ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1250.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1250/2018- 38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2018 o dovolání obviněné L. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 14 To 92/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 27/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 2 T 27/2017 byla obviněná L. P. za jednání pod body 1. až 9. uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednáním pod body 2. až 7. současně i pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Spoluobviněná L. B. byla tímto rozsudkem uznána vinnou jednáním popsaným pod bodem 2. kvalifikovaným jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněná L. B. podle skutkových zjištění dopustila tím, že nejprve po předchozí domluvě dne 27. 9. 2013 v P., okres P. ve snaze získat podvodně peníze na hotovosti z úvěru vyplnily jménem M. P., „Žádost č. 923 994 801 o poskytnutí meziúvěru/úvěru v plné výši“ u ČMSS na cílovou částku 833 000 Kč, typ poskytnutého úvěru „Snadno a rychle“, přičemž do žádosti L. P. vědomě v rozporu se skutečností uvedla nepravdivé údaje rozhodné pro posouzení, zda úvěr bude poskytnut a vyplacen a bez vědomí a souhlasu M. P. uvedla do žádosti její rodné číslo, adresu trvalého bydliště M., P., dále uvedla nepravdivé údaje o výši příjmu a žádost posléze opatřila podpisem znějící na jméno P., dále společně vyplnily jménem M. P. „Souhlas se zpracováním osobních údajů v registru Solus“, který L. P. opatřila podpisem znějící na jméno P. a následně dne 30. 9. 2013 společně vyplnily dva formuláře „Návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření č. 6650605201“, které L. P. podepsala jménem P., přičemž tyto listiny byly zaslány na centrálu ČMSS k předposouzení žádostí o úvěr s výsledkem, že tento typ úvěru nebyl schválen a proto dne 10. 10. 2013 ve C., okres P., na základě údajů poskytnutých L. P. vyplnily jménem M. P., pod shodným číslem „žádost o poskytnutí meziúvěru/úvěru v plné výši“ u ČMSS na cílovou částku 833 000 Kč, typ poskytnutého úvěru „Kredit Standard“, na modernizaci části rodinného domu ve vlastnictví matky L. P., přičemž do žádosti vědomě v rozporu se skutečností L. P. uvedla nepravdivé údaje rozhodné pro posouzení, zda úvěr bude poskytnut a vyplacen, kdy bez vědomí a souhlasu M. P. uvedla do žádosti její rodné číslo, adresu trvalého bydliště M., P., dále uvedla nepravdivé údaje o výši příjmu, pro komunikaci s ČMSS uvedly kontaktní mobilní telefon, který užívala, jako doručovací adresu uvedla C., Ž., kde se přechodně zdržovala, načež L. P. žádost opatřila podpisem znějícím na jméno P., dále k žádosti o účelové čerpání úvěru doložila „Prohlášení o financování stavebních prací s využitím prostředků ze stavebního spoření v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb.“ a „Kalkulaci nákladů udržovacích prací“ s uvedením fingovaného rozpočtu stavebních prací a předpokládanou cenou 840 000 Kč, tyto písemnosti L. P. podepsala podpisem znějící na jméno P., dále k žádosti doložila nepravdivé a padělané „Potvrzení o příjmu“ na jméno M. P. s podpisem znějící na jméno P. a dva padělané daňové doklady o zaplacení provedených prací společnosti Stavební firma N. spol. s. r. o., P., faktura č. 023 ze dne 4. 10. 2013 na částku 148 580 Kč a faktura č. 031 na částku 196 870 Kč s uvedením M. P. jako odběratele, k žádosti rovněž doložila „Souhlas majitele nemovitosti s rekonstrukcí“ s padělanými podpisy majitelů nemovitosti, přičemž L. B. jako obchodní zástupce – externí spolupracovník ČMSS se znalostí práv a povinností při uzavírání smluv o úvěru ze stavebního spoření, opatřila všechny výše uvedené listiny svým podpisem a razítkem smluvního partnera stvrzující správnost údajů vztahujících se k žadateli a ověřujících totožnost žadatele oproti předloženému OP a tuto vyplněnou žádost na jméno M. P. zaslala společně se všemi obligatorními listinami k vyřízení shora uvedené žádosti na centrálu ČMSS k prověření úvěruschopnosti žadatelky, kdy na základě shora uvedených nepravdivých údajů byla uzavřena na M. P. „Smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření pod číslem 0923994-8-01“ na celkovou výši 833 000 Kč, kterou dne 18. 10. 2013 L. P. podepsala jménem M. P. jako „P.“ a L. B. opatřila tuto písemnost ověřovací doložkou potvrzující ověření totožnosti žadatele M. P. oproti předloženému OP a ověření podpisu žadatele M. P. zapsala do ověřovací knihy ČMSS, téhož dne L. P. požádala jménem svojí sestry M. P. ve dvou případech o čerpání částky nejprve ve výši 333 200 Kč a poplatku na účet vedený u ČMSS a. s. na jméno M. P. a poté ve výši zbývajícího nároku dle úvěrové smlouvy v částce 495 635 Kč převodem na svůj účet vedený u GE Money Bank a. s., kdy obě žádosti o provedení platebního převodu podepsala jménem P., přičemž obě žádosti o čerpání L. B. opatřila v rozporu s pravdou ověřovací doložkou potvrzující ověření totožnosti žadatele M. P. oproti předloženému OP a ověření podpisů žadatele M. P. zapsala do ověřovací knihy ČMSS, následně dne 22. 10. 2013 žádosti o provedení platebního převodu předložila na ČMSS, přičemž na základě těchto zfalšovaných příkazů k úhradě byly téhož dne finanční prostředky připsány ve prospěch uvedených účtů, kdy na splátkách úvěru, které měly být hrazeny ve 49 měsíčních splátkách ve výši 3 470 Kč a dále 100 měsíčních splátkách ve výši 5 660 Kč, úvěr nebyl splácen v dohodnutých měsíčních splátkách a ČMSS dne 3. 5. 2016 odstoupila od shora uvedené smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0923994801 a po M. P. vymáhá ČMSS částku 529 159 Kč a takto obě obžalované jednaly tak k tíži Českomoravské stavební spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská 3218/169, P. O. BOX 117, 100 17 Praha, IČ: 49241397, které způsobily škodu ve výši nejméně 495 635 Kč a M. P. způsobily vážnou újmu na právech.
Obviněné L. P. byl za toto jednání a další dílčí útoky výše uvedených trestných činů popsaných v rozsudku soudu prvního stupně uložen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou.
Obviněné L. B. byl za uvedené trestné činy uložen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o povinnosti obviněné L. P. k náhradě škody vůči poškozeným Provident Financial s. r. o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006, 140 00 Praha; Friendli Finance s. r. o., IČ: 24161306, se sídlem Národní 341, 110 00 Praha a poškozené M. P., bytem P., M., okres P.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláními obviněná L. B. a též poškozená M. P. Na základě odvolání poškozené M. P. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 14 To 92/2018 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a to ve výroku o náhradě škody podle §229 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám rozhodl tak, že obviněné L. P., v P., trvale bytem P. n., P., okres P., adresa pro doručování P. H., P., uložil povinnost uhradit poškozené M. P., bytem M., P., okres P., škodu ve výši 70 140 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněné L. B. odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 14 To 92/2018 podala obviněná L. B. dovolání, v němž nejprve rekapitulovala průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze vymezila uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení dovolatelka především spatřuje v problematice spolupachatelství, hmotněprávního hodnocení žalovaného skutku a v opomenutých důkazech.
Obviněná byla uznána vinnou ze spáchání přečinů úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku v souběhu s přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se měla dopustit ve spolupachatelství s L. P. Ustanovení §23 tr. zákoníku stanoví 2 obligatorní znaky spolupachatelství, a to objektivní podmínku a subjektivní podmínku. Co se subjektivní podmínky týká, pak úmysl u spolupachatelů se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale musí zahrnovat také spáchání trestného činu společným jednáním. Ke spolupachatelství dochází na základě předchozí dohody. Spolupachatelé musí jednat vždy společně a je tedy třeba, aby si byli aspoň vědomi možnosti, že jednání ostatních spolupachatelů směřuje ve spojení s jejich vlastním jednáním ke spáchání trestného činu, a byli s tím pro tento případ srozuměni. Těmito úvahami se však ani jeden ze soudů nezabýval a do skutkové věty pojal, že obě obviněné jednaly po společné domluvě. Odvolací soud dokonce dospěl v tomto směru k závěru, že obviněnou L. B. vlastně usvědčuje již jen to, že uložený trest L. P. přijala a nepodala sama odvolání. Přitom z provedeného dokazování vůbec neplyne, že by obě obviněné jakoukoliv domluvu uzavíraly, nebo že by obviněná L. B. na vylákaných penězích jakkoliv participovala, či že by vůbec věděla, že podklady pro žádost o úvěr jsou falzifikáty. Absentuje jakýkoliv reálný motiv.
Soudy obou stupňů též opomněly zásadní důkaz, a to plnou moc, kterou pro sjednávání úvěrové smlouvy udělila poškozená M. P. obviněné L. P. Z jejího textu je zřejmé, že M. P. zmocnila obviněnou L. P. ke všem právním úkonům a jednáním potřebným k podání žádosti o úvěr, k podpisu veškerých dokumentů a k čerpání tohoto úvěru. Také je zcela nepochybné, že tato plná moc byla ještě před sepisem žádosti předána obviněné L. B., která celou úvěrovou dokumentaci zpracovávala. V daném případě pak L. P. fakticky vykonala příkaz udělený jí plnou mocí, tedy přivodila výsledek, ke kterému byla zmocněna. Je tedy otázka, zda tím mohla naplnit L. P. obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a o to více je pochybné, zda a jakým způsobem mohla být obviněná L. B. spolupachatelem. Pokud by obviněná B. omylem, navzdory plné moci, kterou měla v detenci, v důsledku častých jednání se sestrami P. skutečně ve formuláři opomenula vyznačit substituci, měla by její trestní odpovědnost být posuzována podle pravidel o omylu.
Pokud jde o odůvodnění prvostupňového rozsudku, tak to nikterak nehodnotí provedení důkazů zvukovými záznamy, jež byly provedeny při hlavním líčení dne 21. 2. 2018 a ani se o tomto důkazu nikterak nezmiňuje. Závěry z výpovědi R. P. však nemohou obstát v komparaci s úředním záznamem z přípravného řízení, kterýžto listinný důkaz byl při hlavním líčení čten, neboť R. P. v přípravném řízení uvedla, že z 9 zvukových záznamů na pěti z nich poznala hlas M., na zbývajících L. Nebylo nikterak verifikováno, na kterém z těchto záznamů, která ze sester hovoří, ačkoliv právě tato skutečnost je významná pro posouzení věrohodnosti dalších tvrzení M. P.
Z výše uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 14 To 92/2018 i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 2 T 27/2017 v celém rozsahu zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek rozhodnutí soudů nižších stupňů i obsah dovolání obviněné včetně jejích argumentů. K tomu pak uvedl, že dovolání je podáno neopodstatněně.
V prvé řadě uvádí, že většina námitek v dovolání je pouhým opakováním námitek uvedených již v odvolání, se kterými se krajský soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Ohledně námitek skutkových je namístě konstatovat, že dovoláním se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování či hodnocení důkazů. Dovolací soud je proto vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Je zcela zřejmé, že L. P. nejprve žádala prostřednictvím L. B. o úvěr pro sebe. Když jí nemohl být poskytnut, poradila jí právě L. B., aby si vzala úvěr na někoho z rodiny. Obviněná B. též věděla, že L. P. jedná na základě plné moci od M. P., přesto tuto skutečnost v úvěrové dokumentaci neuvedla a stvrdila podpisy M. P., ačkoliv věděla, že tyto dokumenty nepodepsala. Z uzavřeného úvěru jako jeho zprostředkovatelka bezpochyby měla L. B. finanční prospěch, tak jako z každé uzavřené smlouvy jejím prostřednictvím. Obviněná L. B. tak měla na uzavření úvěrové smlouvy zájem.
V případě plné moci se nejedná o opomenutý důkaz. Tato listina byla v hlavním líčení provedena, byla předkládána M. P., která se k ní vyjádřila, a byla též zkoumána odborníkem z odvětví písmoznalectví. Co se týče naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv, vychází soudy zejména z výpovědi M. P. ohledně toho, za jakých okolností plnou moc podepsala, že o poskytnutí úvěru neměla zájem, tím méně v dané výši, z úvěru neměla finanční prospěch a dozvěděla se o něm, až když byl po ní vymáhán.
Svědkyně R. P. při hlavním líčení vypověděla, že na nahrávkách poznala obě své dcery, což je v souladu s úředním záznamem z přípravného řízení, avšak podle jejího názoru o úvěry podle záznamu žádala dcera L., která se představila jako M. Na audio záznamech zjevně bylo řešeno nejen sjednávání úvěru u ČMSS, ale i jeho následné řešení, splácení, kde logicky mohla vystupovat i M. P., protože úvěr byl sjednán na její jméno a po ní vymáhán. Pokud jde o zvukové záznamy, tak R. P. na nich poznala obě své dcery, což je v souladu s pořízeným úředním záznamem. Podle jejího názoru o úvěry žádala její dcera L., která se představila jako M. Soudy důvodně vyšly ze závěru, že M. P. stejně jako její matka jsou svědkyněmi věrohodnými a logicky to vysvětlily též následným jednáním poškozené M. P., když její výpověď byla spontánní a přesvědčivá a byla zároveň v souladu i s ostatními provedenými důkazy.
Předložené námitky obviněné L. B. proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství pokládá za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 14 To 92/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněnou uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem větší škodu.
Obviněná L. B. naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje mj. ze skutečnosti, že nebyl naplněn obligatorní znak spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to v podobě subjektivní podmínky, kdy mezi ní a L. P. nedošlo k žádné dohodě na spáchání trestného činu úvěrového podvodu.
Nejvyšší soud považuje za nutné se nejprve vyjádřit ke skutečnosti, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není jednání obviněných pod bodem 2. právně kvalifikováno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je ovšem spolupachatelství vyjádřeno slovy: „ nejprve po předchozí domluvě dne 27. 9. 2013 v P., okres P. ve snaze získat podvodně peníze na hotovosti z úvěru vyplnily jménem M. P., žádost č. 923 994 801 o poskytnutí meziúvěru/úvěru v plné výši u ČMSS… “. Podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku má Nejvyšší soud za to, že jednání obviněných soud prvního stupně právně posuzoval jako spolupachatelství jakožto základní formu trestní součinnosti. Tomuto závěru odpovídá i další znění skutkové věty, ze které je patrno, že každá z obviněných naplnila svým jednáním jen některé za znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž pak byl naplněn souhrnem těchto jednání, když jednání obviněné L. B. a spoluobviněné L. P. sledovalo stejný cíl, a to podvodné poskytnutí úvěru, z čehož určitým způsobem profitovaly obě spoluobviněné. Ani jedna z obviněných by tak sama nemohla naplnit veškeré znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, zejména pak znak způsobení větší škody.
Uvedený trestný čin byl podle skutkového zjištění nesporně spáchán úmyslným společným jednáním obou obviněných, jak o tom hovoří ustanovení §23 tr. zákoníku. Lze tak uzavřít, že podle skutkové věty a odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu se obviněné dopustily předmětného jednání ve formě spolupachatelství, kdy je zřejmé, že nalézací soud opomněl do výrokové části rozsudku tuto skutečnost uvést, a došlo tak v tomto ohledu ke zřejmé nesprávnosti.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné zvažoval nezbytnost dalšího procesního postupu, přičemž se nabízelo napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí, aby právní skutečnost ohledně spolupachatelství obou obviněných byla ve výroku rozsudku jednoznačně vyjádřena. Vedle zmíněného postupu však bylo nutno brát v úvahu i tu skutečnost, že pokud by věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, na postavení obviněné by se v případě tohoto nového rozhodnutí nemohlo nic změnit. Jednalo by se o pouhou formální nápravu spočívající ve vyslovení spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) ve výroku meritorního rozhodnutí, což by ale nemělo v konečném důsledku žádný vliv na posouzení viny obviněné L. B. a tím méně na uložení druhu a výše trestu. Z uvedeného je totiž zřejmé, že soudy obou stupňů fakticky posuzovaly jednání obviněné ve formě spolupachatelství, kdy tato skutečnost vyplývá jak ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, i z jeho odůvodnění. O tom svědčí též argumenty obviněné v dovolání, kdy brojí proti naplnění znaku spolupachatelství a to znaku subjektivní podmínky, kde sama obviněná popírá, že se uvedeného jednání měla dopustit ve spolupachatelství s L. P.
Je tak zjevnou chybou nalézacího soudu, že ve výrokové části svého rozsudku opomněl jednání obviněné L. B. (pod bodem 2.) kvalifikovat ve formě spolupachatelství, kdy se uvedených trestných činů dopustila společně se spoluobviněnou L. P., což vyplývá z jím uvedené skutkové věty i odůvodnění rozsudku. (Stejného pochybení se soudy dopustily i ve vztahu k obviněné L. P.). Pokud pak soud odvolací na tento nedostatek v právním posouzení věci ve svém rozhodnutí nereagoval, dopustil se totožného pochybení. V případě, že by ale Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil pouze z tohoto důvodu, jednalo by se o čistě formalistický postup, který by na výsledné postavení obviněné B. (ale ani obviněné L. P.) neměl nejmenší vliv. Pouze by se uměle prodlužovalo trestní řízení, což je v rozporu se zásadami trestního řízení, a to se zásadou rychlosti a hospodárnosti.
Jak již bylo naznačeno výše, spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli, přičemž každá z těchto osob za spáchaný trestný čin odpovídá jako by jej spáchala sama. To mj. znamená, že podléhá stejné trestnosti takového činu. Dále je třeba zmínit, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující.
O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem v řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.
U spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Postačí toliko konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Z provedeného dokazování je zřejmé, že L. P. nejprve žádala prostřednictvím L. B. úvěr pro sebe, ale tento jí nemohl být poskytnut. Na základě toho L. B. L. P. poradila, že si může vzít úvěr na někoho z rodiny. Obviněná L. B. si byla vědoma, že L. P. jedná na základě generální plné moci od M. P., ale tuto skutečnost žádným způsobem v úvěrové dokumentaci neuvedla, i když si, jakožto zkušená obchodní zástupkyně, byla vědoma toho, že je to její povinnost, a svými podpisy stvrdila pravost podpisů M. P. na této dokumentaci, ačkoliv věděla, že tyto dokumenty M. P. ve skutečnosti nepodepsala. To vyplývá z výpovědi M. P., která jasně uvedla, že nikdy o žádný úvěr nežádala a s obviněnou L. B. nikdy nejednala. Toto potvrzují i další provedené důkazy, jako např. zpracované odborné vyjádření z oboru kriminalistické techniky a expertízy, odvětví písmoznalectví, které vyvrací, že na příslušných listinách, které byly obviněnou L. B. opatřeny doložkou potvrzující ověření totožnosti, se nachází podpisy M. P., nebo z výpovědi R. P., která uvedla, že se jí L. P. přiznala, že si brala nějaký úvěr na sestru M. P. O účelovosti a tendenčnosti výpovědi obviněné L. B. svědčí i její tvrzení, že vždy jednala osobně s M. P. a generální plná moc tak nikdy nebyla použita, což je v přímém rozporu se zbylými provedenými důkazy a také s jejími námitkami, které v dovolání uvádí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka si musela být vědoma, že veškerou úvěrovou dokumentaci za M. P. podepsala její sestra L. P. Obviněná tak porušila svoji povinnost ohledně ověření totožnosti žadatele o úvěr a i přes to dokumentaci opatřila doložkou potvrzující ověření totožnosti, kdy navíc v dokumentaci uvedla, že jednala přímo s M. P., jakožto žadatelkou o úvěr. To vše v rozporu se skutečností. Obviněná ve skutečnosti jednala po dohodě s L. P., kdy motivem obviněné byl finanční prospěch z uzavřené úvěrové smlouvy, tak jako z každé jiné smlouvy uzavřené jejím prostřednictvím. Obviněná tak měla bezpochyby na uzavření smlouvy svůj vlastní zájem, jednala v kooperaci s L. P. a do systému ČMSS vědomě poslala nepravdivé údaje o žadatelce o úvěr a dokumenty s falešnými podpisy. Současně si musela být vědoma i toho, že tímto způsobem je nezákonně nahrazována vědomost i vůle M. P. předmětnou smlouvu uzavřít.
Nelze se také ztotožnit s argumentem obviněné, že soudy obou stupňů opomněly zásadní důkaz, a to plnou moc, kterou udělila M. P. L. P. pro sjednávání úvěrové smlouvy. V prvé řadě je nutno konstatovat, že se nejedná o opomenutý důkaz, jelikož soud prvního stupně plnou moc jakožto důkaz provedl. Byla předložena svědkyni M. P., která se k ní vyjádřila tak, že ji udělila L. P. za zcela jiným účelem, přičemž nikdy neměla zájem o sjednání úvěru pro svoji osobu. Jak bylo zdůrazněno výše, plná moc M. P. byla zkoumána i odborníkem z odvětví písmoznalectví.
V průběhu hlavního líčení bylo nezpochybnitelným způsobem prokázáno, že obviněná L. B. porušila své povinnosti obchodní zástupkyně ČMSS tím, že příslušné doklady, které zaslala na ústředí ČMSS, v rozporu s pravdou opatřila svým podpisem stvrzujícím správnost údajů vztahujících se k žadatelce o stavební spoření a o úvěr, čímž jednoznačně stvrdila, že ověřila totožnost žadatelky podle předloženého občanského průkazu. Argumentace obviněné, že měla k dispozici plnou moc M. P. opravňující L. P. uzavřít úvěr, nemůže obstát, neboť obviněná L. B., jak i sama uvádí, byla zkušenou obchodní zástupkyní a tak bezpečně věděla, že na příslušných dokladech musí být jednoznačně uvedeno, že jedná se zmocněnkyní od M. P., což na těchto dokumentech uvedeno nebylo. Obviněná navíc sama při své výpovědi před soudem prvního stupně popřela, že by plná moc byla využívána, když v rozporu se skutečností uvedla, že vždy jednala přímo s M. P. a ta vše podepisovala osobně. Toto své tvrzení ovšem posléze mj. rozporuje v dovolání, kdy uvádí, že na základě plné moci mohla za M. P. ve všech otázkách jednat její sestra L. P. K tomu lze pouze poznamenat, že obě varianty vedle sebe platit nemohou.
K námitkám obviněné týkajících se zvukových záznamů a posuzování věrohodnosti tvrzení M. P. je třeba uvést, že se jedná o námitky ke správnosti provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů. Těchto námitek se v rámci dovolání nelze úspěšně domáhat, jelikož Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Provádění a hodnocení důkazů, jak již bylo uvedeno výše, ale neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního.
Nadto Nejvyšší soud poukazuje, že z provedeného dokazování je zřejmé, že svědkyně R. P. během hlavního líčení uvedla, že na nahrávkách, které jí přehrála policie v přípravném řízení, rozpoznala obě své dcery, což je v souladu s úředním záznamem z přípravného řízení. Ovšem na záznamech týkajících se jednání o poskytnutí půjček u různých společností, poznala hlas L. P., která se představovala jako M. Jediným důvodem, proč by se L. P. představovala jako M. P. je, že chtěla podvodně získat úvěr na osobu M. P. Je nepochybné, že na audio záznamech se mohl vyskytovat i hlas M. P., jelikož úvěr byl podvodně zřízen na její osobu, a tak po ní pravděpodobně byl i vymáhán, tudíž s ní bylo řešeno jeho splácení a další věci. Není důvod tak zpochybňovat věrohodnost svědkyně M. P. ani svědkyně R. P. Výpovědi obou svědkyň se shodovaly a vzájemně doplňovaly, kdy se nastalou situaci snažily v prvé řadě řešit v rodinném kruhu a dluhy splácet. Obě navíc uvedly, že L. P. se jim sama přiznala, že si podvodně vzala úvěr na jméno své sestry M. P. Nalézací soud postoj M. P. vyhodnotil jako neměnný, její výpověď za spontánní a přesvědčivou a primárně souladnou s dalšími provedenými důkazy. Zároveň přesvědčivě odůvodnil, proč tvrzení M. P. považuje za věrohodné. Nejvyšší soud tak nemá důvod ke zpochybňování a tím méně k přehodnocování svědecké výpovědi M. P.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání zjistil, že část námitek uváděných obviněnou B. má skutkovou, resp. procesní povahu, tudíž nespadají pod uplatněný důvod dovolání, a navíc byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže v dovolání jsou opakovány v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s výsledným názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněná L. B. svým jednáním v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž se tak stalo ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Závěr o vině uvedenými trestnými činy byl učiněn na podkladě důkazů, které jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal takový rozpor, který by měl vést ke zrušení některého z těchto rozhodnutí.
Podané dovolání obviněné pak Nejvyšší soud ve svém výsledku posoudil, jako podané částečně z jiných důvodů než trestní řád ve svém ustanovení §265b tr. ř. připouští a částečně jako podané sice důvodně, ale zároveň dospěl k závěru, že projednání podaného dovolání by nemohlo ovlivnit výsledné postavení obviněné, jelikož samotná problematika spolupachatelství s ohledem na existující judikaturu není právní otázkou zásadního významu. Proto dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž tak učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu