší křižovatky, touto nejbližší křižovatkou byla právě ona křižovatka tvaru „T" ulic M. a J. Opačný závěr založený např. na tom, že nejbližší křižovatkou je až první následující křižovatka za ní, by postrádal logiku. Fakticky by např. znemožňoval odbočení vozidel na jiné účelové komunikace z ulice M. do té doby, než by se v místě objevila další křižovatka.
Pokud jde o hranici předmětné křižovatky, tu vyznačil znalec z oboru dopravy Ing. Tomáš Wirland na obrázku č. 19 na str. 32 vypracovaného znaleckého posudku. Porovnáním závěrů znaleckého posudku a tam umístěných fotografií je pak zřejmé, že k nehodě došlo až za hranicí křižovatky. Jinak řečeno, až za hranicí křižovatky se nacházelo místo, kde obviněný započal odbočovat k vodárně a kde došlo ke střetu motorového vozidla a jízdního kola. To, že k zahájení manévru odbočování obviněným došlo až za hranicí křižovatky, pak znalec zmiňuje např. i na str. 39 posudku. Současně poukazuje na atypickou trajektorii jízdy obviněného, kterou označuje za „něco na pomezí otáčení a odbočování“. S odkazem na přílohu č. 3 posudku pak dodává, že obviněný zahájil manévr v místech mimo přirozený koridor jízdy z ulice M., neboť nejzazší polohou pro realizaci odbočování je přibližně poloha reálného vozidla s bílou střechou nacházející se na leteckém snímku v příloze 3. Nicméně porovnáním obrázku č. 19 na str. 32 posudku a přílohy č. 3 je zřejmé, že i tato poloha, znalcem označená jako nejzazší místo k odbočení, leží těsně za hranicí křižovatky, tedy v místech, kde již příkaz uložený příkazovou značkou skončil. Shodně s odvolacím soudem je proto třeba dovodit názor, že příkaz uložený příkazovou značkou obviněný M. Š. neporušil.
Pokud jde o průběh skutkového děje, první významnou okolností je moment, kdy obviněný vjížděl z vedlejší ulice na hlavní. Třebaže nebylo jednoznačně prokázáno, že by v tomto momentu poškozenému nedal přednost v jízdě, je nepochybné, že řízení motorového vozidla se plně nevěnoval, jelikož jak sám potvrdil, cyklistu údajně neviděl. Na tomto místě je rovněž vhodné zopakovat, že obviněný vjel na ulici M. v okamžiku, kdy věděl, že bezprostředně za hranicí křižovatky bude odbočovat vlevo na účelovou komunikaci vedoucí k vodárně. Poté, co obviněný vjel na hlavní komunikaci, poškozený K. R. vychýlil směr své jízdy doleva, jelikož očekával, že obviněný zrychlí na běžnou rychlost jako ostatní řidiči. Nepředpokládal, že obviněný bude odbočovat doleva. Šlo tedy o reakci na situaci, kdy nebylo poškozenému zřejmé, proč se automobil řízený obviněným pohybuje téměř krokem.
V návaznosti na uvedené nejvyšší státní zástupce připomíná, že znalec hodnotil dvě varianty možnosti odvrácení střetu cyklistou, a to ve vazbě na počáteční vzdálenost bicyklu před místem střetu. Při variantě s počáteční vzdáleností 67,1 m, kterážto by znamenala, že obviněný při vjezdu z vedlejší ulice J. na hlavní ulici M. z technického hlediska dal poškozenému přednost v jízdě, mohl cyklista střetu zabránit či předejít tím způsobem, že by v reakci na najíždění vozidla na hlavní vozovku nerealizoval manévr předjíždění, ale postupně by zpomaloval a zachovával přímý směr jízdy. Došlo by tak k vyrovnání rychlosti s vozidlem obviněného při zachování bezpečného podélného odstupu. Naopak při variantě s počáteční vzdáleností 50,6 m, kterou by bylo namístě z technického hlediska označit již za nedání přednosti v jízdě cyklistovi, by k odvrácení střetu cyklistou vedl manévr, kdy by současně neintenzivně brzdil a vyhýbal vlevo, přičemž po následném snížení rychlosti a poodjetí vozidla by se vrátil zpět k pravému okraji vozovky.
Vyjdeme-li ze závěru pro obviněného příznivějšího, tedy že jeho jednání nelze hodnotit jako nedání přednosti v jízdě, pak je na místě označit reakci poškozeného, tedy jeho vybočení směrem doleva, za nesprávnou. Nicméně je zapotřebí dodat, že poškozený tak reagoval v momentě, kdy mohl vzdálenost od vozidla obviněného, jehož velmi pomalou jízdou po vjetí do křižovatky byl překvapen, pouze odhadovat. Nemohl ani vědět, že řidič vozidla bude odbočovat vlevo (koneckonců totéž by se týkalo i varianty druhé, neboť ani v tom případě by poškozenému v okamžiku volby reakce na aktuální dopravní situaci z ničeho neplynulo, že obviněný hodlá odbočovat vlevo). Ačkoli je při první variantě hovořeno o manévru předjížděn, poškozený prvoplánově neměl v úmyslu vozidlo předjet. Předpokládal, že automobil zrychlí a pojede dál, současně mu však nebylo známo, proč nezrychluje. V další fázi skutkového děje zapnul obviněný ukazatel směru doleva a aniž by věnoval pozornost provozu za sebou, manévrem, který znalec označil za „něco na pomezí otáčení a odbočování“, odbočil doleva a srazil poškozeného cyklistu. Obviněný cyklistu zřejmě neviděl, ačkoli ho vidět měl a mohl. Jak potvrdil znalec Ing. Tomáš Wirland, dříve, tedy před zapnutím ukazatele směru, poškozený nemohl z ničeho usuzovat, že obviněný bude odbočovat vlevo. Po zapnutí ukazatele pak na jakoukoli reakci k zabránění střetu neměl dostatek času ani prostoru. Skutková zjištění tedy zjevně nasvědčují tomu, že obviněný neviděl poškozeného hned ve dvou klíčových momentech své jízdy. Jednak ještě v okamžiku, kdy z vedlejší ulice J. vjížděl na ulici M., a podruhé pak před zahájením manévru odbočení vlevo na účelovou komunikaci k vodárně. Vzhledem k tomu, že měl faktickou možnost poškozeného vidět, je evidentní, že kontrolu pohledem vedle vozidla a za něj řádně neprovedl. Porušil proto, a to způsobem zásadním, především povinnosti vyplývající z §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. S přihlédnutím k tomu, že nikterak výjimečným následkem porušení těchto povinností jsou zpravidla dopravní nehody s vážnými následky na majetku či zdraví osob, je namístě označit je za důležité povinnosti uložené zákonem.
Krajský soud v Plzni dále dovodil absenci znaku porušení důležité povinnosti ze spoluzavinění poškozeného, které označil dokonce za zásadní pro vznik nehody. Nejvyšší státní zástupce k této problematice odkázal ve svém dovolání na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. Podle závěrů vtělených do zmíněného rozhodnutí je třeba při zkoumání naplnění znaku porušení důležité povinnosti pachatelem v konkrétně posuzovaném případě hodnotit kauzální význam jednání poškozeného. Závěr, zda je aplikace uvedeného zákonného znaku při kvalifikaci skutku pachatele odůvodněna, je třeba učinit s přihlédnutím k posouzení vlivu jednání osoby, u níž konkrétní účinek (a tím tedy následek jako znak objektivní stránky) upravený příslušným ustanovením trestního zákoníku, jehož aplikace přichází s ohledem na konkrétní zjištění posuzovaného skutku v úvahu, nastal.
