ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.438.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 438/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2018 o dovolání obviněného R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2016 č. j. 9 To 312/2016-675 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 131/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 6. 2013 č. j. 2 T 131/2013-631 byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině. Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené organizaci „Likost, s. r. o.“, se sídlem Sokolov, Stará Ovčárna 2174, částku 171.741,74 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání obviněný R. K., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu a poškozená společnost Likost, spol. s r. o. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu a výroku o náhradě škody a poškozená společnost do výroku o náhradě škody. Krajský soud v Plzni o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 9 To 312/2016-675 tak, že k odvolání státního zástupce a poškozené společnosti podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného znovu uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že obviněný v přesně nezjištěné době od počátku roku 2011 do 9. září 2012 na prodejně ve F. L., D., okres Ch., společnosti Likost, spol. s r. o., se sídlem Sokolov, Stará Ovčárna 2174, jako komisionář na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 1. 1. 2004 mezi ním a panem L. K., ve spojení se smlouvou o postoupení práv a povinností původního komitenta L. K. na nového komitenta Likost, spol. s r. o., IČ 18265855, se sídlem Nová Svatava 240, okres Sokolov, ze dne 1. 9. 2007, ve znění pozdějších dodatků, vykonával prodej instalatérského a topenářského zboží, přičemž nevyúčtoval finanční prostředky utržené z prodeje zboží, částku zjištěnou dne 9. 9. 2012 inventurou pokladny ve výši 321.965,74 Kč si úmyslně přisvojil, finanční prostředky v rozporu se zákonnými a smluvními povinnostmi bezodkladně neodevzdal poškozené společnosti, nakládal s nimi, jakoby patřily jemu samotnému. Za to mu podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému současně uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl odvolací soud také o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Likost, spol. s r. o., se sídlem Sokolov, Stará Ovčárna 2174, částku 321.965,74 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z uvedené částky od 20. 8. 2014 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného krajský soud samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by nakládal s finančními prostředky utrženými za prodej zboží v rozporu s uzavřenou komisionářskou smlouvou, resp. že by si je neoprávněně přisvojil, jak je mu kladeno za vinu. Nebylo ani zjištěno, že by údajně zpronevěřená částka ve výši 171.741,74 Kč byla součástí oběhu peněz, s nimiž měl nakládat. Potud tedy v jeho jednání nebylo možno dovodit objektivní stránku trestného činu zpronevěry. Ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku také není patrné, které konkrétní zboží a v jaké hodnotě nevyúčtoval. Dovolatel trvá na tom, že inkasoval pouze částku 150.224 Kč za předloženou fakturu č. 9/2002, kterou vystavil na úhradu své odměny z komisionářské smlouvy. Že si ji následně vyplatil z hotovosti v pokladně, nijak netajil. Nebyl si totiž vůbec vědom toho, že by takové jednání mohlo být považováno za trestné. Ostatně společnost Likost, spol. s r. o., fakturu bez výhrad zahrnula do svého účetnictví a podle zjištění učiněných v průběhu trestního řízení ji považuje za oprávněnou. Z toho dovolatel alternativně vyvozuje, že i kdyby stíhaný skutek zahrnoval veškeré formální znaky přečinu zpronevěry, vykazoval pouze nepatrný stupeň společenské škodlivosti. O jeho vině a trestu tak bylo rozhodnuto minimálně v rozporu s principem ultima ratio a zásadou subsidiarity trestní represe. Pokud nedostál svým povinnostem vyplývajícím z hmotné odpovědnosti za stav pokladny, mohla poškozená společnost vzniklé manko, které navíc již v plném rozsahu uhradil, vymáhat občanskoprávní cestou. Uplatnění trestněprávní represe však v daném případě nebylo namístě.
Dovolatel tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2016 č. j. 9 To 312/2016-675 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně konstatovala, že obviněný při jeho odůvodnění důsledně nevycházel ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku co do předmětu jeho defraudačního jednání, jestliže v popisu skutku postrádal specifikaci prodaného zboží a jeho hodnoty, které měl zpronevěřit. Uznán vinným byl ovšem tím, že si přisvojil výtěžek z obchodovaného zboží, konkrétně ve výroku vyčíslenou hotovost, jak byla zjištěna provedenou inventurou na pokladně. Dovolatel tak učinil v rozporu se svou povinností tyto finanční prostředky vyúčtovat a odevzdat je do dispozice komitenta Likost, spol. s r. o., která vůči němu zároveň vystupovala z pozice svěřitele. To se týkalo všech finančních prostředků v pokladně, tedy jak částky 171.741,74 Kč, u níž rozporuje závěr soudu o naplnění znaků objektivní stránky přečinu zpronevěry, tak také částky 150.224 Kč, kterou si z firemní pokladny vyzvedl jako odměnu komisionáře. Takové jednání ve vztahu k oběma dílčím částkám svěřené pokladní hotovosti zcela nepochybně naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to včetně předepsané formy zavinění. Pokud dovolatel namítl, že nevěděl, že se vystavením faktury č. 9/2012 na úhradu své odměny vyplývající z komisionářské smlouvy a následným výběrem částky 150.224 Kč z pokladny může dopouštět trestného činu, vypořádal se podle názoru státní zástupkyně s touto částí jeho obhajoby odpovídajícím způsobem již odvolací soud. Ten správně poukázal na to, že dovolateli nemohla být výše jeho odměny známa, pokud předtím neprovedl řádné vyúčtování finančních prostředků získaných prodejem zboží. Musel tedy být minimálně srozumněn s tím, že k vyzvednutí inkriminované části pokladní hotovosti ho neopravňuje řádný právní titul. Přisvědčit mu pak nelze ani v námitce, že jeho jednání postrádalo potřebnou míru společenské škodlivosti, jestliže vzájemné nároky vzniklé mezi ním a poškozenou společností bylo možno vypořádat za pomoci prostředků občanského práva. V uvedené souvislosti státní zástupkyně odcitovala právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1594/2011, podle nějž při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu vyvodit vůči pachateli trestného činu trestní odpovědnost a jeho protiprávní čin sankcionovat. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání se prostřednictvím zmocněnce vyjádřila také společnost Likost, spol. s r. o. K obsahu tohoto vyjádření však Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť poškozený v trestním řízení není osobou, jíž by ze zákona svědčilo oprávnění k takovému procesnímu úkonu (k tomu viz §265h odst. 2 tr. ř.). Skutečnosti uváděné v takovém vyjádření tak z hlediska dovolacího přezkumu zásadně nemají žádnou právní relevanci.
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Spornou otázku, zda dovolání splnilo i obligatorní zákonnou podmínku, podle níž je obviněný může podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), Nejvyšší soud posoudil ve prospěch dovolatele se zřetelem k výroku a odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1981/17.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená výkladová východiska k hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídá námitka obviněného, podle níž ve věci provedené důkazy neskýtaly dostatečný podklad pro skutkový závěr, že manko na pokladně ve výši 171.741,74 Kč vzniklo v důsledku jeho neoprávněné manipulace se svěřenými finančními prostředky, které si přisvojil, jako by mu patřily. Touto výhradou ryze procesního a nikoli hmotněprávního charakteru se obviněný primárně snažil dosáhnout pro sebe příznivějšího hodnocení důkazů a teprve v návaznosti na tom si vytvořit podklad pro oprávněnost svého tvrzení o nesprávném právním posouzení zmíněné části jeho defraudačního jednání. Takto konstruované námitky ovšem pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedeným dílčím závěrům i při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.).
Řízení předcházející napadenému rozsudku odvolacího soudu však v posuzované trestní věci žádnou z výše zmíněných podstatných procesních vad zatíženo nebylo. S obhajobou obviněného, podle níž si s výjimkou oprávněně vyfakturované vlastní odměny žádné jiné peněžní prostředky z tržeb prodejny fyzicky nepřisvojil a schodek na pokladně za rozhodné období mohl vzniknout i jinak, například v důsledku nespolehlivosti účetního systému používaného společností Likost a přechodu na systém jiný, se dostatečně vypořádal již soud prvního stupně. Důvody, pro které ji neakceptoval, rozvedl na str. 5 a 6 písemného vyhotovení svého rozsudku způsobem, jemuž z hlediska principů formální logiky není co vytknout. Totožnou procesní argumentací, jíž se obviněný snažil relativizovat rozsah svého defraudačního jednání, se pak v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Pokud vůči zpochybňovaným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko k věci v tomto směru odůvodnil na str. 7 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkami, že ze soudy zjištěného skutkového stavu nevyplývá naplnění všech formálních znaků trestného činu zpronevěry v jeho jednání, které nadto nevykazovalo potřebnou míru škodlivosti pro společnost, tak aby z něj bylo nutno vyvozovat trestněprávní důsledky. Nejvyšší soud jim však nepřiznal žádné opodstatnění.
Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při hmotněprávním posouzení věci, lze stručně charakterizovat tak, že dovolatel na podkladě komisionářské smlouvy ze dne 1. 1. 2004 uzavřené s L. K., ve spojení se smlouvou o postoupení práv a povinností původního komitenta L. K. na nového komitenta Likost, spol. s r. o., vykonával coby komisionář ve prospěch jmenované společnosti obchodní činnost spočívající v prodeji instalatérského a topenářského zboží na prodejně ve F. L. Mezi jeho smluvní povinnosti patřilo mimo jiné i pravidelné měsíční vyúčtování veškerých přijatých a vydaných plateb za zboží v hotovosti na odpovídajícím, řádně podepsaném nebo jinak osobně označeném dokladu. Zároveň se zavázal, že vyjma nutné provozní částky v objemu cca 10.000 - 15.000 Kč, veškerou hotovost, která tuto sumu překročí, každý den odvede na účet komitenta (viz bod 12 smlouvy založené na č. l. 9 procesního spisu). Této povinnosti však v plném rozsahu nedostál, resp. vědomě jednal v rozporu s ní , když si nejprve v období od počátku roku 2011 do září 2012 pro své potřeby postupně přisvojil z pokladny na úkor komitenta celkem cca 171.000 Kč, aby poté vše korunoval při jednostranném vypovězení komisionářské smlouvy výběrem částky 150.000 Kč z hotovosti na pokladně, kterou si bez opory v řádném vyúčtování a tedy v rozporu s příslušnými smluvními ujednáními, vyčíslil a vyfakturoval jako odměnu za vykonávanou obchodní činnost.
Z hlediska objektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku není pochyb o tom, že peněžní prostředky utržené za prodej zboží ve vlastnictví komitenta byly ve vztahu k dovolateli svěřenou cizí věcí. Za tu je totiž podle obecně uznávané právní teorie (viz např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2008) i soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1573/2012) nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu (zde prodávané topenářské a instalatérské zboží) získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřila. Jestliže pachatel tento výtěžek neodevzdá oprávněné osobě v plném rozsahu, pak právě ta část, kterou si z něj ponechal, představuje za splnění dalších zákonných podmínek (nepřímý) předmět zpronevěry. V daném případě šlo celkem o 321.965,74 Kč, které si dovolatel v rozporu se svou povinností odevzdat je na účet společnosti Likost, spol. s r.o., ponechal a naložil s nimi neznámo jak, v každém případě však způsobem, jako by šlo o věc vlastní a nikoli cizí. Pokud dále tvrdí, že ve vztahu k částce 150.000 Kč nelze v jeho jednání dovodit potřebnou formu zavinění (subjektivní stránku trestného činu), protože vůbec netušil, že by si mohl počínat protiprávně, jde o námitku zjevně účelovou. Velmi dobře totiž věděl, že vyplacení jakékoli odměny komitentem na jeho konto musí nejprve předcházet úkon z jeho strany, a sice řádné vyúčtování tržby (obratu), od nějž se nárok na odměnu a její výši bude odvíjet. Na splnění této podmínky však při vědomí, že inventura v důsledku jeho předchozího defraudačního jednání nedopadne a ani nemůže dopadnout dobře, naprosto rezignoval a odměnil se na úkor majetku svěřitele zcela svévolně a bez právního důvodu sám.
Takové jednání, jež v sobě nepochybně nese veškeré zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, se zároveň mírou své škodlivosti zřetelně vymklo ze sféry soukromého práva a přesáhlo již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě. Rozhodně nebylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, jež by je vyčleňovaly z běžného rámce typově stejných či obdobných trestných činů a bylo tak namístě uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ba právě naopak. V tomto ohledu není od věci připomenout minimálně tu skutečnost, že dovolatel svým systematickým protiprávním jednáním, jež se rozhodně neomezilo jen na jednorázový úkon neoprávněného přisvojení si svěřených finančních prostředků, způsobil společnosti Likost, spol. s r. o., škodu, která přesáhla hranici větší škody jakožto kvalifikačního znaku přisouzeného trestného činu více než šestinásobně. Už při tomto zjištění by případný závěr soudů o mimořádně nízké společenské škodlivosti jeho činu vzbuzoval oprávněné pochybnosti a těžko by z hlediska věcné správnosti mohl obstát.
Protože dovolání obviněného R. K. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. František Hrabec předseda senátu