ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1216.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1216/2018- 23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018 č. j. 11 To 59/2018-136 v trestní věci vedené Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 5 T 73/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 5 T 73/2017-122 byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 11. 4. 2017 v době kolem 23:05 hod. v K. na třídě Č. A. vzal ze země dlaždici a vrhl ji do výlohy prodejny v nájmu společnosti Kamna, krby Kladno, s. r. o., se sídlem Kladno, tř. Čs. armády 3231, v důsledku toho došlo k vytvoření praskliny ve vakuovém dvojskle výlohy prodejny o průměru 25 cm, současně některé zboží vystavené ve výloze prodejny, konkrétně 4 ks dárkových předmětů tzv. věží v celkové hodnotě 760 Kč, popadalo na zem a poškodilo se, případně dopadlo na krbová kamna typu Romotop Kotopax, u kterých v souvislosti s tím došlo k vytvoření rýh na horní skleněné desce, a svým jednáním tak podezřelý způsobil poškozenému majiteli a pronajímateli domu T. V. T. poškozením dvojskla výlohy škodu v celkové výši 15.532 Kč a poškozením dárkových předmětů a poškozením krbových kamen způsobil poškozené společnosti Kamna, krby Kladno, s. r. o., škodu v celkové výši 6.447 Kč“. Za to byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit na náhradě škody společnosti Kamna, krby Kladno, s. r. o., částku ve výši 6.447 Kč. Poškozený T. V. T. byl výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2018 č. j. 11 To 59/2018-136 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutkové a na ně navazující právní závěry soudů obou stupňů nemají dostatečnou oporu v provedených důkazech a jsou s nimi naopak v tzv. extrémním rozporu, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze učinit předmětem dovolacího přezkumu. Dovolatel je přesvědčen, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, protože v takovém případě by nutně musely rozhodnout o jeho nevině. Znovu připomněl, že třída Č. A., kde mělo dojít k řešenému poškození výlohy prodejny, je poměrně rušné místo, nachází se tam větší množství heren, nočních barů a non-stopů a kromě toho tam od počátku měsíce dubna 2017 probíhala rekonstrukce pergol. Každodenně se v místě tedy pohyboval větší počet osob v montérkách, které měl mít podle svědka M. Š. na sobě i pachatel. Tito dělníci zpravidla po práci navštěvovali místní podniky. Jmenovaný svědek přitom kromě údajů o montérkách a podnapilosti pachatele jeho bližší popis orgánům činným v trestním řízení neposkytl. Uvedl, že by ho nepoznal, a navíc připustil, že ho asi na šest minut ztratil z dohledu. Během té doby ovšem mohlo na tak frekventovaném místě snadno dojít k záměně osob. Ostatně svědek sám vypověděl, že v rozhodné době slyšel z ulice hlasy nejméně dvou osob. Policie však po výtce dovolatele po nikom jiném nepátrala a na dostižení pravého viníka rezignovala. Na místě činu nezajistila žádné daktyloskopické či biologické stopy, neprohlédla jeho oděv, na němž by mohly ulpět částečky rozbitého skla, pokud by výlohu skutečně rozbil, a spokojila se pouze s tím, že byl zadržen poblíž místa činu. Dovolatel odmítá být odsouzen za něco, co nespáchal, a to jen proto, že policejní orgán byl téměř nečinný a při opatřování důkazů krajně nedůsledný. Soudu prvního stupně pak vytknul, že při hodnocení důkazů jejich obsah zdeformoval a v řízení „ohýbal realitu“ tak, aby zdůvodnil závěr, že výlohu poškodil právě on. To však z žádného opatřeného důkazu, tedy ani z výpovědí svědka Š. a na místě zasahujícího strážníka J. B., nevyplývá. Dovolatele ze spáchání činu neusvědčovaly ani listinné důkazy a kamerové záznamy. Protokoly o ohledání věci a místa činu, náčrtky a fotodokumentace, nájemní smlouva a odborné vyčíslení škody prokazují pouze to, že došlo k rozbití výlohy. Pokud jde o kamerové záznamy, okresní soud v odůvodnění rozsudku nijak nespecifikoval, jaké záznamy má na mysli a co mají osvědčovat. Potud je tedy jeho meritorní rozhodnutí ve věci navíc nepřezkoumatelné.
Dovolatel trvá na tom, že namítaným postupem soudů bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018 č. j. 11 To 59/2018-136 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 5 T 73/2017-122 zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“). Ta předně poukázala na to, že obviněný ve skutečnosti nenamítl nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, jak předpokládá deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale uplatnil výhradně procesní námitky, které tento důvod nenaplňují. Dovoláním totiž napadl skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž zopakoval výhrady, které prezentoval jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Nyní soudům vytýká, že se jim nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu, která konstantně spočívá v tvrzení, že se skutkem nemá nic společného, když ho s celou záležitostí pojí pouze to, že byl zadržen v blízkosti místa činu. Státní zástupkyně připustila, že Nejvyšší soud jako soud dovolací za určitých okolností do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně zasáhnout může. Zdůraznila však, že tento postup se uplatní jen ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, jakožto důsledek zcela svévolného hodnocení jejich obsahu. K takovému selhání soudů nicméně podle jejího názoru v projednávané trestní věci nedošlo. Výrok o vině dovolatele je naopak plně důkazně podložen. Jeho vlastní hodnotící úvahy jsou založeny na tom, že některé skutečnosti vytrhává z kontextu a řadí je tak, aby vyznívaly v jeho prospěch. Soudy obou stupňů se však ve svých rozhodnutích jeho obhajobou zabývaly a podařilo se jim jeho argumentaci v plném rozsahu vyvrátit. Podle mínění státní zástupkyně bylo dostatečně prokázáno, že v nočních hodinách, kdy ke skutku došlo, se na místě činu nezdržovala žádná větší koncentrace mužů v montérkách, jak tvrdil dovolatel, neboť podle výpovědi svědka M. Š. pracovníci provádějící tehdejší rekonstrukci ulice pravidelně po skončení pracovní doby staveniště opouštěli. Není rovněž pravdou, že by dovolatele s místem činu spojovalo pouze to, že se pohyboval v jeho blízkosti. Aspektů, které ho s trestnou činností spojovaly, bylo daleko více. Především šlo o jeho hlasité a rušivé chování způsobené požitím alkoholu, na které reagoval svědek M. Š. přivoláním městské policie a které popsal i strážník J. B. Sám dovolatel připustil, že s ohledem na množství požitého alkoholu neměl v inkriminovanou dobu své chování pod kontrolou a de facto si je nepamatuje. To, jak ho svědek Š. popsal, pak dostačovalo k tomu, aby byl identifikován jako pachatel předmětného skutku. Kromě toho strážníci městské policie zajistili dovolatele téměř bezprostředně po spáchání skutku, neboť podle vyjádření svědka B. mohli být na místě činu do dvou minut.
Státní zástupkyně přisvědčila obviněnému toliko potud, že Okresní soud v Kladně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí hovoří o kamerových záznamech jako o jednom z usvědčujících důkazů, aniž by bylo zřejmé, o jaké kamerové záznamy se jedná a co je z těchto záznamů patrné. Předmětné pochybení však nepokládá za natolik zásadní, aby mohlo mít vliv na zákonnost předmětného rozhodnutí. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výhrady vůči rozsahu ve věci provedených důkazů a vůči způsobu, jakým jejich obsah hodnotily soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k dovolatelem zdůrazňované judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
K námitce obhajoby stran nedostatečného rozsahu ve věci provedených důkazů je v obecné rovině vhodné připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Je přitom na jeho úvaze, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v posuzované trestní věci naplněn byl.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by k reklamovaným skutkovým závěrům dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající v podstatě na tezi, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, stíhaný skutek ve skutečnosti spáchal někdo jiný a on se pouze ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 3/4). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní posuzovaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 2 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nezjistil, že by byl skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle.
Pokud dovolatel namítl nepřezkoumatelnost odůvodnění odsuzujícího rozsudku s poukazem na paušální tvrzení soudu obsažené na str. 3, podle nějž ho ze spáchání skutku usvědčují mimo jiné i kamerové záznamy, které však nebyly žádným způsobem specifikovány a analyzovány, je vhodné připomenout, že součástí spisového materiálu je jednak CD nosič a jednak písemné vyhodnocení záznamů z mini kamer strážníků. Ty byly pořízeny při samotném služebním zákroku proti dovolateli (str. 63 spisu). Jejich přepis, vykreslující okolnosti a průběh zásahu hlídky, byl v hlavním líčení stranám předložen k nahlédnutí a v souboru shromážděných důkazů tedy své místo má. Jestliže okresní soud v písemném vyhotovení rozsudku prostý výčet listinných důkazů uvedl souslovím „obžalovaný je ze svého jednání usvědčován…“, zajisté nezvolil v kontextu vlastních úvah právě nejvhodnější formulaci. Hodnocení slohové úrovně a výstižnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí nicméně účelem dovolacího řízení není. Tudíž takto vznesenou námitku dovolatele akceptovat nebylo důvodné.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) ˗ l ) tr. ř., na straně druhé ale musí i obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného J. Š. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitých dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm., g), l ) tr. ř. ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu