ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1468.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1468/2018- 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného V. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2018 č. j. 5 To 153/2018-528 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 236/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 2. 2018 č. j. 52 T 236/2012-488 byl obviněný V. V. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 9. 7. 2012 v přesně nezjištěné době od 12:30 hodin do 14:30 hodin v Chomutově, XY, ve 2. patře, zaklepal na dveře bytu J. N., narozeného XY, a když tento otevřel, napadal poškozeného vulgárními výrazy a s nožem v ruce poškozenému vyhrožoval, že jej venku zabije, pak bez svolení poškozeného vešel do chodby bytu, otevřel nůž a poškozeného vyzval, aby mu dal peníze, a křičel, že jej venku zabije, že se domů nevrátí, ať nevychází z bytu ven“. Za to a dále za sbíhající se dva přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a dva přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 1. 2014 č. j. 5 T 118/2013-474, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2014 č. j. 5 To 60/2014-518, byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně ohledně obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 1. 2014 č. j. 5 T 118/2013-474, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem dne 17. 7. 2018 pod č. j. 5 To 153/2018-528 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. V. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V jeho odůvodnění poukázal na to, že skutkové a na ně navazující právní závěry soud prvního stupně založil na výpovědích údajně poškozeného J. R., roz. N., a jeho družky M. R. Poškozený R. přitom v přípravném řízení i v hlavním líčení před soudem uváděl jako dobu spáchání skutku čas, ve kterém jej dovolatel spáchat nemohl. Soud však účelově tuto dobu upravil tak, aby to teoreticky možné bylo. Výpovědi poškozeného před policejním orgánem, soudem a znalcem vykazovaly vzájemné rozpory i stran určení místa činu, popisu pozice dovolatele při útoku, jím použitého nože a konečně i výše částky, kterou měl požadovat. Znalec z odvětví psychologie, který prověřoval věrohodnost poškozeného a jeho výpovědí, přitom ve znaleckém posudku dospěl k závěru, že se jedná o svědka s podprůměrnou inteligencí i pamětí, který má omezenou schopnost správně a podrobně reprodukovat události prožité ve vzdálenější minulosti. Tuto skutečnost však okresní soud nevzal při hodnocení důkazů dostatečně v úvahu, stejně jako to, že svědek byl v minulosti mnohokrát soudně trestán za podvody, což rovněž snižuje jeho věrohodnost. Svědkyně R. pak podle poukazu dovolatele žije se svědkem ve společné domácnosti, mají spolu nezletilou dceru a při vlastním líčení celého incidentu tedy byla zjevně ovlivněna tím, co vypověděl její druh. Další svědectví, o něž se soud opřel, pak byla výpověď jejího bratra V. R., který ani nebyl přímým svědkem údajného incidentu a jehož věrohodnost je snižována právě příbuzenským vztahem ke svědkyni. V uvedené souvislosti soud naopak nepřihlédl k obraně dovolatele, podle něhož je celé obvinění pouze výsledkem komplotu svědka V. R. a poškozeného J. R. proti jeho osobě. Svědci, kteří tuto jejich dohodu potvrdili, bezdůvodně považoval soud za nevěrohodné, a to bez náležitého zdůvodnění. Krajský soud po výtce dovolatele výše uvedená závažná pochybení při hodnocení důkazů, zakládající porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nenapravil, ač tak z podnětu podaného odvolání učinit měl. Obě rozhodnutí soudů tak spočívají na „nesprávném skutkovém posouzení věci“.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2018 č. j. 5 To 153/2018-528 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 2. 2018 č. j. 52 T 236/2012-488 zrušil a poté aby buď věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo jej rozsudkem vydaným podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v obecné rovině rozvedl obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., resp. obě jeho varianty, a poté konstatoval, že obviněný jeho existenci neodůvodnil žádnou právně relevantní argumentací. První varianta uplatněného dovolacího důvodu v posuzované trestní věci podle poukazu státního zástupce ani nepřipadala v úvahu, neboť krajský soud rozhodl o odvolání obviněného po jeho věcném projednání. K druhé variantě pak obviněný především neoznačil žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., který měl být podle jeho názoru naplněn v řízení předcházejícím rozhodování odvolacího soudu. Prostřednictvím svých námitek nicméně soudům vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů a z nich učiněné skutkové závěry, které ovšem prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. napadat nelze.
Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný V. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo alespoň jednou vadou, jež by zároveň zakládala některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Žádný z výše uvedených zákonných důvodů obviněný ve svém dovolání výslovně neoznačil. Zjevně však brojil proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch. Takové procesní námitky (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) však pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, zaměřeným na nápravu jen těch nejzávažnějších procesních a hmotněprávních pochybení soudů. Tomu odpovídá i poměrně úzký taxativní výčet specifických dovolacích důvodů v trestním řádu.
Skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud zpravidla musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Jeho povinností je pak zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolání zásadně neslouží k přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Je pravdou, že určitý průlom do výše uvedených obecných zásad v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
V této posuzované věci však Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
Z podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit , že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného spočívající v podstatě na tezi, že se stíhaného jednání nedopustil a stal se pouze obětí křivého nařčení ze strany poškozeného či dalších osob, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 8 dole až 12). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal i odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, tak i on své stanovisko odůvodnil na str. 2 až 4 písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nezjistil , že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněného (ných) dovolacího (ch) důvodu (ů) odpovídat i důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného V. V. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu