ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.340.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 340/2018- 51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 10 To 61/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 39/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 4. 2017 sp. zn. 20 T 39/2014 uznal obviněného P. Š. vinným pokračujícím trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon, nebo tr. zákon“), jehož se dopustil tím, že od blíže nezjištěného období roku 1999 do 22. listopadu 2006 na různých místech v Č. B., zejména v bytě domu v ulici E. B., v bytě domu v ulici U L. v části S. V., v bytě domu v ulici L. B. S., u garáží poblíž vlakové stanice J. z., v mobilní buňce v prostoru vlakového nádraží nebo v N. v domě D. B., v té době nezl. nevlastní dceru XXXXX *), s níž žil ve společné domácnosti a na jejíž výchově se soustavně podílel, ve snaze uspokojit své sexuální potřeby, ve větším nezjištěném počtu případů osahával na nahém těle, na přirození, strkal jí prsty do pochvy, zasouval jí do pochvy a análního otvoru erotické pomůcky, vykonal na ní soulož, požadoval, aby se dotýkala jeho pohlavního údu, stimulovala ho rukou i ústy, vyžadoval anální pohlavní styk, močil jí do úst, kálel a močil na ni, a tohoto jednání se dopouštěl, ačkoliv věděl, že je osobou mladší patnácti let, přičemž v důsledku jednání obžalovaného se u poškozené rozvinul syndrom týrané osoby na bázi některých symptomů posttraumatické stresové poruchy.
Za to byl obviněnému podle §242 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo též ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená XXXXX *), trvale bytem L. B. S., Č. B., t. č. bytem T. G. M., Č. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obviněný (všechny jeho výroky) a dále státní zástupkyně v neprospěch obviněného (výroky o vině a trestu). Obě tato odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 10 To 61/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
Zmíněným rozhodnutím soudů předcházelo vydání rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 20 T 39/2014, jímž byl obviněný uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, za což mu byl uložen podle §241 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání osmi let, k jehož výkonu byl obviněný podle §39a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou, a podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 10 To 85/2015 tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích poté vydal rozsudek ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. 20 T 39/2014, jímž obviněného uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, za což mu uložil podle §241 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákona jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, a podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. 10 To 54/2016 i tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Nalézací soud a po něm soud odvolací pak ve věci rozhodly již shora uvedeným způsobem.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 10 To 61/2017 podal obviněný dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný poukázal na zásadní pochybení, a to takové, že obhajoba nevěděla, z jakého skutku a zejména z jaké právní kvalifikace měla obviněného v obnoveném hlavním líčení obhajovat. Soud obviněnému nesdělil, jakým směrem se ubíraly jeho úvahy v rámci právní kvalifikace a skutku v nastalé procesní situaci. Obviněný toto považuje nikoliv pouze za procesní obstrukci, ale za zcela zásadní okolnost, která mu omezila jeho právo na obhajobu, neboť až při vyhlášení rozsudku se dozvěděl, že se měl hájit proti trestnému činu pohlavního zneužívání, což mohlo ovlivnit zaměření jeho důkazních návrhů, argumentaci k jednotlivým důkazům či závěrečnou řeč. Obviněný má tedy za to, že došlo ke krácení jeho práva na obhajobu a řízení je zatíženo zásadní procesní vadou. Obviněný tuto argumentaci podložil nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2001 sp. zn. III. ÚS 377/01.
Dále má za to, že byla nesprávně právně posouzena otázka kvalifikovaných skutkových podstat podle §242 odst. 2, odst. 3 tr. zákona. Podle obviněného z provedeného dokazování nevyplynul v inkriminovaném období u poškozené žádný z projevů, který by nasvědčoval jejímu sexuálnímu zneužívání (např. asociativní poruchy, snížené sebevědomí, deprese, psychosomatické potíže, úzkosti, sociální izolace, lítost, pláč, smutek, vztek, poruchy příjmu potravy, negativní sebepojetí, atd.). Tyto projevy začala poškozená uvádět až ve 22 letech při znaleckých vyšetřeních. Ty jsou však poté v jednoznačném rozporu s výpověďmi jednotlivých svědků v hlavním líčení. Odborná literatura uvádí, že posttraumatická stresová porucha (dále jen „PTSD“) vzniká jako zpožděná reakce na podnět, kdy latence po traumatu je několik týdnu či měsíců. Takovýto projev nejen v sedmi letech poškozené, ale prakticky až do jejich 22 let nebyl nikým zaznamenán. Všichni svědci takovou změnu v chování poškozené minimálně ve věku 7 až 15 let zcela vylučují. Potom je ale závěr soudu o tom, že takové jednání probíhalo od roku 1999, podložen jen výpovědí poškozené.
Obviněný také rozporuje závěr prvostupňového soudu, že je prokázáno, že zde došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví podle odst. 3 §242 tr. zákona, což je zásadní i ve směru případného promlčení. Obecné soudy tento následek odvozují buď z PTSD anebo z omezení v běžném způsobu života poškozené vlivem předčasné sexualizace. Jde-li o syndrom PTSD, tak obviněný poukazuje na stále nejednoznačné závěry znalců a to i vzhledem k jejich rozporům s původním výslechem při prvotním hlavním líčení, kdy jde o závěry spíše nepřesvědčivé a nekorespondující se všemi ostatními provedenými důkazy. Stejně tak pokud znalec Tuček spatřuje ono vyhýbání se také v sexuální oblasti, tak toto nekoresponduje s výpověďmi bývalých (či současného) partnerů poškozené, kteří v oblasti sexu hovořili o poškozené jako o normální osobě. Stejně tak je v rozporu s provedeným dokazováním konstatování soudu, že obviněný prakticky zničil poškozené dětství, kdy si ji zcela podmanil a omezoval ji. Znalci byly soudem „tlačeni“ do dohledávání znaků PTSD svými opakovanými výslechy místo toho, aby byl vypracován revizní znalecký posudek, což obviněný navrhoval prakticky od počátku řízení.
Za zcela zásadní považuje obviněný skutečnost, že soudy se nevypořádaly s námitkou, že se poškozená nikdy nikomu nesvěřila s tím, že by měla být pohlavně zneužívána. To se podle něj zdá neuvěřitelné obzvláště v období okolo sedmi let věku. V tomto směru obviněný poukazuje na předchozí závěry odvolacího soudu, které zpochybňovaly bezbrannost poškozené, a musí zároveň doplnit, že též závislost poškozené na jeho osobě minimálně v období po dvanáctém roce věku poškozené nebyla bez důvodných pochybností jako kvalifikační moment pro užití §242 odst. 2 tr. zákona prokázána.
Obviněný také považuje za podstatné uvést, že hodnocení důkazů prvostupňovým soudem působí tak, že byly brány v potaz pouze důkazy v podobě výpovědi poškozené a všech znaleckých posudků, přičemž ostatní do této verze nezapadající svědecké výpovědi byly označeny jako nevěrohodné, byly bagatelizovány nebo nebyly hodnoceny vůbec. Hodnocení znaleckých posudků MUDr. Tučka nebo MUDr. Šupiny se požadavkům na poznání materiální pravdy nepřiblížilo. U poškozené přitom stále chybí jeden z důležitých příznaků PTSD, a to vyhýbání se, intruzivní prožívání, fyziologické a kognitivní potíže atd. Dalším aspektem prvostupňovým soudem nezohledněným je i skutečnost, proč se poškozená do trestního řízení přihlásila se zásadním finančním nárokem v situaci, kdy má dluhy a obviněný jí je odmítá pomoci splácet.
V závěru obviněný dovolací soud vyzývá, aby přezkoumal veškeré právní závěry soudu odvolacího, které jsou ve svém souhrnu nesprávné, neboť měl napadený rozsudek zrušit a ve věci sám rozhodnout, nebo věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 10 To 61/2017 a aby tomuto soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Součástí podaného dovolání je mj. i návrh, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že námitky obviněného obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné se domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Státní zástupce se též neztotožňuje s názorem obviněného, že by soud svým postupem zasáhl do práva obviněného na obhajobu, když údajně neměl efektivní možnost svou obhajobu vzhledem k odlišnému právnímu posouzení náležitým způsobem zaměřit. Z trestního řádu nelze dovodit povinnost soudu, aby obviněného vyrozuměl o zamýšleném mírnějším právním posouzení, a to na rozdíl od právního posouzení přísnějšího, jak vyplývá z ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. Nadto je třeba zdůraznit, že výsledné odchýlené právní posouzení jednání obviněného bylo pro jeho obhajobu dostatečně seznatelné z předchozích kasačních rozhodnutí vrchního soudu. Z tohoto důvodu se nemohlo z materiálního hlediska pro obviněného jednat ani o tzv. překvapivé rozhodnutí.
Stejně tak nelze akceptovat námitky obviněného, že skutkové závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Naopak je třeba uvést, že zejména soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil velmi pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodnil, na podkladě jakých skutečností dovodil, že výpověď poškozené je věrohodná. Tento závěr se opírá o náležité vyhodnocení všech provedených důkazů v jejich celistvosti.
Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami, které obviněný zaměřuje proti naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, když se domáhá posouzení svého jednání pouze podle základní skutkové podstaty a předestírá tak možnost promlčení trestního stíhání. Z obsahu námitek obviněného přitom vyplývá, že nenaplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §242 odst. 2, odst. 3 tr. zákona obviněný odvíjí pouze od vlastního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování tak lze dovodit naplnění znaku „spáchání činu vůči osobě svěřené jeho dozoru zneužívaje její závislosti“ ve smyslu §242 odst. 2 tr. zákona. Poškozená přitom nutně nemusela být považována po celé žalované období za závislou na obviněném, z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného postačí, že takovou osobou byla minimálně v počátku jeho jednání.
Nelze přijmout ani polemiku obviněného ohledně následků na zdraví poškozené. Tvrzenou nesprávnost znaleckých závěrů nemůže založit obviněným předestřená laická citace některých odborných publikací. Naopak závěry znalců ve věci slyšených jsou velmi podrobné, zabývají se i námitkami obviněného, a vyrovnávají se i s ostatními provedenými důkazy, které nelze považovat za důkazy usvědčující. Námitky obviněného podle názoru státního zástupce nejsou způsobilé zpochybnit znalecký závěr, že u poškozené se již rozvinula, byť specifickým způsobem, PTSD, která způsobila dlouhodobé následky v citové a sexuální oblasti její osobnosti, přičemž nelze vyloučit, že se bude jednat o následky trvalé. Takový následek lze proto považovat za delší dobu trvající poruchu zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona.
Státní zástupce tak má za to, že obviněný ve svém dovolání nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávně relevantní námitky, a na půdorysu jím uplatněného dovolacího důvodu tak v podstatě ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu právního posouzení. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tak může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího podle názoru státního zástupce zatíženo není.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 10 To 61/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však napadá i soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného je nutno v této části považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním především domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn předchozími soudy, byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Krajským soudem v Českých Budějovicích v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je třeba uvést, že vina obviněného není založena toliko jen na výpovědi poškozené, jak uvádí obviněný ve svém dovolání. Výpověď poškozené podporují i znalecké posudky, které byly ve věci vypracovány, a i samotný výslech znalců, který byl velice podrobný, jelikož nalézací soud tyto důkazy prováděl opakovaně. Svědecké výpovědi rodinných přátel a lékařky poškozené žádným způsobem neprokazují, že k popsanému jednání nedocházelo. Nikdo ze svědků nebyl přítomen konkrétnímu jednání obviněného vůči poškozené. Svědci tak pouze uvedli, že nepozorovali poškozenou jako zamlklou, zaraženou, smutnou či depresivní, z čehož vyvodili, že se nemůže jednat o zneužívané dítě. To, že se poškozená chovala aktivně, vesele a přátelsky vůči obviněnému, žádným způsobem nevyvrací skutečnost, že jím byla pohlavně zneužívána. Tuto skutečnost nevyvrací ani obviněným v dovolání citovaná odborná literatura, kterou samozřejmě nelze aplikovat na každý případ bez toho, aniž by konkrétního poškozeného vyšetřil znalec z oboru psychiatrie a psychologie. Samotný znalec pak sám uvádí, že psychika člověka je komplexní záležitost, ze které nelze vyjmout pouze určité fragmenty, ale musí být brána jako celek, přičemž aplikováním jedné knihy odborné literatury na konkrétní případ nelze dosáhnout uceleného obrazu psychiky poškozeného. Poškozená ani nepopírá, že by neměla obviněného ráda, on byl tím, který se o ni od útlého věku staral a zajímal se o ni. Na druhou stranu této závislosti zneužíval k uspokojování svých sexuálních potřeb a tužeb. Znalci ve svých výpovědích jasně uvedli, že mezi obviněným a poškozenou vznikl paradoxní stav, kdy jej poškozená má zároveň ráda, jelikož pro ni byl nejbližší osobou, a zároveň jej nenávidí. Obviněný si poškozenou takto vychoval prakticky od jejích sedmi let, kdy neznala nic jiného a brala tedy chování obviněného za zcela standardní, kdy se k ní obviněný nechoval jako k dítěti, ale jako k sexuální partnerce. Jelikož poškozená nevěděla, že jednání obviněného není běžné, protože jiné chování mezi nevlastním otcem a nevlastní dcerou neznala, neměla jiné srovnání, kdy ji obviněný postavil do role své milenky, neměla důvod chovat se k němu nepřátelsky, případně ve společnosti vystupovat zaraženě, smutně či depresivně. Výpověď poškozené podporují také výpovědi svědků H., Š. a Ch., kdy především z výpovědi svědka Š. lze dovozovat jednání obviněného vůči poškozené, kdy svědek nalezl fotografie poškozené a obviněného. Na svědecké výpovědi svědků Š. a Ch. nelze nahlížet jako na nedůvěryhodné, jelikož neměli jediný důvod uvádět nepravdy, když mezi nimi a poškozenou již nebyl žádný vztah. Celou situaci poté dokresluje i textová komunikace mezi poškozenou a obviněným, kde ve zprávě na č. l. 713 obviněný píše poškozené: „ …rozumu si mela dost ,,,cim si byla starsi tim vic ale se ti to libilo tak to proste bilo tak nevim co furt resime co bylo!!!! “, na což poškozená reaguje „…. a ještě jsem ted spatna ja ze se se mnou nebavis to ja bych se s tebou nemela byvit uz od nejakych 7 let… “. Z této komunikace je zřejmé, že poškozená poukazuje na období, kdy ji obviněný začal pohlavně zneužívat, kdy by se s ním od té doby neměla bavit. Není jiného logického vysvětlení, proč by se s obviněným zrovna od této doby neměla bavit. Tato zpráva je tak zcela v souladu s výpovědí poškozené. Obviněný ve zprávách poté na tuto informaci nijak nereaguje, z čehož lze dovodit, že si byl vědom toho, o čem poškozená hovoří. Stejně tak ze zprávy obviněného je zřejmé, že hovoří o zneužívání poškozené s tím, že v tomto věku již měla dost rozumu a provozování sexuálních praktik s obviněným se jí líbilo, čímž se snaží pocit viny (odpovědnosti) přenést i na poškozenou.
Námitky vznesené obviněným ohledně uplatněného finančního nároku ze strany poškozené také nelze mít za relevantní. To lze mj. vyvozovat ze skutečnosti, že svědek B. nabídl poškozené větší finanční obnos v případě, že obvinění vezme zpět. Pokud by tak poškozené šlo pouze o peníze, jak nastiňuje obviněný, jeví se zcela nelogické, proč by poškozená tuto nabídku nepřijala.
Ve svém výsledku se tak jedná bez jakékoli pochybnosti o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku, přičemž v žádném případě nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani práva rovnosti účastníků soudních sporů.
Nejvyšší soud také nemůže souhlasit s námitkami obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, kdy jej soud prvního stupně neupozornil na změnu právní kvalifikace, a tudíž obviněný ani jeho advokát nevěděli, jakým směrem mají obhajobu provádět a jakým směrem se ubírají myšlenky soudu. V prvé řadě je vhodné uvést, že předmětem trestního řízení je konkrétní skutek, nikoli jeho právní posouzení. V tomto případě k žádné změně ve vymezení skutku nedošlo. Na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v právní kvalifikaci žalovaného skutku od obžaloby jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Vždy však musí jít jen o takovou odchylku v právní kvalifikaci, která je ještě v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku. Z §225 odst. 2 tr. ř. jasně vyplývá, že soud má povinnost obviněného upozornit na možnost uznat jej vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba. Argumentem a contrario je tak možno dovodit, že tato povinnost soudu se nevztahuje na případy, kdy soud uvažuje uznat obviněného vinným trestným činem podle méně přísného ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba. Nelze také akceptovat námitku obviněného, že se jednalo o překvapivé rozhodnutí prostřednictvím užité právní kvalifikace. Jelikož soud prvního stupně rozhodoval ve věci již po třetí, kdy odvolací soud dvakrát zrušil jeho rozhodnutí s tím, že nebyly naplněny veškeré skutkové znaky trestného činu znásilnění podle §241 (konkrétně nebylo prokázáno, že by obviněný použil vůči poškozené násilí nebo pohrůžku násilí či využil její bezbrannosti), v rámci zásady reformatio in peius, tak nebylo důvodné očekávat, že soud prvního stupně opětovně uzná obviněného vinným ze spáchání trestného činu znásilnění, což by ani nebylo procesně možné, pokud by se jednalo právě o porušení výše zmíněné zásady reformatio in peius . Bylo tak nesporně reálné očekávat, předpokládat, k jaké právní kvalifikaci se úvahy soudu prvního stupně budou ubírat. Námitky obviněného nepodporuje ani jím samotným uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 377/01, ze kterého je patrno, že se jedná o případ, kdy odvolací soud uznal obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než kterým jej uznal vinným soud prvního stupně, bez toho aniž by odvolací soud provedl dokazování a obviněného upozornil na tuto možnost. Jedná se tak o zcela odlišnou právní situaci, která nekoresponduje s posuzovaným případem. Na závěr je třeba poznamenat, že s totožnou námitkou se ve svém odůvodnění vypořádal již odvolací soud.
K uplatněným námitkám ohledně absence závislosti poškozené na osobě obviněného je nejprve v obecné rovině zapotřebí uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zákona se dopustí pachatel, který vykoná soulož s osobou mladší patnácti let nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije a spáchá-li tento čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Za jiný způsob pohlavního zneužití (tj. jiný než souloží) se přitom považují intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, mezi které patří mj. též ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů jako aktivit směřujících k pohlavnímu vzrušení pachatele. O osobu svěřenou pachatelově dozoru půjde v případech, má-li pachatel právo a povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu např. u rodičů, učitelů a vychovatelů. K naplnění znaku zneužití závislosti pak dochází v případech, kdy poškozená osoba je určitým způsobem odkázána na pachatele a tohoto nedostatku její úplné svobody pak pachatel využívá k uskutečnění svého cíle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 638/2003, a ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1552/2005).
K naplnění skutkové podstaty §242 odst. 2 tr. zákona se vyžaduje, aby byly kumulativně splněny dva znaky, a to, aby ke spáchání činu uvedeného v §242 odst. 1 tr. zákona došlo na osobě svěřené dozoru pachatele a aby k tomu bylo zneužito její závislosti. O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu u rodičů vůči dětem, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. Za takovou dozírající osobu je třeba považovat i manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 4. 1984, sp. zn. 2 To 22/84).
Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka, faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel poškozeného vychovává apod.). Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s výchovou osoby mladší než osmnáct let.
Zneužití závislosti osoby svěřené dozoru pachatele znamená, že tato osoba mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem (např. ve formě pachatelova slibu nebo naopak odepření něčeho). Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů.
Obviněný v dovolání brojí tím, že závislost poškozené na jeho osobě nebyla bez důvodných pochybností prokázána, minimálně v období po dvanáctém roce věku poškozené. Obviněný se nastěhoval k matce poškozené do bytu, když bylo poškozené 6 let. Jakožto druh poškozené měl právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že faktický poměr závislosti je dán již tím, že měl mj. povinnost vychovávat poškozenou a být jí určitým vzorem a oporou. Tento faktický poměr závislosti obecně přetrvává až do osmnácti let věku poškozené (ho). Již z toho je možno konstatovat, že vztah závislosti poškozené na obviněném byl dán. Tento vztah byl navíc prohlouben tím, že obviněný byl paradoxně nejbližší osobu pro poškozenou, která s ní trávila čas a staral se o ni, jelikož matka poškozené s ní tolik času netrávila a nebyl mezi nimi dobrý vztah. Obviněný se tak zcela bezpochyby podílel na výchově poškozené, zároveň pro ni představoval autoritu, kdy se poškozená vždy musela řídit jeho příkazy. Stejně tak byla na obviněném závislá i finančně. Obviněný tak využil této závislosti ve svůj prospěch, kdy prostřednictvím osoby poškozené uspokojoval své sexuální potřeby a tužby.
Na základě všech těchto skutečností se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s námitkami obviněného, pokud prohlašoval, že nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 2 tr. zákona. Naopak, dovolací soud zcela souhlasí s konečnými závěry nalézacího i odvolacího soudu.
Obviněný ve svém dovolání také namítá, že nebylo prokázáno, že by poškozené byla způsobena těžká újma na zdraví, a proto není možné jednání obviněného právně kvalifikovat podle §242 odst. 3 tr. zákona.
Těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zákona se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až ch) §89 odst. 7 tr. zákona. Pro pojem těžká újma na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zákona platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zákona, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v §89 odst. 7 písm. ch) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. III/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980 sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017). Pokud jde o vznik PTSD, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návěty §89 odst. 7 tr. zákona, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)].
Obviněný v této otázce poukazuje na odbornou literaturu, na základě které se snaží přesvědčit Nejvyšší soud, že poškozené nebyla způsobena těžká újma na zdraví, a proto v jeho případě nemůže být aplikován §242 odst. 3 tr. zákona. Během trestního řízení byly vypracovány dva znalecké posudky, a to znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaný MUDr. Janem Tučkem, Ph.D., a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie vypracovaný Mgr. Petrou Popelkovou. Oba znalci poté také byli podrobně a opakovaně vyslechnuti během hlavního líčení. MUDr. Jan Tuček ve svém znaleckém posudku konstatoval, že u poškozené se projevuje PTSD, která je ovšem atypická, což je způsobeno dlouhodobým pohlavním zneužíváním poškozené obviněným. U PTSD poškozené chybí znak vyhýbavého jednání, což je způsobeno tím, že obviněný měl na poškozenou vliv prakticky od jejích šesti let a nejednalo se tak o jednorázový stres, který je u PTSD více obvyklý. Znalec také uvedl, že poškozená spíše trpí syndromem týrané osoby, který ale spadá do skupiny PTSD, je to jeho podmnožina. Oba znalci shodně uvedli, že u poškozené je patrná naučená bezmoc, kdy poškozená raději rezignovala na jednání obviněného, protože věděla, že kdyby se bránila, tak ji čeká trest. Znalci se také shodli na tom, že v době znaleckého zkoumání, tedy v roce 2014, se u poškozené stále projevovala úzkostná nálada s prvky deprese, poškozená byla výrazně afektivně labilní se střídáním nálad, trpěla plačtivostí a je u ní podstatně zvýšen úlekový práh. Poškozená trpí sebeobviňováním, kdy si sama klade za vinu, že by k žádnému takovémuto jednání ze strany obviněného nedošlo, kdyby jako malá nenašla erotický časopis a nesouhlasila s návrhem obviněného, zda si chce sáhnout na jeho pohlavní úd. U poškozené se také projevil Stockholmský syndrom, kdy na jednu stranu obviněného nenávidí za to, jak se k ní choval, ale na druhou stranu jej omlouvá a má jej ráda, protože se o ni od dětství staral a byla to její nebližší osoba. Mezi poškozenou a obviněným tak probíhal patologický vztah, kdy ji obviněný přestal brát jako dítě a postavil ji do role milenky, kdy poškozená takové jednání brala jako normu, jelikož ji obviněný do této situace stavěl od útlého věku, kdy neměla ani možnost poznat, že takovéto jednání není běžné a pro poškozenou se to tedy stalo zcela normální skutečností. Oba znalci se také shodli, že i v době znaleckého zkoumání, tedy v roce 2014, byla poškozená značně omezena na kvalitě života, kdy měla živé sny, noční múry, obavy ze situací, které ji připomenou minulost, není schopna se uvolnit, naplno prožívat radost. Poškozená je také značně omezena ve svém sexuálním životě, kdy jej není schopna plně prožívat a má psychické bloky k určitým sexuálním praktikám, které není schopna provozovat, protože byla nucena je vykonávat s obviněným. To ve své výpovědi potvrzuje i svědek H., který uvádí, že poškozená špatně spí, vždy se rozklepe a rozbrečí, když mluví o traumatizujících zážitcích z dětství. Stejně tak uvádí, že poškozená odmítá praktikovat určité sexuální polohy, jelikož ji připomenou období, kdy byla pohlavně zneužívána obviněným.
Z výše uvedeného je zřejmé, že poškozená je sice schopna žít svůj život, navazovat sociální kontakty, partnerství, pracovat, ale i po tolika letech je její způsob života značně omezen. To, že PTSD u poškozené přetrvává takto dlouhou dobu, kdy podle znalců není ani vyloučeno, že následky si poškozená ponese po celý život, kdy není možno ani vyloučit poruchu příjmu potravy, deprese, sebevražedné sklony, nejistotu v rodičovské roli, neschopnost výchovy dítěte, jasně značí velice silně traumatizující zážitek, kterým si poškozená musela projít. Nelze tak souhlasit s námitkami obviněného, že poškozené nebyla způsobena těžká újma na zdraví a že PTSD se u ní neprojevila. Pro poškozenou jsou tak značně stresující situace, které ji připomínají dětství, kdy byla vystavena vlivu obviněného, při kterých dostane záchvat úzkosti, rozklepe se a rozbrečí se. Z výše uvedeného je zřejmé, že PTSD, ač atypická, je u poškozené diagnostikována v silné formě, a to převážně v afektivní a vztahové oblasti. Poškozená se v určitých oblastech dodnes nemůže projevovat a chovat tak, jak by si představovala a jak se v takových situacích chovají ostatní lidé, kdy poškozená je značně omezena i v sexuálním životě. Znalci sami uvedli, že nelze určit, kdy PTSD přesně vznikla, jelikož znalecké zkoumání proběhlo v roce 2014, tedy asi 15 let od prvního útoku obviněného, kdy i po takto dlouhé době jsou zcela zřetelné a silně se projevující jednotlivé znaky PTSD u osoby poškozené.
Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud námitce obviněného, že nebylo možné v jeho činu shledat následek spočívající v těžké újmě na zdraví, nepřisvědčil, naopak se ztotožnil s tím, že uvedené zdravotní problémy poškozené, jak byly na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázány, vznikly v důsledku činu obviněného a představují těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona. Proto je správný i závěr o tom, že obviněný vytýkaným jednáním naplnil znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 3 tr. zákona, a to jak po objektivní, tak po subjektivní stránce.
Při správnosti tohoto právního závěru jsou námitky obviněného o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, resp. podle mírnějšího ustanovení vyjádřeného v §242 odst. 1 tr. zákona, neopodstatněné.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákona. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Aby byl tento dovolací důvod naplněn, musel by Vrchní soud v Praze zamítnout řádný opravný prostředek obviněného z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože by nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání nepodal obviněný opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení). Nebo by Vrchní soud v Praze takové odvolání musel odmítnout pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv obviněný nebyl řádně poučen nebo mu nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad. To však namítáno v dovolání není a z obsahu procesního spisu rovněž nevyplývá, že by k takovému pochybení došlo.
Dovolání obviněného však současně nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani z toho pohledu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo takovými vadami, které by naplňovaly nějaký z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněným uplatňované námitky k postupu soudu prvního a druhého stupně totiž nenaplňují žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dovolání brojil proti právní kvalifikaci stanovené nalézacím soudem, která by podle obviněného měla být v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a proti absenci některých znaků skutkové podstaty pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákona ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se však zcela ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu a dospěl k názoru, že postup a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nenaplňují žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tedy ani konkrétně obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž nebyl naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného P. Š., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nebylo důvodné předtím postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř., tedy rozhodovat o odložení případně přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému dovolání směřovalo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.