V posuzované věci byl s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěné v místě nehodového děje kauzální význam jednání poškozeného pro vznik dopravní nehody a škodlivého následku na jeho zdraví v porovnání s kauzálním významem jednání obviněného podstatně menší. Jednání poškozeného bylo vyvoláno jednáním obviněného, který jízdu křižovatkou a posléze odbočení na účelovou komunikaci evidentně podcenil. V okamžiku, kdy obviněný do křižovatky vjel a pohyboval se v podstatě krokem, poškozený nemohl rozlišit, zda byla správnou reakce přibrzďovat a držet se při pravém kraji vozovky (tak by podle znalce mohl zabránit střetu, pokud bylo vycházeno ze vzdálenosti bicyklu od místa střetu 67,1 m) nebo byla odpovídající reakce přibrzďovat a vybočovat doleva ke středu (tak by podle znalce mohl zabránit střetu, pokud bylo vycházeno ze vzdálenosti bicyklu od místa střetu 50,6 m). Poškozený se proto rozhodl o vyhnutí obviněnému po levé straně. Je současně pravdou, že obviněný s automobilem fakticky nestál a zejména tedy z hlediska §16 zákona o silničním provozu se o objíždění jednat nemohlo. Nicméně i pokud by manévr poškozeného šel označit za předjíždění, podstatné je, že tato jeho reakce byla vyvolána chováním obviněného. Předjíždění přitom bylo zahájeno a realizováno ještě v místech, kde to zakázáno nebylo. Ačkoli cyklista může podle §57 odst. 4 zákona o silničním provozu v jistých situacích předjíždět či objíždět motorová vozidla i zprava, zcela jistě není vyloučeno, aby motorové vozidlo předjel i zleva tak, jak to činí jíní účastníci silničního provozu. Závěr Krajského soudu v Plzni prezentovaný na stranách 6-7 rozsudku proto považuje nejvyšší státní zástupce za nesprávný.
Podstatným pro vznik nehody tedy bylo porušení důležitých povinností vyplývající z §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona o silničním provozu řidičem automobilu, jinak řečeno to, že obviněný se řádně nevěnoval provozu, v okamžiku odbočování vlevo ani předtím se nepřesvědčil o situaci za sebou, a v návaznosti na to ohrozil účastníka silničního provozu jedoucího za ním, resp. ublížil mu na zdraví. Z uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018 a rovněž všechna případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. Š., který se prostřednictvím své obhájkyně dne 24. 7. 2018 vyjádřil. Ve svém vyjádření namítl, že provedené důkazy nedávaly podklad pro závěr, že by nedal poškozenému přednost. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že přemýšlel o tom, jaký manévr hodlá obviněný uskutečnit, neboť vnímal jeho jízdu jako pomalou. Za situace, kdy sledoval jeho jízdu, nemusel přemýšlet o žádných složitých manévrech, mohl pokračovat ve své jízdě po pravé straně silnice a nevolit neslučitelný manévr jako na motocyklu. Obviněný nemohl předpokládat, že cyklista pojede ke středu vozovky, a to zejména při znalosti, že cyklisté mají povinnost jezdit při pravém okraji. Tvrzení, že obviněný jel pomalu, prokazatelně nikoli na pravé straně vozovky nutně vede k závěru o špatně zvolené technice jízdy poškozeným. Věc byla velmi obtížně prokazována a odvolací soud podrobně a precizně zvažoval a posuzoval výsledky provedených důkazů s pečlivostí oprostit se od hypotéz, co mohl či nemohl ten který účastník v dané situaci dovozovat. Obviněný pak odkazuje na obsah podaných odvolání a považuje závěry odvolacího soudu za zcela odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Závěrem proto činí návrh, aby Nejvyšší soud dovolání podané nejvyšším státním zástupcem jako neopodstatněné odmítl.
V doplnění svého vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 8. 2018 uvedl, že jej překvapila argumentace obsažená v dovolání, že poškozenému neposkytl první pomoc, když jej osobně odvezl na vyšetření do nemocnice. Dále uvedl, že okresní soud i státní zastupitelství, ačkoliv již několikrát svá vyjádření a rozhodnutí změnily, konečně souhlasí se skutečnostmi, že cyklistovi byla dána přednost v jízdě při najíždění na hlavní silnici a že nedošlo k porušení příkazové značky přikázaného směru vpravo. Dále je ovšem dovolání nejvyššího státního zástupce plné subjektivních domněnek a jednostranného pohledu na věc, když veškeré skutečnosti posuzuje výhradně v neprospěch obviněného. Uvádí, že nejen on, ale taktéž poškozený cyklista by měl zachovávat pravidla silničního provozu, uvedená v §4 písm. a), b) zákona o silničním provozu, tedy chovat se ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování přizpůsobit dopravně technickému stavu pozemní komunikace, a rovněž povinnost řídit se pravidly silničního provozu. Není pravdou, že by se dostatečně nevěnoval řízení, ale naopak, cyklista se nevěnoval dostatečně provozu před ním a ani nepřizpůsobil svou jízdu situaci na komunikaci, která byla v té době v rekonstrukci. Celá výpověď poškozeného je tomu důkazem, když uvádí, že viděl vozidlo, jak se napojilo na hlavní komunikaci a opravdu pomalu se pohybovalo vpřed. V tomto okamžiku cyklista nijak na vozidlo nereagoval. Začal se přibližovat a mírně brzdit a jak je zvyklý z motorky, najel si ke středu vozovky. Bohužel jak sám uvádí, má špatný odhad vzdálenosti, ale uvedl, že začal intenzivně brzdit, když byl vzdálený několik metrů od vozu. Tímto tvrzením lze dovodit, že buď neměl kolo přizpůsobené jízdě na komunikacích, nebo nebrzdil vůbec, protože aby nezastavilo kolo na takové vzdálenosti při intenzivním brzdění, je na základě konzultace s odborníky nemožné. Nejvyšší státní zástupce se dále opírá o znalecký posudek, který je pouze orientační, a jak uvedl sám znalec, kvůli nedostatku informací jsou jím vzdálenosti udané též pouze orientační. Stejně tak i rychlost, kterou uvedl ve svém posudku, se dá za takového kopce lehce překonat. Navíc manévr, když cyklista vybočuje vlevo, pokud nechtěl předjíždět, ale pouze čekal, že auto zrychlí a pojede rovně, je absolutně nelogický. O jednání a chování cyklisty se nejvyšší státní zástupce však téměř vůbec nezajímá, nebo jej dokonce obhajuje a upravuje si tak zákon ve prospěch poškozeného. Jedná se pouze o hypotetické názory, které nejsou nijak podloženy důkazy, tak jako vzdálenosti upravené znalcem, které jsou pro nedostatek důkazů pouze orientační, a proto je nelze brát za průkazné. Proto tvrzení, že podstatným pro vznik dopravní nehody bylo porušení důležitých povinností řidičem automobilu, považuje za nepravdivé a urážející. S ohledem na výše uvedené je přesvědčen, že je nevinný a žádá Nejvyšší soud, aby podané dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl, nebo aby byl zproštěn obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018 i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost, kterou přitom nevylučuje ani spoluzavinění jiných osob, např. poškozeného. Předpokladem trestní odpovědnosti je tedy vznik následku v podobě újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, k níž došlo jednáním (konáním či opomenutím) pachatele, který porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že v projednávaném případě došlo u poškozeného cyklisty K. R. v důsledku střetu s vozidlem obviněného M. Š. k lehkému otřesu mozku a zlomenině člunkové kosti levé ruky s následným podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu zhruba 1 měsíce. Takové zranění je namístě označit za ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Dále je třeba posoudit, zda jednáním obviněného došlo k porušení důležité povinnosti řidiče, resp. zda ke zmíněné újmě na zdraví došlo v příčinné souvislosti s takovým jednáním.
V posuzované věci považuje Nejvyšší soud za přiléhavé odkázat, pokud jde o problematiku porušení důležité povinnosti v dopravě, na svou konstantní judikaturu a také komentář k trestnímu zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1577 a násl.), z něhož vyplývá, že ne v každém porušení dopravního předpisu lze spatřovat porušení důležité povinnosti, která je řidiči uložena podle zákona. Výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla přitom není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Porušením důležité povinnosti při provozu na silnicích je však míněno zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí publikované pod. č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že obviněný M. Š. neporušil důležitou povinnost řidiče motorového vozidla uloženou mu zákonem a jeho jednání proto nelze kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr považuje za vadný a neopodstatněný.
Obecnými a základními povinnostmi každého účastníka silničního provozu vymezenými v §4 písm. a), b) zákona o silničním provozu jsou mj. povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování přizpůsobit dopravně technickému stavu pozemní komunikace, a rovněž povinnost řídit se pravidly silničního provozu.
V dané trestní věci existují dvě fáze pohybu automobilu obviněného. První fáze je při vjetí z vedlejší ulice J. na hlavní ulici M. Již v tom okamžiku obviněný věděl, že bezprostředně po odbočení vpravo bude odbočovat vlevo na účelovou komunikaci, která se nacházela těsně za hranicí křižovatky ulic M. a J. V té době se dle znaleckého posudku z oboru silniční doprava Ing. Tomáše Wirlanda nacházel cyklista ve vzdálenosti od křižovatky 67 až 50,6 metrů, takže ze strany obviněného nešlo o nedání přednosti v jízdě. Nicméně lze ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce konstatovat, že se obviněný řízení motorového vozidla plně nevěnoval. Jak sám potvrdil, v době, kdy počal odbočovat vpravo na M. ulici, cyklistu přijíždějícího z jeho pohledu zleva po hlavní silnici neviděl. I podle závěrů znalce však měl možnost v tomto prvním důležitém okamžiku poškozeného vidět a svůj styl jízdy tomu přizpůsobit. Buď tedy kontrolu pohledem doleva neprovedl vůbec, nebo ji provedl jen zběžně. Poté, co obviněný M. Š. vjel na ulici M., poškozený K. R. mírně přibrzdil a směr své jízdy vychýlil doleva, což označil za zvyk z jízdy na motocyklu. Očekával přitom, že obviněný zrychlí na běžnou rychlost jako ostatní řidiči, a nepředpokládal, že bude zakrátko odbočovat doleva na účelovou komunikaci.
Pokud jde o druhou fázi, v níž se obviněný rozhodl odbočovat vlevo, zde bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný zapnul ukazatel směru doleva, aniž by věnoval dostatečnou pozornost provozu za sebou, a prudce odbočil doleva. V návaznosti na tento manévr došlo ke střetu s poškozeným cyklistou. Zde nastává druhý okamžik, kdy obviněný poškozeného cyklistu neviděl, ačkoli ho vidět měl a mohl v některém ze zpětných zrcátek. Buď tedy opět kontrolu zpětnými zrcátky neprovedl vůbec, nebo ji provedl jen velmi zběžně a nedostatečně. V okamžiku, kdy obviněný zapnul ukazatele směru, byl přitom poškozený ve vzdálenosti jen maximálně 3,5 metrů vlevo za vozidlem, realizoval manévr předjíždění či vyhýbání se vozidlu obviněného a střetu již nemohl žádným způsobem zabránit. Z výpovědi poškozeného plyne, že v době, kdy obviněný provedl manévr odbočení vlevo, byl již objížděn, neboť sám cyklista popsal, že na vozidlo, které vjelo na M. ulici, reagoval najetím si ke středu vozovky z důvodu, že vozidlo jelo velmi malou rychlostí a on se k němu rychle přibližoval. Obviněný svým způsobem jízdy vytvořil pro poškozeného překážku v provozu, na kterou tento reagoval zcela logicky. Ostatně i znalec uvedl, že obviněný „křižovatku“ prakticky podjel a pak se vlastně začal otáčet. Toto ovšem nemohl přijíždějící cyklista, kterého obviněný po celou dobu neviděl a neměl o něm ani tušení vědět, a proto jeho reakce byla přiměřená situaci, kdy se snažil takto vytvořenou překážku objet a nejel proto vpravo, při pravém okraji vozovky, jak by se cyklista měl pohybovat.
I v této druhé fázi se tedy obviněný dostatečně nevěnoval řízení, což bývá obecně posuzováno jako porušení důležité povinnosti. Obviněný mohl dopravní situaci uzpůsobit svůj způsob jízdy a tím zabránit střetu. Nejprve ještě před najetím z vedlejší komunikace na komunikaci hlavní, neboť již tehdy mohl nechat poškozeného cyklistu projet. A to tím spíš, pokud přes složité dopravně technické poměry na daném místě hodlal bezprostředně za hranicí křižovatky odbočovat vlevo na účelovou komunikaci. Především však, a to je druhý klíčový okamžik, neměl zahájit odbočování vlevo na účelovou komunikaci v okamžiku, kdy již byl předjížděn cyklistou. Nejvyšší soud má proto za to, že pomineme-li obecné povinnosti vyplývající z §4 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, porušil obviněný ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tedy povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, a dále §21 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy, při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Toto porušení povinností řidičem pak bylo v kauzální spojitosti se vznikem nehodového děje a se zraněním poškozeného.
Nelze proto souhlasit s názorem Krajského soudu v Plzni, který uvádí, že ve druhé fázi pohybu automobilu obviněného nedošlo k porušení důležité povinnosti, a to zejména proto, že obviněný jako řidič osobního automobilu nemohl předpokládat reakci cyklisty, tedy že tento pojede při středu vozovky. Právě kvůli tomuto spoluzavinění se krajský soud domnívá, že nevěnování se řízení v této druhé fázi jízdy před dopravní nehodou, které by jinak bylo porušením důležité povinnosti, jím není, a to právě kvůli spoluvině poškozeného, neboť cyklista při středové čáře neměl co dělat a neměl ani žádný důvod objíždět vozidlo obviněného, které nestálo.
Na tomto místě je vhodné pro úplnost připomenout usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož při kvalifikaci činu pachatele se zohledňuje spoluzavinění osoby, k jejíž ochraně je předmětné ustanovení určeno. Pokud se kauzální význam jejího jednání projeví v takovém rozsahu, jenž je srovnatelný s kauzálním významem jednání pachatele činu, pak s ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti není odůvodněn závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti. V projednávaném případě bylo poškozenému odvolacím soudem vytýkáno, že nejel při pravém okraji vozovky a tedy nerespektoval §57 odst. 2 zákona o silničním provozu. Tato reakce poškozeného byla vyvolána jednáním obviněného, který vjel na hlavní komunikaci a pohyboval se po ní v podstatě krokem, přičemž poškozený neměl žádnou reálnou možnost v tomto okamžiku rozpoznat, jaké jsou skutečné záměry obviněného, a tedy že hodlá odbočit vlevo na účelovou komunikaci. To mohl poškozený zjistit zejména až tehdy, když obviněný zapnul znamení o změně směru jízdy doleva. Nicméně v tom momentě již byl střet neodvratitelný. Závěr Krajského soudu v Plzni, že zásadním pochybením byl pohyb poškozeného v levé části vozovky téměř u středu, a že tedy obviněný nemohl předpokládat tuto reakci cyklisty, který v tomto prostoru neměl co dělat, proto Nejvyšší soud považuje za nesprávný.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, když jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost, uloženou mu podle zákona. V daném případě ublížil na zdraví poškozenému K. R., kdy v důsledku dopravní nehody, zaviněné obviněným, došlo k poruše zdraví, která porušením normálních tělesných funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a která vyžaduje lékařské ošetření ve smyslu §122 tr. zákoníku, přičemž porušením důležité povinnosti se zde jeví konkrétně ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, podle něhož je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a ustanovení §21 odst. 1 téhož zákona, kdy při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy, při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. V daném případě se jedná o porušení základních povinností řidiče motorového vozidla, přičemž v důsledku jejich porušování může docházet k závažným dopravním nehodám. Nejvyšší soud proto závěrem uvádí, že jednání obviněného M. Š. naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Dospěl-li Krajský soud v Plzni k opačnému závěru a obviněného obžaloby zprostil, skutek kladený mu za vinu nesprávně právně posoudil a své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 89/2018. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.
Při novém projednání věci bude Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu